V předvečer Frankfurtského knižního veletrhu, jehož čestným hostem je letos Česká republika, představil Marek Šindelka v Belgii a Nizozemsku překlad svého románu Systémy něhy (Systemen van tederheid, přel. Edgar de Bruin, zároveň literární agent). Ve čtvrtek 24. září vystoupil v renomovaném nezávislém knihkupectví Limerick v Gentu, v pátek 25. září v kulturním středisku BUDA v Kortrijku a v sobotu 26. září se přesunul z Belgie do Nizozemska, kde byl hostem velkého literárního festivalu ILFU v Utrechtu. Do české spisovatelské delegace ve Frankfurtu Marek Šindelka vybrán nebyl, protože nesplňuje kritérium čerstvého německého překladu. Ale jeho pozice v nizozemské jazykové oblasti ukazuje, k čemu by hostování ve Frankfurtu v ideálním případě mělo vést. A zároveň je dokladem toho, že nic není zadarmo – Šindelkův úspěch je výsledkem dlouholeté mravenčí práce širšího týmu a provází ho i nezbytná dávka štěstí.

Třikrát plno

Nejprve bezprostřední dojmy z trojího setkání s vlámskými a nizozemskými čtenáři. Zájem byl všude velký – ať už v menších prostorách knihkupectví, nebo v sálech s kapacitou přes sto diváků (v Utrechtu židle nestačily a sedělo se i na zemi nebo stálo). Lidé poslouchali soustředěně, někteří chvílemi souhlasně pokyvovali.

Následná autogramiáda se pokaždé protáhla, ať už proto, že někteří čtenáři si přinesli titulů víc (v Kortrijku vytáhl pán z batůžku celou kolekci, tj. šest knih – včetně dvou čísel z edice krátkých českých próz Moldaviet vydávané v letech 2008 až 2022 nakladatelstvím Voetnoot v Antverpách), nebo proto, že se s autorem chtěli podělit o své dojmy z knihy, a někdy i o velmi osobní příběhy. Tak se jeden muž v Gentu autorovi svěřil s problematickým vztahem s dcerou a Systémy něhy nechal věnovat jí. Po společné fotce, obětavě pořízené dalším čekajícím ve frontě na autogram, ukazoval známému v publiku podepsanou knihu jako velkou vzácnost a dojatě mu předčítal věnování. V Gentu i v Utrechtu byly vedle Systémů něhy k mání i předchozí Šindelkovy knihy vydané v nizozemštině, ale jedna čtenářka si nechala podepsat i francouzskou verzi komiksu Svatá Barbora (v nizozemštině nevyšel).

Třikrát pokaždé jinak

Každé ze tří vystoupení mělo jiný charakter. Pouze v knihkupectví Limerick (kde mimochodem uchovávají známou sbírku psacích strojů nizozemského klasika W. F. Hermanse) šlo o ryzí představení knihy formou více než hodinového dialogu moderátorky s autorem. V multifunkčním kulturním středisku BUDA v Kortrijku byl půlhodinový rozhovor s moderátorkou a básnířkou Astrid Haerens úvodem k širší debatě. Zároveň moderátorka v rozhovoru uplatnila své básnické vidění a zdůraznila zvukovou stránku textu – rytmus, kadenci. Doložila to úryvkem z knihy, který nejprve přečetl Marek Šindelka česky a pak ona nizozemsky.

Jádro vystoupení však tvořil panel se dvěma místními literárními adeptkami a dvěma multimediálními umělci, kteří v dvojprogramu uvedli představení campfire!, vytvořené pro středisko BUDA v rámci rezidenčního programu. Marek Šindelka se tu zapojil do literárního projektu pro místní mladé literáty, a to formou otevřené korespondence se třemi autorkami. Šlo o již zmíněné literární adeptky Silke Van Rompaey (2004) a Helenu Maes (2004), jež následně, s vyhlídkou Šindelkova účinkování na ILFU v Utrechtu, doplnila zkušenější nizozemská jazykovědkyně a čerstvá literární debutantka Sarah van Vliet (1972). Ta jako jediná také Systemen van tederheid četla a ve svých dopisech na knihu reagovala. Mladé Vlámky sdílely své obavy z dnešního světa, společným tématem se ukázala odpovědnost vůči dětem či mladším sourozencům a také potřeba schoulit se (jedno z klíčových slov Šindelkova románu), když tíha světa na člověka příliš dolehne.

