Marek Šindelka už patří k zavedeným autorům. Za povídkovou sbírku Zůstaňte s námi a novelu Únava materiálu získal Litery za prózu; úspěšný byl rovněž komiks Svatá Barbora inspirovaný tzv. kuřimskou kauzou, na němž se podílel jako scenárista. Od vydání poslední novely, výše zmiňované Únavy materiálu, která se zaměřila na osud dvou bratrů-běženců, uběhlo letos deset let a Šindelka se vrací na pulty knihkupectví s novým textem, a to rovnou v podobě více než třísetstránkového románu. Na rozdíl od sociálně a politicky akcentované Únavy materiálu tentokrát autor obrací pozornost k introspektivnějšímu a filozofičtějšímu typu vyprávění. Co to pro čtenáře konkrétně znamená?

Román se zaměřuje na Šindelkovo typické téma – mezilidské vztahy, a především jejich defekty. Zatímco v povídkových sbírkách Zůstaňte s námi a Mapa Anny se jednalo především o pozorování různých konstelací mezi partnery, hlavním motivem rozvětveného románu je vztah otce a dcery. Právě na interakcích mezi Adou a jejím otcem Bohumilem, koncertním pianistou, kterému přestala fungovat levá ruka a on postupně propadl alkoholismu, je postupně vystavěn celý román. „Vystavěn“ je zde příhodné slovo – jak už samotný oxymorický název Systémy něhy napovídá, v celém románu dochází k velkému napětí mezi odlidštěnou technikou a lidskými city. Obě hlavní postavy (ovšem v různé míře to platí pro všechny postavy z románu) jsou prazvláštní kombinací právě chladné logiky a vřelého citu. Otec tak pojmenuje dívku Ada, aby na ni mohl láskyplně pískat zhudebněním jejího jména (s. 11), ale zároveň mu to jindy nebrání zachovat se k ní chladnokrevně a nechat ji ještě jako dítě prohrát společnou šachovou partii osmkrát za sebou, až pak Adě ve vzpomínkách otec splyne s mechanickým Turkem (s. 104).

Tyto projevy může čtenář sledovat prostřednictvím er-formového vypravěče, který se zaměřuje právě na Adu. Je to jediná postava, jejíž myšlenky je možné v pásmu vypravěče číst, zbytek postav je nahlížen z jejího pohledu, jak ukazují už samotná pojmenování postav: Bohumila vypravěč zpravidla označuje pouze formálně jako „otce“. Zároveň ale ani zaměření na Adu nepřináší čtenáři možnost poznávat románový svět prostřednictvím vypravěče, kterému by mohl čtenář bezmezně věřit. Adina paměť je totiž značně vratká, postupně například odhaluje, že některé její domnělé vzpomínky se nestaly. Čtenář si tak i přes Adinu „strojovost“, kterou demonstruje například zcela technicky dokonalou hrou na klavír, uvědomuje její lidskou podstatu, k níž nespolehlivost a selektivnost paměti patří. Pro čtenáře se tak Ada stává zajímavou a do určité míry tajemnou postavou, kterou je baví pozorovat.

Román se odehrává v nejasném čase a na nejasném místě. To podporuje jeho všeobecné vyznění jako příspěvku k úvahám o mezilidských vztazích i vztazích mezi člověkem a technikou. Po mnohých „aktuálních“ románech, které se snaží v duchu metamodernismu napojit na aktuální společenský diskurz a především ho nějak ovlivnit, jde Šindelka touto nedourčeností přímo proti tomuto proudu, což je pro čtenáře osvěžující. A co víc – mnohem lépe se tak čtenář může zaměřit na to, co je podstatné – ambivalentní vztah lidí a techniky. Ten není podle Šindelkova románu jen dnešním problémem v podobě lidí-kyborgů s mobilem a chytrými hodinkami rozšiřujícími lidské schopnosti na straně jedné a personalizovanou umělou inteligencí vykazující rysy lidského chování na straně druhé. Autor totiž prostřednictvím dějových odboček ukazuje, že překonávání hranice mezi industriálním a humanitním se odehrávalo i dřív. Právě časté dějové odbočky jsou specifickým prvkem tohoto románu. Vypravěč na několika stránkách například seznamuje čtenáře s historií mechanického Turka a tím, jak vlastně tento záhadný stroj fungoval. Jinde se objevuje pojednání o programovacím jazyce ADA, díky kterému armáda i civilisté mohou ovládat své stroje. Tyto odbočky, spolu s různými drobnými intermediálními prvky, jako jsou notové osnovy či grafické zaznačení šachových postavení, působí jako vhodná strategie pro zpomalení hlavního děje, která však není samoúčelná, ale jsou díky ní vysvětleny pro čtenáře zajímavé prvky, na které hlavní děj odkazuje.

Všechny tyto strategie podporují pomalé čtení, které ze současných románů už do značné míry vymizelo. I když román začíná typickým uvedením čtenáře „in media res“, zbytek vyprávění nikam nespěchá. Šindelka si, jak je jeho zvykem, pohrává s jazykem, a předkládá tak čtenáři spoustu hezky zformulovaných vět, které by, kdybychom byli v roce 2012, mohly působit jako citáty ke sdílení na Facebook. Například taková teze, že „v romantice je toho mnoho strojového“ (s. 218). Mezi těmito velkými větami proplouvá samotný příběh, který se posouvá poměrně pomalu, což ovšem neznamená zdlouhavě. Tento rytmus jako by totiž také bojoval proti strojové přesnosti – místo rychlého vygenerovaného výsledku zde vyprávění nabízí pomalé objevování dalších a dalších faktů. Na druhou stranu tato pomalá a až performativní narace, která se ráda poslouchá, může někomu připadat „až moc“. Až moc upovídaná. Až moc zpomalená. Až moc introspektivní a neposouvající se… nebo až přehnaně vypočítavá ve chvíli, kdy je úmrtí jedné z postav doprovázeno okázalým symbolem, ke kterému si Šindelka postupně buduje cestu. Navíc závěr knihy nepředstavuje žádné šokující odhalení, ale v duchu celé knihy odhaluje to, co by si čtenář přál odhalit během celého románu.

Systémy něhy jsou románem, který od čtenářů vyžaduje, aby přistoupili na autorovu hru, četli pomalu a s jistou dávkou trpělivosti. Místo dalšího šokujícího příběhu zasazeného do současnosti či nedávné minulosti nabízí úvahu o vztahu mezi lidmi, pamětí a technikou, která je napsána vybroušeným prozaickým jazykem. Právě v této originálnosti tkví největší síla knihy. Zároveň ale může být důraz na způsob vypravování předmětem kontroverzí a odsudků. Každopádně se jedná o jednu z nejzajímavějších a nejambicióznějších knih nejen tohoto roku. Lze dokonce uvažovat o tom, že se po dlouhé době jedná o „velký román“. Minimálně ve stadiu pokusu.