Nobelova cena za literaturu někdy přivede do širšího čtenářského povědomí autory, kteří by jinak zůstali pro velkou část světového publika neobjeveni. Příkladem je francouzská nobelistka Annie Ernaux, jejíž dílo vzbudilo značný zájem i u českých čtenářů. U norského spisovatele Jona Fosseho (nar. 1959), který Nobelovu cenu získal v roce 2023, však podobný boom nenastal. Románový cyklus Septologie, vydaný letos na jaře v překladu Daniely Mrázové a čítající téměř osm set stran, českou literární kritiku spíše minul. Je to škoda, protože Fosse, prozaik, dramatik a spisovatel obracející se k duchovním otázkám, v něm podává mimořádnou výpověď o dnes tolik skloňované krizi moderního člověka, jeho osamělosti i potřebě najít v rozkolísaném světě pevný bod.

Je to stále tentýž autor, kterého známe z řady do češtiny přeložených, byť podstatně útlejších knih a ještě úspornějších dramat: tvůrce soustředěný na slovo a rytmus, pracující s opakováním a variacemi, vypravěč archetypálních příběhů odehrávajících se v severském bezčasí za šplouchání mořských vln. V Septologii svůj charakteristický způsob psaní rozvinul do monumentálního celku rozděleného do tří knih. A přestože se jako vždy obrací k univerzálním otázkám, jde o dílo překvapivě aktuální a čtivé. Nasedneme-li na vlnu rytmicky plynoucích vět a obrazů, zjistíme, že se rozsáhlý text, psaný bez jediné tečky, čte s lehkostí a že se v něm navzdory nekonečnému proudu myšlenek dobře orientujeme.

Možné tváře života

Hlavní postavou Septologie je malíř Asle, který žije v malé fiktivní vesnici na západním pobřeží Norska. Jeho život plyne v pravidelném, téměř mnišském rytmu každodenních činností. Maluje, modlí se, smaží si vajíčka se slaninou, připravuje se na každoroční adventní výstavu, jezdí ve sněhu autem do města a vede všední rozhovory se svým sousedem, jedním z mála lidí, s nimiž se pravidelně stýká. Asle je už dlouho vdovec, nemá děti, před lety přestal pít a nedávno konvertoval ke katolictví. Víra, malování i drobné každodenní rituály mu pomáhají udržovat řád dní. Sledujeme proud jeho myšlenek, vracíme se s ním ke vzdáleným i nedávným vzpomínkám a jsme diváky příběhů řady vedlejších postav, které prošly jeho životem.

V nedalekém městě, nápadně připomínajícím norský Bergen, žije ještě druhý Asle, jeho přítel a jmenovec. Je alkoholik, dvakrát ženatý a rozvedený, odcizený vlastním dětem, také malíř, jenže neúspěšný. Zatímco první Asle dokázal své závislosti uniknout, druhý zůstává uvězněný v pití a samotě. Když druhý Asle upadne opilý na ulici, ten první ho odvádí do nemocnice, stará se mu o psa a strachuje se o jeho život. Dvě tváře téhož člověka, dvojníci, dvě možné podoby jednoho života. Za každým osudem se skrývají neuskutečněné volby a cesty, jimiž jsme se nevydali. Jsme opravdu tak jedineční a výjimeční, jak si psychoterapeuticky vsugerováváme, nebo jsme naopak stejní a zaměnitelní?

Pravda života v umění

Tvorba představuje jednu z hlavních cest, jimiž se román ptá na možnost poznání skutečnosti. Autor znovu sahá po postavě malíře, stejně jako ve dvoudílném románu Melancholie. Malíř zachycuje okolní krajinu, jeho obrazy se dobře prodávají, pravidelně vystavuje a má svého galeristu. Přesto plátna, která sám považuje za nejlepší a nejpravdivější, zůstávají uložená na půdě. Nejsou určena cizím očím, protože jejich podstatu by ostatní nedokázali pochopit. Patří k nim i minimalistický obraz tvořený pouhými dvěma barevnými čárami, které se protínají uprostřed. Svatoondřejský kříž, jehož opakujícím se popisem začíná každá z částí cyklu, je jedním z mnoha symbolů prostupujících románem. Lze je rozkrývat a hledat jejich významy, ale také je nechat odplynout a soustředit se na jiné vrstvy díla. Fosseho próza umožňuje obojí.