Prozaická prvotina Sary van Vliet Aigou o robotickém psíkovi stejného jména je se Systémy něhy tematicky spřízněná úvahami o vztahu lidí a strojů a o umělé inteligenci. Na toto téma pak Sarah van Vliet s Markem Šindelkou debatovala na festivalu ILFU v Utrechtu – záznam vystoupení je k dispozici na festivalovém streamovacím kanále. Korespondence byla už v předstihu dostupná na webu ILFU, ale před autorskou návštěvou vyšla s názvem Brieven aan Šindelka (Dopisy Šindelkovi) i v podobě jakéhosi divadelního programu, který se zdarma rozdával návštěvníkům jak v Kortrijku, tak o den později v Utrechtu.

Je osvěžující zjistit, že v jižním cípu provincie Západní Flandry, která je z perspektivy Bruselu, ale i necelých padesát kilometrů vzdáleného Gentu odlehlejší oblastí v belgicko-francouzském pohraničí, to kulturně žije a pěstují se tu nejen přirozené přeshraniční styky s Francií: osmdesátitisícový Kortrijk, literárně zvěčněný Hugo Clausem jako prototyp zatuchlého provinčního městečka, tvoří od roku 2008 s francouzskými městy Lille a Tournai dvoumilionovou „eurometropoli“, ale kulturně spolupracuje i s Nizozemci na „vzdáleném“ severu.

Marek Šindelka v posledních čtrnácti letech v souvislosti s nizozemskými překlady svých knih vystupoval při různých příležitostech jak v Nizozemsku, tak v Belgii, při tomto turné se však vrátil hned na dvě místa, která navštívil již dříve. S  Melissou Giordana měl rozhovor v gentském knihkupectví Limerick už v roce 2018, tehdy to byl její moderátorský debut a probírali spolu Únavu materiálu. Utrechtský festival ILFU navázal na předchůdce City2Cities, který se v roce 2012 věnoval Barceloně a Praze: Marek Šindelka tam představoval nizozemský překlad své povídky Polaroid.

Čech, nebo prostě člověk jako my?

Vystoupení i komunikace se čtenáři probíhaly v angličtině. Přestože se v mediálních ohlasech vždy zmiňuje, že je Šindelka český spisovatel, jeho knihy čtenáře oslovují na obecně lidské rovině, národnost je tu podružná. V Gentu se sice v obecenstvu objevila i mladá Češka a v Kortrijku připomněl starší pán z publika (údajně student češtiny), že čeští „disidentští“ autoři z dob před pádem železné opony byli vnímáni jako poněkud exotičtí poslové z jiného světa, a v souvislosti s tematikou strojů a umělé inteligence zmínil české slovo robot, Karla Čapka i auta Škoda, ale jinak skutečnost, že jde o českého autora, pro čtenáře (ani pro moderátorky) zjevně není relevantní. Moderátorka z Gentu i Utrechtu Melissa Giardina, která ostatně důsledně vyslovuje „Sindelka“, se podivovala nad „bizarním“ křestním jménem Bohumil v románu. Zato recenzent Koen Eykhout, k němuž se ještě vrátíme, z nizozemského regionálního listu De Limburger jméno propojuje s Bohumilem Hrabalem (jiná věc je, zda to byl autorský záměr, protože v knize je zásadní, že se to jméno dá převést na notový záznam). Dodejme, že velká část Hrabalova díla je díky Keesi Mercksovi dostupná v nizozemštině a mezi nizozemskými a vlámskými literárními fajnšmekry má tento Bohumil vlastní okruh příznivců. Giardina knihu tedy četla bez znalosti širšího kulturního kontextu, nicméně velmi pozorně, jak vyplývalo z jejího profesionálního vedení obou rozhovorů.

