Malířka a spisovatelka Ditta Kůtová (nar. 1965) začala pravidelně publikovat v roce 2022 a od té doby stihla vydat čtyři autorské tituly pro děti a mládež (např. Klobouky, kam se podíváš nebo Ema a dvoubarevné oči; obojí v nakladatelství Pampeliškov). Co se týče prózy pro dospělé, už v roce 2024 se její jméno objevilo v edici nakladatelství Vyšehrad, když se postarala o ilustrace Štifterovy Krajiny roztavených zvonů. A Vyšehradu také svěřila svůj prozaický debut s příznačným názvem Zlá babička.

V kontextu současné české a slovenské literatury není bez zajímavosti, že v krátké době šlo už o několikátý titul, který si pohrává s odkazem klasické idyly Boženy Němcové. Podstatné je, že jak Babička Pavla Novotného, tak Babička© Ivany Gibové i Zlá babička Ditty Kůtové nabízejí střízlivější a notně pesimističtější přístup a předkládají demytizovaný obraz této archetypální ženské role. Ale zatímco první dva jmenovaní vycházejí z perspektivy bilancujícího vnoučete a literárně si hrají s formou, Kůtová jde cestou rekonstrukce životního osudu s větším časovým odstupem, jakkoliv i zde je rodinná vazba hnacím motorem a navíc autorkou předem určenou součástí interpretace. Tento „vesnický román“ je tak z celé trojice knih vyprávěn nejtradičnějším způsobem, což ho činí přístupným pro čtenáře. Svědčí o tom koneckonců čtenářský zájem a takřka okamžitý dotisk prvního vydání.

Titulní postava vychází z reálného předobrazu ženy, o níž rodina autorčina muže referovala jako o té zlé babičce. V předmluvě Kůtová popisuje počátky svého pátrání po skrytých příčinách rozhodnutí babičky Marie, která měla dokazovat její pokřivený charakter, a svou snahu tímto vyprávěním napravit křivdu na někom, kdo už se nemůže sám bránit. Ačkoliv její krátký text předcházející tělu příběhu stojí mimo fikční svět, dopředu jím nastoluje čtenářovu výchozí pozici a tím i interpretační rámec. A přestože v textu samotném přistupuje autorka především ke zdánlivě nezaujaté er-formě, její autorské vynoření („A jeho život bude dlouhý, předlouhý. Otec mého muže – Jaromír.“ s. 220) znovu připomíná, že vnímání zlé babičky je do velké míry korigováno zvenčí.

Motiv dobra a zla je tedy navozen, ještě než se dostaneme k samotnému čtení. To čtenáře vede až do roku 1874, kdy se surový otec čtyřleté Marie vrátí z vězení, kde seděl za vraždu související s jeho lichvařením. Vyžene z domu nevěrnou manželku a místo ní přivede děvečku, která se během dalších let ke vzpurné dospívající Marii nechová vždy s láskou. Dívka tak vstupuje do života se společenským cejchem a ani sňatek s rozmařilým muzikantem Padrtou jí příliš stability nepřinese. Postupně sledujeme, jak drobná i velká příkoří a nešťastné události ovlivňují Marii, neochotnou a nakonec i neschopnou odpouštět. Motiv zla se tak kromě Marie vynořuje i u jejího otce či nevlastního bratra, tam už ovšem k problematizaci spíš nedochází.

Postavy, s nimiž se Marie v různých situacích střetává, ale černobíle nepůsobí. Ať už jde o nevlastní mámu Johanu, manžela Jana, syna Františka nebo snachu Kristinu, jejich nelítostná stránka je vyvažována vlastními emocemi a motivacemi. Hledisko vyprávění se drží zejména Marie, ale pravidelně zakrouží i k dalším jmenovaným. Hlavní příběh na bílých stranách s hnědým písmem, servírovaný v er-formě, navíc doplňují hnědé stránky, kde dostávají vybrané postavy prostor, aby v první osobě sdílely vlastní část příběhu. Takto je zprostředkováno nejenom uvažování Marie, ale třeba i okolnosti odchodu její biologické matky. Je třeba (podobně jako u dalších titulů této ediční řady) ocenit grafické zpracování knihy doplněné o autorské ilustrace laděné do hnědobílých tónů.

Vše se odehrává v úzce vymezeném časoprostoru vesnice. Z velkých dějin toho k postavám příliš nedolehne a dobové proměny se odrážejí převážně v pracovním životě (například zedníci cestující mezi válkami po Evropě a dál); s výjimkou událostí, které postihly každého. Dobu první světové války autorka vyřeší poměrně elegantně sérií (pravděpodobně do jisté míry autentických) dopisů posílaných na frontu. Druhá válka je ve vnitřním pásmu Marie na sklonku života smetena ze stolu stručným: „Druhou velkou válku jsem už ani nevnímala.“ Na jednu stranu je tím posilováno pojetí časoprostoru vycházející z jedinečné zkušenosti ženy odvozující život od práce a péče o rodinu (a zároveň se tím autorka vyhýbá literárním stereotypům, které jsou zejména s druhou válkou už nevyhnutelně spojené). Na druhou stranu ale překvapí, jak málo prostoru je věnováno posledním letům a k jak velkým skokům v čase při popisu posledních desetiletí Mariina života dochází.

Toto uspořádání logicky vychází z toho, že kompozice knihy se zakládá čistě na ději, konkrétně na jednotlivých událostech, z nichž vznikají další a další zářezy křivd, které se vpisují do osobnosti babičky Marie. Román působí spíše kronikářským dojmem, než že by nabízel velký vypravěčský oblouk. Jak ale Mariin život plyne a narůstá zátěž spojená se společenskými očekáváními a ekonomickým tlakem na protagonistku, daří se Kůtové poměrně přesvědčivě a přitom nevtíravě zobrazit genderové rozdíly, s nimiž okolí pohlíží na členy rodiny – například když přísněji posuzuje reakci na násilný čin než čin samotný.

Ditta Kůtová „zlou“ babičku rozhodně nevyviňuje ze všech jejích rozhodnutí. Jen doplňuje souvislosti přesně podle toho, co si předsevzala v předmluvě, a učí čtenáře empatii. A to není k zahození.