Boris Akunin vstoupil do světové literatury jako autor historických detektivek. Jeho nejambicióznějším projektem jsou však desetidílné Dějiny ruského státu, které začal psát v roce 2013. Neusiluje v nich o převratné historické objevy, ale o analýzu ruského státu jako mocenského mechanismu. Českému čtenáři se nyní dostává do rukou desátý díl série, který je klíčový, protože popisuje mechanismus, kvůli němuž se „nejsvobodnější země světa“ proměnila v jednu z nejhorších diktatur.

Akuninův životní historický projekt

Kniha Rusko Leninovo a Stalinovo není klasickou historickou monografií. Nepracuje s rozsáhlým poznámkovým aparátem a zdroje uvádí spíše přímo ve výkladu. Přesto jde o mimořádně erudovanou práci. V předmluvě autor skromně píše, že knihu určil především čtenářům, kteří se v historii příliš neorientují a chtějí to napravit. Ve skutečnosti však může zaujmout i zkušenější zájemce o dějiny už proto, že nabízí neobvykle rozsáhlý a přitom velmi čtivý pohled na období vlády Lenina a Stalina. Akunin ve svém výkladu vědomě potlačuje emoce – nikoli proto, že by je neměl, ale protože je přesvědčený, že do historické práce nepatří. Text je většinou věcný a analytický, jen zřídka se objeví filozofující odbočka. Například když píše, že ve válce zpravidla neprohrává ten, kdo bojoval hůř, ale ten, kdo udělal víc chyb – a tou největší bývá samotné rozhodnutí válku začít. Škoda, že takových postřehů není v knize víc. Ale autorský záměr je jiný.

Jak už bylo řečeno, kniha představuje část Akuninova projektu Dějiny ruského státu. Jeho jádro tvoří desetidílná knižní řada, která je psaná s ohledem na maximální objektivitu Akuninem-historikem. Ke slovu ale přišel i Akunin-romanopisec, který k této sérii napsal paralelní řadu románů ilustrujících dané období skrze konkrétní lidské příběhy. Kombinuje tak individuální i makrohistorickou rovinu, aniž by musel dělat nějaké kompromisy. A aby toho nebylo málo, tak ke každému období autor sestavil seznam „doporučené“ literatury (tedy i beletrie), většinou z méně známých, nekanonických děl ruské i světové literatury. V Rusku extrémně populární Akunin měl vskutku potenciál u mnoha Rusů změnit způsob, jak vnímali svoji minulost. Není divu, že ruský stát jeho životní dílo náležitě ocenil – odsouzením v nepřítomnosti k patnácti letům vězení. V Rusku to teď tak mají.

Prokletí Zlaté hordy

Recenzovaná kniha mapuje období od revolučního roku 1917 až do Stalinovy smrti v roce 1953. Akunin dokáže i historickou látku podat s nevídaným napětím. S mrazivou fascinací popisuje, jak dokázala bolševická byrokracie, logistika a státní teror mobilizovat zdroje způsobem, kterému rozdrobená opozice, kde byli mnohem pravděpodobnější kandidáti na převzetí moci, nedokázala konkurovat. Pro Akunina však není rozhodující otázka, proč uspěli právě bolševici. Podstatnější je pro něj mechanismus fungování ruské státnosti. Nastolení bolševické diktatury nevnímá pouze jako nutnou realizaci komunistické ideologie a už vůbec ne jako důsledek nějaké „předurčenosti“ ruského národa. Její kořeny vidí v mnohem hlubších vrstvách historie.

Akunin navazuje na starší interpretační tradici, která hledá původ ruského centralismu v dědictví Zlaté hordy. Tato teze zůstává mezi historiky sporná; mnozí badatelé upozorňují, že ruská státnost vznikala působením celé řady různých vlivů a nelze ji vysvětlit jediným civilizačním dědictvím. Přirozeně. Akunin však mezi způsobem vlády Zlaté hordy a pozdějšími podobami ruské státnosti nachází velmi přesvědčivé paralely. Mocenský model Hordy charakterizuje čtyřmi základními rysy: centralizací moci, sakralizací vládce, nadřazeností vůle státu nad zákonem a chápáním společnosti jako nástroje sloužícího státu, nikoli naopak. Ať už v čele země stojí chán, car, nebo prezident, základní mechanismy fungování moci jsou podle něj tytéž.