Během turné párkrát padla zmínka o tom, že u Vlámů se Šindelka těší ještě větší oblibě než u Nizozemců. Dramaturg Vincent Coomans z BUDA Kortrijk poznamenal, že Vlámům je blízké Šindelkovo skromné vystupování – nenápadně tedy narážel na to, že u Nizozemců, kteří mají pověst sebevědomých až arogantních typů, skromnost asi příliš neboduje. To ovšem neznamená, že by Šindelkovi vlámští čtenáři měli nutně kdovíjaké povědomí o české kultuře: koneckonců v Kortrijku stojí na kamenném mostě přes řeku Leie socha Jana Nepomuckého z 18. století, ale kdo z místních ví, že to byl Čech?

Když si spisovatel a nakladatel padnou do noty

Ani nizozemské nakladatelství Das Mag, které knihy Marka Šindelky už deset let vydává, se nezaměřuje na české, obecněji slovanské či „postkomunistické“ autory. Jde tu především o generační spřízněnost. Vydání Šindelkovy Mapy Anny (Anna in kaart gebracht, přel. Edgar de Bruin) v roce 2016 patřilo k první várce titulů čerstvě založeného nakladatelství a od té doby Šindelka patří ke kmenovým autorům. Příznačná je historie nizozemských Systémů něhy. Když překladatel Edgar de Bruin informoval v lednu 2025 Daniëla van der Meera (jednoho ze dvou zakladatelů nakladatelství) o tom, že Marek Šindelka má nový román, v té chvíli pouze v rukopise, spokojil se nakladatel s překladatelovým lektorským posudkem. Předchozí Šindelkův titul, přepracovaná verze jeho prozaické prvotiny Chyba (v nizozemské verzi Klimaatverdriet, doslova Klimatický žal), vyšel v nizozemském překladu v listopadu 2020. „Nejvyšší čas na nového Marka,“ usoudil Daniël van der Meer v dubnu 2025 a překladatelská práva koupil rok před českým knižním vydáním (v dubnu 2026). Systemen van tederheid díky tomu mohly vyjít už začátkem srpna 2026, přičemž ale překlad vznikal z rukopisu od léta 2025 (a konečná česká knižní verze je kratší než původní rukopis).

V Gentu jsme Markovi Šindelkovi mohli oznámit čerstvou zprávu, že Das Mag šest týdnů po vydání připravuje dotisk – to se českým autorům v cizině nestává často. Při setkání v Utrechtu k tomu Daniël van der Meer poznamenal, že Marek Šindelka už má zjevně v Beneluxu, zejména ve Vlámsku, svůj okruh čtenářů, kteří netrpělivě čekají na každý jeho titul, takže se kniha výborně prodává bez ohledu na to, kolik stačilo vyjít recenzí.

Obálky Nikoly Janíčkové

Zajímavý je i příběh nizozemské obálky. Das Mag u předchozích titulů pokaždé více či méně čerpal z českého vydání: pro Mapu Anny (Anna in kaart gebracht) převzala nizozemská výtvarnice z české obálky motiv krystalu, pro Únavu materiálu (Materiaalmoeheid) a Chybu (Klimaatverdriet) převzal Das Mag obálky Nikoly Janíčkové úplně, jen použil jiné barevné ladění. Posledně jmenovaný titul se přitom v roce 2021 dostal do výběru nejlépe vypravených nizozemských knih.

Grafik nakladatelství Das Mag si styl Nikoly Janíčkové natolik oblíbil, že ji požádal o vytvoření obálky i pro Systemen van tederheid, přestože české vydání (po přestupu Marka Šindelky do nakladatelství Host) má obálku od Aleny Gratiasové.

Česká podpora?

