Napadlo vás někdy, že výrazy bota a botanika mohou mít společného více než jen shodnou část slova? Přichytí-li se totiž takové miniaturní semínko na podrážku něčí boty, dokáže se svým hostitelem docestovat pěkně daleko a s trochou štěstí i zakořenit v neznámých končinách. Lidská stopa může tímto způsobem natropit mnohdy nežádoucí botanickou neplechu, protože nechá vyrůst invazivní rostliny v nových oblastech, kde se mohou množit na úkor původních druhů. Na Špicberkách tak málem skončil i jeden z patnácti hrdinů knihy Bota botanika (2026) bezkolenec modrý – na poslední chvíli byl však odhalen letištním výzkumným týmem zkoumajícím podrážky.

Sympaťáci z hlíny

Autorka krátkých pohádek Jitka Klimešová (nar. 1963) si předsevzala napsat knihu pro děti o leckdy opomíjených rostlinách a ukázat, že nejsou zdaleka tak nehybné a nudné, jak by laik očekával, ale díky biologům nebo třeba větru se s nimi dají podnikat výpravy a prožívat dobrodružství. Pro svůj záměr měla profesorka experimentální a funkční morfologie rostlin z Botanického ústavu AV ČR ty nejlepší předpoklady. V knize vychází nejen z vlastních objevů, zkušeností a celoživotní lásky k rostlinám, ale i z osobní potřeby je povýšit na hlavní hrdiny dětských pohádek, jelikož při výchově svých dětí obdobnou publikaci postrádala.

Dnes už sice publikací s rostlinnými protagonisty existuje více (Zuzana Čupová: Stromové, Štěpánka Sekaninová: Kniha mizejících rostlin, Jana Burešová: Květinové pohádky, Ulf Stark: Hrdinové ze zahrádky), Klimešová však píše o obyčejných květinách a stromech z českého prostředí nejen poutavě a mile, ale i poučně, s ekologickým přesahem a zamyšlením se nad důsledky vlivu člověka na přírodu. Antropomorfizovaným rostlinám dává úsměvná jména, jako například Růžena červené řase nebo Karotka a Naťka dvěma mrkvím, a čtenářům je přibližuje prostřednictvím polidštěného chování: povídají si spolu o počasí a sousedech, strachují se před suchem či zimou nebo si dělají starosti o ostatní členy svých rozvětvených rodin. V příbězích vystupují také lidé – především botanici (vycházející ze skutečných osobností), zahradnice, studenti nebo děti –, kteří je buďto zkoumají (Růžena skončí pod mikroskopem!), pěstují, nebo ochraňují. Někdy je dokonce tvrdě likvidují, například pokud se jedná o agresivního vetřelce v podobě rychle se množícího velikána Maxe čili bolševníku velkolepého.

Člověk a jeho (ne)vědomý vliv

Příslušné pojmy a informace autorka představuje přívětivou formou: zjistíme, co vše znamená slovo herbář, jakou funkci mají odvodňovací kanály a jak probíhá svatba u stulíka z čeledi leknínovitých. Líčí proměny krajiny ať už přirozenou cestou, nebo působením lidské činnosti a vyzdvihuje provázanost živých organismů v rámci ekosystému. Příběhy se nesou v optimistickém duchu s pohádkově hezkými konci – nikomu není ublíženo a všichni zůstávají součástí velkého celku. Karotka s plevelem sice nedobrovolně skončí na kompostu, ale jsou připraveni stát se novou půdou pro budoucí záhonky.

Ne všechny příběhy jsou však našlapané dobrodružstvím. Některé obsahují popisné, vysvětlující pasáže bez chytlavější zápletky, a nelze je tak označit přímo za strhující. Autorčina tendence podat srozumitelný, komplexní obraz osudu zvolené rostliny včetně jejího ekotopu, jež realisticky reflektuje její vlastní poznatky z botaniky, jde trochu na úkor zábavy při čtení. Rostliny totiž oproti zvířecím postavám přece jenom zastávají pasivnější roli. V budoucích botanicích může ovšem díky Botě botanice vzklíčit dosud spící badatelská touha. Nejen malé vědátory nadchne vložená obálka obsahující lupu, semínkový papír, pohlednici a dopis od autorky s návodem. My už máme semínka lučních rostlin zaseta a ve vzduchu visí i nákup mikroskopu.