Nedávné výsledky mezinárodního šetření PISA přinesly řadu alarmujících zjištění. K těm nejzávažnějším patří klesající čtenářská gramotnost a upadající zájem dětí o knihy. Jde o dlouhodobý trend, s nímž se potýkají všechny evropské země. Děti a mladí lidé čtou méně, tato aktivita je nebaví a přednost dávají jiným způsobům trávení volného času, v nichž dominují digitální technologie. Norové tento úbytek čtenářských schopností sledují už několik let a snaží se ho zvrátit. Otevřeně mluví o tom, že zapojení digitálních technologií do výuky v norských školách bylo příliš radikální a nekritické, a je potřeba se vrátit o několik kroků nazpátek. A i když vládní programy zatím nepřinesly žádný průlomový výsledek, je norský přístup v mnohém inspirativní.

Neházejte to na děti

Norové především odmítají mluvit o dětech a mladých lidech izolovaně od zbytku společnosti. Méně totiž čtou i dospělí – tedy rodiče a prarodiče. Ti, stejně jako jejich děti, tráví stále více času na sociálních sítích a streamovacích platformách. Podpora čtenářství proto nemůže být jen záležitostí škol a mladších generací. Musí se stát celospolečenským tématem.

A také tématem politickým. O potřebě podporovat čtení opakovaně mluví norský premiér a vláda letos uvolnila na podporu čtenářství jednu miliardu norských korun. Ze škol mizí mobilní telefony a další digitální zařízení, zejména u mladších dětí. Větší důraz se klade na fyzické knihy a další tištěné výukové materiály – tedy na médium, v němž pozornost neruší jedna notifikace za druhou. Školní knihovny mají své fondy doplňovat o co nejpestřejší žánrovou nabídku, která odpovídá různorodým zájmům žáků i jejich původu. Pozoruhodné je i propojení čtení s fyzickou aktivitou. Norové vycházejí z předpokladu, že pohyb podporuje schopnost soustředit se, což usnadňuje i práci s textem. Z toho důvodu mluví o zvýšené hodinové dotaci na tělesnou výchovu.

V neposlední, nebo možná spíš v první řadě, je tu ale otázka, proč vlastně číst. V Norsku se na ni odpovídá v širších souvislostech: čtenářství je jedna z podmínek fungující demokracie. Schopnost soustředit se na delší text, rozumět mu, rozlišovat mezi informacemi a vytvářet si vlastní názor má zásadní význam pro občany, kteří se mají orientovat ve stále složitějším světě plném dezinformací.

Jedna kniha pro všechny a zdarma

Vedle systémových opatření proto v Norsku vzniká řada projektů, které se snaží knihy zatraktivnit a vrátit je do každodenního života. Jeden příklad za všechny: Oslo Metropolitan University odstartovala letos na podzim projekt „OsloMet čte“. Probíhá v rámci výzkumného projektu Odolná demokracie a jeho princip je jednoduchý: studentům a zaměstnancům univerzita rozdala zdarma 3500 výtisků jediné knihy. Volba padla na debutový román Hør her'a! („Poslyš!“) norsko-pákistánského autora Gulraize Sharifa.

Právě společný zážitek je jedním z důvodů, proč univerzita projekt spojuje s demokracií. Kniha podle organizátorů projektu může posilovat pocit sounáležitosti a umožňuje nahlížet svět z perspektivy druhých. Sharifův román je humorný, má spád a energii a přitom propojuje příběh s tématy identity, rodiny, sounáležitosti a společnosti a nabízí prostor k přemýšlení o tom, co demokracie je a čím by měla být. Vypravěčem je patnáctiletý Mahmoud, syn pákistánských přistěhovalců z předměstí Osla, kterému nudné letní prázdniny naruší dvě zásadní události. Nejprve dostane za úkol provázet po městě svérázného strýčka, který právě přiletěl z Pákistánu, a vzápětí mu jeho mladší bratr Ali svěří velké tajemství – že se ve skutečnosti cítí být dívkou. Pro Mahmouda tím začíná nečekaná zkouška dospělosti, v níž se musí postavit za svého sourozence a pomoci tradičně založené rodině i konzervativní komunitě pochopit a přijmout transidentitu.

Čtou všechny norské univerzity

OsloMet není výjimkou. Podobný formát společného čtení využívají i další norské univerzity. Princip bývá podobný: vyberou jednu současnou knihu od domácího autora a tu studentům poskytnou zdarma, což je klíčové – přístup ke čtení tak mají všichni. Výběr konkrétního titulu má svá pravidla – román by neměl být příliš dlouhý a měl by otevírat témata, která jsou studentům blízká a s nimiž se mohou setkávat ve vlastním životě.

I tady je přitom důležitá samotná forma. Univerzity vědomě podporují papírovou knihu jako analogovou protiváhu světa, který se kolem nás míhá na obrazovkách. Doufají také, že pokud si studenti najdou cestu k současné, zábavné beletrii, může to pozitivně ovlivnit jejich vztah k náročnějším textům a posílit schopnost soustředit se na náročnější a delší četbu odborné literatury.

Kolem vybrané knihy vznikají čtecí večírky a další setkání. Jde o to, aby se mladí lidé znovu naučili být chvíli sami s textem, následně spolu mluvili o tom, co četli, a setkávali se s lidmi, které by jinak nepotkali. Čtení je sice individuální dovednost, každému z nás ovšem otevírá dveře do společnosti, pomáhá nám se v ní uplatnit a mít na ni vliv.