Drobná poznámka k české podpoře. Jestliže vstup Marka Šindelky do nizozemské jazykové oblasti proběhl před bezmála patnácti lety s podporou Českého centra v Haagu (mezitím zrušeného), jeho nizozemský nakladatel se od té doby natolik etabloval, že o svého autora pečuje na vlastní pěst. Systemen van tederheid sice vyšly s grantovou podporou MK ČR (a pro nakladatele to je samozřejmě vítaný bonus), ale vzhledem k tomu, že se Šindelkovy knihy dobře prodávají, nebyla publikace získáním grantu podmíněná, jak se jinak českým autorům běžně stává. Výhoda také je, že na rozdíl od akcí pořádaných ve spolupráci s Českým centrem tu nehrozí syndrom „kázání pro vlastní farníky“, kdy obecenstvo tvoří převážně společenství krajanů, bohemistů a dalších lidí spjatých nějak s ČR.

Podobně například akce amsterdamského nakladatelství Pegasus, zaměřeného výlučně na slovanské a postkomunistické země, zůstávají v místní slavistické bublině, kdežto Das Mag své autory dostane k mnohem širšímu okruhu čtenářů. Mimochodem České centrum Brusel, které se po zrušení nizozemského Českého centra prezentuje jako „váš partner v Beneluxu“, toto belgicko-nizozemské literární turné zřejmě vůbec nezaznamenalo.

První ohlasy v médiích

Už 6. srpna (dva dny po oficiálním datu nizozemského vydání) vyšel v belgickém listu De Standaard přehled s názvem „Které knihy zachycují duši Česka?“, v němž Katrien Steyaert a Petr A. Bílek přibližují tři jména z české literatury: Jaroslava Haška, Bohumila Hrabala a Marka Šindelku. Shrnující charakteristika zní: „Češi nemusejí nafouknuté příběhy o superhrdinech.“

První reakci na Systémy něhy přinesl vlámský kulturní web Cutting Edge, který ostatně v roce 2019 vyhlásil Šindelkovu Únavu materiálu za nejlepší překladovou knihu roku. Pod názvem „Jak se něha stane systémem: Šindelka o lásce, strachu a vzpomínkách“ udělil Philippe De Cleen knize čtyři hvězdičky z pěti. Hodnotí ji takto:

„Šindelka píše se vzácnou citlivostí. Jeho próza je rytmická, obrazná a někdy vysloveně filmová. Scény nezřídka připomínají detailní záběry: ruce, ramena, dýchání. Román navíc obsahuje nejrůznější úvahy o hudební teorii, šachové partie a notové záznamy, které textu dodávají i vizuální složku. [...] Obsahové, formální a stylistické volby bývají ohromujícím způsobem působivé: jazyk dýchá, pulzuje a umožňuje nám pocítit, jak se prolíná hudba s tělesností. Zároveň tento román vyžaduje od čtenáře nemalou pozornost a trpělivost – Systemen van tederheid je totiž kniha, která se čtenáři jen tak nepoddá. Přesto tu cosi i zřetelně drhne. Přemíra hudební teorie (Bach, Skrajabin [sic!], Liszt...) a šachových zahájení může pro některé čtenáře představovat překážku; zpomaluje rytmus a kromě toho odvádí pozornost od Adina citového jádra. Také Milena, Adina matka, zůstává překvapivě podexponovaná. Její snaha o obnovu spojení s Bohumilem se zmiňuje jen okrajově, čímž má její role menší váhu než Adina nebo Bohumilova. Navzdory těmto připomínkám jsou Šindelkovy Systemen van tederheid úchvatný román. Český spisovatel pitvá s chirurgickou přesností lidské puzení k dokonalosti, zároveň však ukazuje, jak nás právě zranitelnost a nedokonalost definují. Výsledkem je intimní, křehký portrét, v němž se něha nelíčí jako emoce, nýbrž jako systém, který nás spojuje – právě proto, že může i selhat.“

V Belgii následovala ještě tentýž den zpráva o „románu, který se dá číst jako literární fuga“ a pozvánka na Šindelkovo vystoupení v BUDA Kortrijk. Pro rozhlasový pořad o klasické hudbě VRT Pompidou připravil Christophe Vekeman. A pak 3. září vyšel v belgickém listu De Standaard rozsáhlý rozhovor, který s Markem Šindelkou na dálku vedl Olaf Koens. Uvedl ho titulek „Český autor Marek Šindelka napsal hluboce osobní román o zmizelém otci. ,Na otce nemám žádné vzpomínky. Nic.‘“

