Sbírka básnických textů Barbory Müllerové a kongeniálně je doplňujících fotografií Nory Třískové s názvem Atlas křoví spatřila světlo světa díky Michalu Štěpánkovi a jeho nakladatelství Lux. Autorky se v knize textově a obrazově vztahují k fenoménu takzvaných vágních terénů. Procházejí okrajovými, zapomenutými a prozatím materiálně, finančně a ideově nevytěženými místy. Výsledkem je kniha, jejíž poetika se od klasicky vnímaného centra obrací směrem k periferii; z perspektivy přírody se však vztah centra a okraje převrací. Příroda žije právě zde ve své nejpestřejší podobě: na okrajích, v rumištích. A ve křoví. Nápovědou, jak podobná místa číst a co v nich spatřovat, může být i tato pozoruhodná kniha.

Soupis odborné terminologie

Básnickou sbírku tvoří pět částí, jejichž názvy prozrazují mnohé i o obsahu: Rumiště a křáky podél cest, Do měst, Haldy hlušiny, Liminál, Brownfieldy, ploty, ohrady. Odborné termíny vyskytující se v básních nabízejí prostor pro vytvoření vlastního glosáře, jehož prostřednictvím lze básně číst.

Vágní terén, jenž byl autorkám inspirací, lze definovat jako neucelené urbánní území s nejednoznačným významem a nejasnou funkcí. Podobné prostory bývají označovány jako opuštěná, zanedbaná nebo dočasně nevyužívaná území, která se vymykají tradičním kategoriím městského plánování a často se mohou stávat místem spontánní lidské aktivity a nečekané sociální interakce. Životu se v nich daří až překvapivě dobře, hnízdí tu ptáci, ukrývá se zvěř, člověka však povětšinou nenapadne vydat se sem na nedělní procházku. Právě v tom spočívá neokoukanost a inspirativnost tohoto zdroje básnické imaginace, jež v roce 2020 vedla básníka Jonáše Zbořila k vydání sbírky Nová divočina. Že jde o prostředí skutečně plodné a básnicky zdaleka nevyčerpané, dokládá i Atlas křoví.

Zpěv zvířecích těl a doteky křídel ptáků

Čtenáři se setkávají se sugestivní haptickou poezií plnou doteků, tření se těla o tělo (rostlinné o lidské a vice versa), vůní, pachů a botanických termínů, které prozrazují hluboký zájem a snahu o porozumění městské divočině: „odřít tělo o těla / bezinek, hlohů a ostružin“, zní verš na jedné z nečíslovaných stran. Možná i absence číslování nabízí návod k recepci knihy: lze ji otevřít kdekoliv a nechat na sebe působit sílu slova a fotografického obrazu, podobně jako lze téměř kdekoliv vstoupit do prostředí, jehož se týká. Vágní terény jsou všude kolem nás; otázkou zůstává, zda je dokážeme vnímat a zda jsme ochotni přiznat jim význam.

Autorky tak implicitně zpochybňují nadřazenost centra nad periferií. Poetika Atlasu křoví se obrací k tomu, co běžně zůstává stranou pozornosti, a hledá hodnotu právě na pomezí, kde všechno roste, bují a kvete jinak: „Divoké šeříky mimetují vůni drogerie / aby je lidi sázeli do parků / takhle si představuju evoluci / v éře antropocénu“.

Atlas křoví je vizuálně velmi působivá kniha: minimalistický design, čistá typografie i zvolená gramáž papíru dotvářejí její svébytnou podobu. Jemné linie a příruční formát z ní navíc činí společníka pro průzkum nejbližších míst, kam bychom se za běžných okolností nejspíš nevypravili. Složený plakát, který zároveň tvoří jakýsi přebal knihy, zachycuje blíže neurčené zákoutí, snad keř, a lze si jej směle představit i jako samostatný obraz.

Fotografie jako jiný žánr poezie?

Podstatnou a nejen vizuální složku sbírky tvoří fotografické obrazy Nory Třískové. S texty Barbory Müllerové vstupují do dialogu, vytvářejí k nim protiváhu a zároveň představují svébytné umělecké výpovědi vycházející ze stejných inspiračních zdrojů. Rozostřené, dynamické či přesvícené fotografie pracují nejen s kompozicí, ale také se vzájemnými vztahy mezi jednotlivými obrazy a básněmi. Pozornost čtenáře/diváka udržují i tím, že předem neprozrazují, co bude dál: obraz, báseň, obojí? Fotografie tak nejen estetizují a zvědomují přehlížená místa, ale především ovlivňují způsob, jakým je prostřednictvím knihy vnímáme. The medium is the Massage, řečeno slovy Marshalla McLuhana. Básně a fotografie společně vytvářejí specifický imaginativní jazyk, jímž skutečnost nejen zachycují, ale také nově uspořádávají a interpretují; předkládají nám pohled, který by byl jeden bez druhého do značné míry nekompletní.

Dokonavost přírody a spění času ke konci

V Atlasu křoví tak příroda není pasivní kulisou lidského světa, ale svébytnou silou, která obsazuje opuštěný prostor a vzdoruje lidské snaze o kontrolu. Otázkou zůstává, nakolik jí ještě dokážeme ponechat prostor pro vlastní, člověkem neřízený život. Atlas křoví není jen básnickým a fotografickým průzkumem městské divočiny, ale také výzvou k přehodnocení toho, co považujeme za centrum a co odsouváme na periferii. Poezie se zde stává prostředkem ohmatávání neznámého a usouvztažňování zdánlivě nesouvisejícího, fotografie zase umožňují přehlíženou skutečnost nově spatřit. Text a obraz, dvě svébytná média vycházející ze stejného prostoru, se navzájem doplňují, aniž by jedno pouze ilustrovalo druhé.