Asleho tahy štětcem se přirozeně propojují s Fosseho psaním. Malíř i spisovatel hledají správnou formu, světlo či slovo, které by dokázalo zachytit něco podstatného, co se vzpírá jednoznačnému vyjádření. Ani jeden neusiluje o efektní gesto. Dlouhé věty, opakování a variace nejsou pouhým formálním experimentem, ale prostředkem, jak se přiblížit zkušenosti, kterou nelze jednoduše vysvětlit. Opakování tu není jen rytmickým principem, odpovídá způsobu, jakým člověk skutečně uvažuje, vrací se k témuž okamžiku, znovu promýšlí dávná rozhodnutí a v důvěrně známých situacích objevuje něco, co mu dříve unikalo. Stránky neobracíme pouze proto, abychom zjistili, co se stane dál, ale kvůli samotnému způsobu vyprávění a jeho schopnosti proměnit obyčejnou zkušenost v něco, co nás přesahuje.

Fosse a Knausgård: dvě cesty k sobě samému

Při četbě Septologie se nelze ubránit srovnání s jiným velkolepým dílem současné norské literatury, šestidílným cyklem Můj boj o deset let mladšího Karla Oveho Knausgårda. Oba autoři se ptají, kde hledat smysl života a jak uchopit vlastní existenci. Knausgård se pokouší porozumět sobě samému tím, že co nejpřesněji zaznamenává svůj život, včetně zdánlivě bezvýznamných detailů a neúprosných zákoutí rodinných vztahů. Fosse naopak proniká pod povrch konkrétní zkušenosti, k tomu, co zůstává nevysloveno a co člověka přesahuje. Tam, kde Knausgård hledá význam v zevrubném zachycení skutečnosti, Fosse směřuje od jednotlivého k obecnému. Tam, kde ze sebe Knausgård chrlí vodopád slov, si Fosse vystačí s několika málo motivy, které v pomalém, rytmickém proudu vyprávění postupně nabývají hlubšího významu.

Zatímco Knausgård, jeden z nejvýraznějších představitelů moderní autofikce, staví na nemilosrdně otevřeném líčení vlastního života, Fosse se do svých děl neotiskuje přímo. Přesto nejen v Septologii, ale i v jiných jeho dílech, čteme i něco z jeho osobního příběhu: hledání smyslu prostřednictvím tvorby, boj s alkoholem i cestu ke katolické víře, k níž konvertoval ve dvaapadesáti letech. Zádumčivý autor si stejně jako jeho protagonista stahuje vlasy do ohonu, drží se stranou vřavy světa a tráví část roku na západním pobřeží Norska. Právě tam, během jízdy autem, se dozvěděl, že získal Nobelovu cenu za literaturu. Osobní zkušenost se u něj ovšem není smyslem vyprávění, nýbrž východiskem.

Utrpení moderního člověka

Karl Ove Knausgård, ale také Michel Houellebecq, s nimiž bývá Fosse srovnáván, se každý po svém dotýkají podobného pocitu znejistění moderního člověka ve světě, jehož dosavadní opory se otřásají a jenž sice nabízí stále více možností, ale nikoli nutně více smyslu. Fosse však není kronikářem současnosti či společenským analytikem. Jeho cesta vede do nitra člověka a odtud dál, k otázkám duchovní existence. Přesto je Asle současnější postavou, než jsme u autora zvyklí. Řídí auto, telefonuje, vydělává peníze, nakupuje. Přítomnost ale do románu nevstupuje jako soubor aktuálních témat; tvoří spíše pozadí, na němž hrdina zkoumá vlastní nitro. Podobně jako každý z nás, když se v hektické době ovládané algoritmy ptáme, kam vlastně směřujeme a co z toho, čemu věnujeme svůj čas, má skutečný význam.

Jon Fosse zachycuje tolik skloňovanou duchovní a hodnotovou krizi moderního člověka a jeho potřebu uniknout chaosu, najít pevný bod a znovu kdesi zakotvit, něčemu věřit. Řešením přitom není pouhé zpomalení či útěk na opuštěné norské pobřeží. Jde o hlubší přesvědčení, že smysl života nelze založit na výkonu, úspěchu ani neustálém hledání nových podnětů. Musí vyrůstat z jednoduchosti, z řádu, z mezilidské blízkosti, nebo z tvorby či z víry, která člověku pomáhá přijmout vlastní omezenost. Někdy není třeba objevovat nic nového, ale naučit se znovu vidět to, co tu bylo celou dobu.