Nizozemský literární portál Tzum, věnující se reflexi české literatury pravidelně, přinesl 9. září recenzi vlámského novináře (vlastně politického komentátora) Maartena De Rijka. Recenzent zřetelně čerpá z výše zmíněného rozhovoru s autorem a – místy prakticky doslovně – z recenze na Cutting Edge (viz výš). Kromě převyprávěcích pasáží a citátů De Rijk píše např.:

„Po několika angažovaných románech obrací Čech Marek Šindelka (1984) v Systemen van tederheid pohled dovnitř. Český autor používá k vytvoření a analyzování hlavní postavy klasický motiv Vatersuche – hledání zmizelého otce. Ústřední místo v hledání zaujímá posedlost systematičností, puzení k dokonalosti. Ale perfekcionismus neexistuje bez nedokonalostí, a totéž platí i pro knihu. Ačkoliv Šindelka píše pronikavě, obrazně a intimně, Systemen van tederheid nejsou bez nedostatků. Podle vlastních slov pracoval autor na románu sedm let. Šel na to tentokrát jinak. Pod dojmem titulů jako Materiaalmoeheid (2018) nebo Klimaatverdriet (2020) – vysoce angažovaných románů, které sledovaly aktuální dění – býval označován za ,hlas jedné generace‘. Ale tento Čech se chce té závažné nálepky i povinnosti ,uvědomělého‘ psaní zbavit. [...]“

Epizoda o Adině živé vzpomínce na otce, která se ukáže jako vybájená, recenzentovi připomíná knihu norského autora Johana Harstada Max, Mischa & Tetoffensiven (do č. nepřeloženo) či známý citát nizozemského spisovatele Ceese Nootebooma z románu Rituály (č. 1999) charakterizující vzpomínku jako psa, který si lehne, kam chce. A De Rijk pokračuje:

„Z Adina hledání otce Šindelka často tvoří stylistický požitek. Téměř na každé stránce se nám připomíná, že Šindelka debutoval jako básník. Píše třeba o mechu, který zalezl pod střechu ,jako špína za nehty‘, nebo o ruce jako chodící katedrále prstů. V pasáži o čmelácích traumatizovaných pavouky (ano ano, čmeláci traumatizovaní pavouky) to Šindelka rozbalí naplno [následuje příslušná pasáž, v č. vydání s. 72–73]. Navzdory těmto stylistickým husarským kouskům, mimochodem ve velmi přirozeném překladu Edgara de Bruina,* a intimnímu, empatickému světu, který Šindelka rozvíjí, příběh vykazuje i některé nedokonalosti. Tak zůstává postava matky (Milena) žalostně podexponovaná a místy se Šindelka až příliš noří do hudební teorie a šachových manévrů. Takovými odbočkami, jako rozsáhlé kusy o šachovém automatu a o životě hudebního skladatele Skrjabina, chce Šindelka hudební motiv fugy obsažený v příběhu zrcadlit i ve struktuře románu. Zajímavý experiment, ale někdy ty odbočky zkrátka odvádějí čtenářskou pozornost od citového jádra knihy, totiž od Adina osamělého hledání otce. V rozhovorech Šindelka připouští, že i on je perfekcionista, ale že rodinný život s třemi dětmi ten perfekcionismus neustále vystavuje tlaku. Snad může Šindelka načerpat trochu duševního klidu z Adina smířlivého konstatování, že i život je plný ,nečistot‘ a ,neuchopitelných chybiček‘. A co platí pro život, to platí i pro Systemen van tederheid.“

V tištěném televizním magazínu vysílací společnosti VPRO z 16. září upozorňují na knihu a autora v článku o hostech blížícího se literárního festivalu ILFU Dirk-Jan Arensman a Katja de Bruin (mimochodem v rozporu s běžnými zvyklostmi se v článku neuvádí jméno autora nizozemského překladu):