V jednom z rozhovorů upozorňuje, že i demokraticky smýšlející prezident by se v ruských podmínkách brzy ocitl před zásadním dilematem: buď zůstane demokratem, nebo prezidentem Ruska. Cestu k překonání tohoto dědictví proto vidí především v posílení místní samosprávy a v hlubší decentralizaci státu, například prostřednictvím federalizace.

Hrdinové své doby

V knize je vložená kapitola věnovaná vlivným osobnostem ruské občanské války. Obsahuje portréty těch, kteří bývají v populárních dějinách často ve stínu Lenina a Stalina – například Felixe Dzeržinského, Sergeje Kameněva nebo Grigorije Zinověva. Nepopisuje je ale jako nějaké jedinečné osobnosti, které zásadně ovlivnily chod dějin, naopak vnímá jejich průměrnost a zaměnitelnost. Také prostřednictvím jejich konkrétních životních osudů autor ukazuje, jak se rodil a proměňoval sovětský režim. Dějiny díky nim získávají lidský rozměr a jsou pro čtenáře přístupnější, nicméně hlavní linie vyprávění zůstává pevně v rukou Akunina-historika.

Autor neusiluje o přehled různých historiografických pohledů. Jeho interpretace je natolik přesvědčivě vystavěna, že jiné pohledy zůstávají spíše v pozadí. Soustředí se na uzlové momenty dějin a ukazuje, že všechno mohlo být úplně jinak a o směřování země často rozhodla náhoda nebo série špatných rozhodnutí.

I přes obdivuhodnou snahu o deideologizovaný výklad se však autor nevyhnul ojedinělému terminologickému klopýtnutí. Na straně 134 označuje československé legionáře termínem „běločeši“. Tento termín používala sovětská propaganda, aby legionáře zaškatulkovala jako nepřátele socialistického Ruska. Ve skutečnosti legie nikdy nebyly součástí ruského „bílého“ hnutí; jejich spolupráce s bělogvardějci byla pouze dočasným pragmatickým spojenectvím během cesty po transsibiřské magistrále. To je však jediná chyba tohoto typu, která svědčí o tom, jak těžké je vykořenit některé ideologické stereotypy.

Spisovatel proti Putinovi

Akunin začal na projektu Dějin ruského státu pracovat v roce 2013, kdy pojal přesvědčení, že ruská vláda překročila bod nenávratu a další vývoj povede jen k dalšímu utahování šroubů. Z apolitického spisovatele se stal člověkem veřejně kritizujícím režim, což vedlo k jeho emigraci. V té době se rozhodl, že napíše dílo, které nabídne pohled na dějiny oproštěný od cenzury, napíše ho dostatečně čtivě, aby oslovil co nejširší publikum, a popíše v něm mechanismus ruské státnosti.

Zbývá vysvětlit, proč Akuninův projekt končí v roce 1953. Odpověď je prostá. Otázka po vzniku ruského státního aparátu byla zodpovězena, a tím byl úkol projektu splněn. Systém vládnutí se po smrti Stalina v zásadě neměnil, nadále šlo spíše o jeho udržování a přežívání. V devadesátých letech se ruská společnost mohla nadechnout svobody v míře jako nikdy předtím. Akunin hořce a sebekriticky přiznává, že intelektuální elity v té době nedokázaly vybudovat dostatečně silnou občanskou společnost, aby tento stav dlouhodoběji udržela. Po rozehnání protestů na Bolotném náměstí v roce 2012 se podle Akunina okno k demokracii definitivně uzavřelo. To je ale zcela jiný příběh, příliš osobní, aby mohl vstoupit do vážně míněného historického projektu. Pozoruhodné je, že Akunin se tomuto období vyhýbá i ve svých románech. Možná je to i příběh příliš bolestivý.

Akuninův zdánlivě chladný, analytický přístup k dějinám, který reprezentuje recenzovaná kniha, má v dnešním kontextu hluboký smysl. V době, kdy pamětníci Leninovy či rané stalinské éry již nežijí a kdy oficiální ruská propaganda agresivně ohýbá historii prostřednictvím emocí a mýtů, se střízlivá analýza faktů stává nejlepším diagnostickým nástrojem. Akunin pochopil, že proti ideologické manipulaci nelze bojovat pouhým sentimentem. Chce-li odhalit mechanismus, kterým moderní totalitní stát s železnou pravidelností generuje represe, musí rozkrýt logistiku, byrokracii a ekonomické motivace systému. Jeho kniha tak nabízí střízlivou a pro současnost nesmírně varovnou anatomii mocenské mašinerie.