„Otec dal Adě hvízdatelné jméno. To je první z mnoha originálních nápadů v novém románu českého spisovatele Marka Šindelky Systemen van tederheid (Das Mag). Po angažovaných románech mimo jiné o uprchlické krizi (Materiaalmoeheid, 2018) a klimatické katastrofě (Klimaatverdriet, 2020) zkoumá autor teď (kromě mnohého) vztah mezi člověkem a technologiemi a ukazuje, jak perfekcionismus může nakonec vést k sebezničení. [...] Šindelkův styl se nepopisuje snadno. Řekněme, že neprodukuje zrovna knihy, které se dají hltat, a není mu cizí ani určitý snobismus. Ale tomu, kdo se poddá pozvolnému tempu a mnohým odbočkám, bude odměnou závratně bohatá kniha, kde se v příběhu o dceři truchlící po otci sejde španělská hra, Michelangelovo křídlo, Skrjabinova mysofobie, Mälzelův metronom, levá ruka Paula Wittgensteina a pes, který kouká hloupě jako Dalí.“

Už dříve zmíněný Koen Eykhout píše v recenzi, jež hodnotí knihu čtyřmi hvězdičkami, s názvem „Vidět systém ve vztahu rodiče a dítěte“ (De Limburger, 28. 9. 2026):

„Všechno má systém, tolik je zřejmé z ohromujícího románu Systemen van tederheid Čecha Marka Šindelky (1984), známého z románů Metaalmoeheid [sic! – správně Materiaalmoeheid] a Klimaatverdriet. Hlavní hrdince Adě stačí podívat se na své jméno. A-d-a, melodie a šachový tah. Otec, milovník systémů, ji pojmenoval po dceři básníka Lorda Byrona Adě Lovelace, mimochodem příjmení bylo použito v 70. letech v pornofilmu Deep Throat (Hluboké hrdlo). Ada otce zbožňuje, tohoto profesionálního klavíristu, jehož snaha o dokonalost ho připraví o sílu v levé ruce – cena za perfekcionismus. A tak otec musí přijmout, že systém hry na klavír, který k němu patřil, už nefunguje. Tím začne jeho zkáza. Než se dovrší, setkáme se v románu, při jehož čtení není pro čtenářský požitek potřeba vypínat mozek, s nesčetnými systémy. Není to bezduchý ideový román, můžeme ho vnímat i jako citlivé hledání otce, při němž se dcera Ada snaží zjistit, zda existují i „systémy něhy“, třeba rodičovská láska. [...] V pojmenovávání je autor ostatně neméně systematický. Nejen u Ady. Otec se jmenuje Bohumil Fischer. Křestní jméno převzaté od českého spisovatele Bohumila Hrabala, příjmení od šachové legendy Bobbyho Fischera. V románu vyznačujícím se stylistickou jednoduchostí, která funguje díky výbornému překladu Edgara de Bruina,* jsou vedle hudby příkladem systému šachy. Bohužel není systémem jen láska, ale i vztek, jak zažije Ada v dětském věku při otcových záchvatech zuřivosti. Ačkoliv pro ně někdy má čtenář pochopení, jako když otec ve vlaku popadne prudiče za klopy a vystrčí ho z kupé. Systemen van tederheid jsou jako přírodní jev: naprosto normální, ale zároveň zcela jiné než kterýkoliv jiný jev. Tím chci říct, že je to fascinující kniha plná nových postřehů.“

* (Koen Eykhout a Maarten De Rijk na webu Tzum sice pochvalně zmiňují jméno překladatele, ale způsobem [označení „ve velmi přirozeném překladu“, „ve výborném překladu“ není podloženou hlubší analýzou, jde pouze o povrchní dojem z četby], který už v roce 2008 parodovali přední nizozemští překladatelé z francouzštiny Martin de Haan a Rokus Hofstede v kritickém materiálu o postavení literárních překladatelů s názvem „Overigens schitterend vertaald“ – „Ostatně v nádherném překladu“.)

A na závěr zcela čerstvá recenze (1. 10.) z nizozemského celostátního deníku De Volkskrant s názvem „Dá se láska vyjádřit systémy, od hudebních not po AI? Spisovatel Marek Šindelka se o to pokouší“, kterou napsal Jesse van Amelsfoort:

„Čech Marek Šindelka se snaží systematizovat emoce v románu o pozoruhodném hledání otce. Efekt je – úmyslně? – poněkud vyumělkovaný. [...] Šindelka nenapsal jen román o lásce, ale o způsobech, jak si dva lidé lásku projevují, jestliže se jejich žité světy skládají z abstraktních systémů. Může to být technická a matematická dokonalost Bachovy hudby, ale i šachy a myslící stroje – od raně moderního šachového automatu Mechanický Turek po náčrty Ady Lovelace a systémy AI, s nimiž pracuje Ada Fischerová. Co je láska a krása uprostřed pravidel a abstrakcí? Dá se něha systematizovat? Šindelka se v tomto románu pokouší kombinovat lidi a systémy. [...] Vzniká z toho román, k němuž se dá namítnout to, co se říkává o filmech Christophera Nolana: působivé a dobře zkonstruované, jenže člověk hledá i citové jádro. Neboli: je jasné, co máme cítit, ale vnímáme to spíš jako úkol, než že by to opravdu vyvstávalo z příběhu. Možná to tak Šindelka právě chce: všechny postavy v Systémech něhy jako by se samy stávaly jistým způsobem stroji. Bohumil totiž umí vyjadřovat lásku jen prostřednictvím systémů a Ada neví, kde jinde ji má hledat. V četných esejistických pasážích Šindelka tuto tematiku posiluje. Vrací se při tom stále na začátek 19. století, ať už jde o Beethovenovu hudbu, o metronom představený v roce 1815 Johanem Nepomukem Mälzelem, nebo o Adu Lovelace a šachové automaty. Byla to doba romantiky, citů a silných emocí, které Beethoven zavedl i do hudby: pozvolna se přecházelo od matematických vzorců na pozadí Bachových skladeb k tomu nejosobnějšímu výrazu té nejosobnější emoce. Byla to též doba netvorů: osvícenství s důrazem na racionalitu, rozum a vědu skončilo. V tom tkví i dualita tohoto románu. Rané 19. století je jakýsi fotonegativ Adina a Bohumilova dneška. Tehdy se implicitně i explicitně kladla otázka, co je člověk – bytost racionální, nebo právě emocionální? A kde je hranice mezi zvířaty, netvory a ostatními? V malém měřítku se tyto otázky v Systémech něhy také stále silněji vtírají. V nejhorším případě to vede k automatům jako šachové stroje a AI: působivé, ale nikoliv empatické.“

Díra do světa v nizozemské jazykové oblasti?

Jaký význam má úspěch v nizozemské jazykové oblasti? Připomeňme si, že jen v Evropě mluví nizozemsky zhruba 24 milionů lidí. Mimochodem na Šindelkovu Mapu Anny upozorňuje i web voertaal.nu určený „všem lidem, kteří mluví nizozemsky a afrikánsky v Nizozemsku, Vlámsku, Jižní Africe, Surinamu, na Antilách a v diaspoře“. Tím se dopad rázem značně rozšíří. Vzpomínka z opačného směru: když jsem před patnácti lety mluvila na literárním sympoziu v Heerlenu o ohlasu knih W. F. Hermanse u nás (zejména Temná komora Damoklova se tehdy dočkala nadšeného přijetí a dotisku), setkala jsem se i s bagatelizujícími reakcemi. V jakém smyslu je český čtenář „méně“ než třeba francouzský? zeptala jsem se. Na to skeptici neměli odpověď.

Jestliže se v souvislosti s českým hostováním ve Frankfurtu ozývá, že důležitější než počet přeložených titulů je, zda se ty knihy opravdu dostanou k zahraničním čtenářům („zahraničním“ bez dalšího vymezení), pozice Marka Šindelky v nizozemské jazykové oblasti tohle zbožné přání dokonale naplňuje.