Anežka Charvátová

Státní cena za překladatelské dílo byla v roce 2020 udělena Blance Stárkové.

Promluvy velkého množství postav románu G. Cabrery Infanta se jako hravé pramínky slévají, obtékají překážky a vybublávají v drobných či větších vírech na povrch, kde je vzápětí smete vlna „tygřích slin“, hnaná zběsilou slovní smrští v rytmu radovánek i smutků havanského předrevolučního nočního života.

Jestli něco Vargasovi Llosovi nejde, je to psaní erotických románů... Dvanáctého září s velkou pompou vychází ve vydání pro všechny španělsky mluvící země nový román peruánského nositele Nobelovy ceny (2010) Maria Vargase Llosy El héroe discreto (Nenápadný hrdina). Autor se v něm vrací do vlasti a k postavám, které jeho čtenáři znají z předchozích děl: v jedné dějové linii k seržantu Litumovi, ve druhé k rodině dona Rigoberta – Lucrecii a kučeravému andílkovi Fonchitovi.

Na příbězích čečenských žen a jejich rodin Brežná v nedlouhých článcích dokázala zachytit mnohé: povahu čečenských žen, jejich bojovnost, nesmířenost, odmítání odevzdanosti a zbytečného pláče v počátcích konfliktu, což pod tlakem ruské normalizace poválečných let vyústilo i v sebevražedné útoky; hyenismus některých médií – jen klid, válka ještě vydrží, vyplatí se poslat reportéra –, cenzuru a falšování reportáží za účelem dosažení maximální dojemnosti...

Autor románu Kolumbijec Santiago Gamboa (nar. 1965) se prosadil v 90. letech jako vycházející hvězda tzv. postboomu latinskoamerické literatury. Román Nekropolis, který právě vydalo nakladatelství Host v překladu Aleše Hurdálka, je už třetí Gamboův text v češtině, se čtyřmi sty šestnácti hustě popsanými stranami nejrozsáhlejší, ale kvalitou nejslabší.

Avšak než skončil rok 1993, přihodila se ještě jedna smutná událost, ale ta neměla nic společného s vraždami žen, pokud ovšem předpokládáme, že tyto spolu nějak souvisely, což by se ještě muselo dokázat. Lalo Cura a jeho dva vypečení parťáci tehdy v rámci své pracovní náplně den co den chránili manželku Pedra Rengifa, kterého Lalo viděl jen jednou, a to zdálky. Zato už znal mnohé z tělesných strážců na jeho výplatní listině.

Je-li nějaký autor důsledný a důkladný ve svém díle i životě, je to Mario Vargas Llosa. Říká se o něm, že rychleji píše, než čtenáři stačí číst. Své obsáhlé romány nebo důkladné literární analýzy však neseká narychlo a neodbývá, naopak je o něm známo, že si pečlivě shání materiál, noří se do archivů v hledání dobových dokumentů, cestuje do dějišť svých knih, s železnou kázní pak vysedává u stolu a píše a píše.

Třetího listopadu vyšel ve Španělsku nejnovější román čerstvého nositele Nobelovy ceny za literaturu Maria Vargase Llosy Keltův sen. Vargas Llosa se jím po odlehčené Zlobivé holce vrací k velkým epickým námětům, jimiž se proslavil v šedesátých letech minulého století.

Luis Leante v románu Pamatuj, že tě mám rád (Mira si yo te querré, 2007) nabízí příběh, který nepřináší žádné zásadní formální výstřelky a novinky, zato velmi poutavě předvádí lidské osudy poslední čtvrtiny 20. století, přesahující až do současnosti, mezi Barcelonou a Saharou.

Zatelefonoval jsem Maríe Fontové. Řekl jsem, že ji chci vidět. Zapřísahal jsem ji, že se musíme vidět.

Divocí detektivové jsou kniha, která se dá číst mnoha způsoby.

Ten příběh je smutný, ale když si na něj vzpomenu, chce se mi smát. Potřebovala jsem pronajmout jeden z pokojů svého bytu a první přišel on, a třebaže ve mně Latinoameričani vyvolávají nedůvěřivost, on mi připadal spíš jako slušný člověk a plácla jsem si s ním. Zaplatil mi zálohu na dva měsíce a zavřel se ve svém pokoji.

Juan Gelman minulý týden předčítal své básně v Institutu Cervantes. Jeho básnická tvorba čím dál více reflektovala argentinskou politiku a její dopad na běžného občana - zrůdnosti vojenské diktatury se totiž nevyhnuly ani jemu.

Argentinský spisovatel Juan Gelman, nositel prestižní Cervantesovy ceny za literaturu, minulý týden zcela zaplnil sál Cervantesova Institutu, kde se konalo jeho autorské čtení.

Barcelonský spisovatel Pablo Tusset, který své příběhy rozehrává ve svém dobře známém rodném městě, zaujme kromě tajuplnosti své osoby hlavně drsnou ironií svých textů.

Neobyčejný příběh barcelonského "týpka" - povaleče Pabla Mirallese - provede čtenáře po všech možných zákoutích Barcelony, kterým Pablo svými vtipnými komentáři přidává na kráse. Člověk se nestačí divit, co všechno se v uličkách města skrývá.

...Cervantes založil moderní román jako žánr žánrů. Obsahuje všechny žánry, dá se v něm mluvit o všem. Román může být báseň, může být dějepis, může být smyšlenka, může být divadlo, je to žánr s nejširším záběrem a žije si takhle dál pět set let po Cervantesovi. Mnohokrát se hovořilo o smrti románu, ale on se dál těší dobrému zdraví, ať se jakkoli mění vkus a doba...

Julio Cortázar (1914 Brusel – 1984 Paříž) je argentinský prozaik, básník, esejista a publicista, jeden z protagonistů slavného boomu latinskoamerické literatury 60. let.

Spisovatel Reinaldo Arenas (1943–1991) pochází z Kuby, kde trpěl trojitou klatbou jakožto homosexuál, nespoutaný spisovatel s příliš hýřivou a drzou imaginací a svobodomyslný disident.

Nesnáším, když se tvrdí, že španělskou prózu zachrání vyprávění dobrých příběhů. To přece nejde! Musí být rovnováha mezi radostí z vyprávění příběhů a experimentalismem. Nemůže se psát podle vzorů z 19. století, jako by neexistoval dadaismus, surrealismus, abstrakce, nový román nebo Celan. A není pravda, že já nic nevyprávím.

Enrique Vila-Matas je nezařaditelný autor, mísí žánry a styly a ruší hranici mezi skutečností a fikcí. S potěšením mystifikuje. Nedá se o něm říci, že žije literaturou, žije totiž v literatuře.

Argentinský spisovatel Ernesto Sabato, nositel Cervantesovy ceny z roku 1984, od něhož česky vyšel kompletní volný románový cyklus Tunel, Kniha o hrdinech a hrobech, Abaddón zhoubce a sbírka esejů o literatuře a psaní Spisovatel a jeho přízraky, oslavil se svém domě v Santos Lugares už devadesáté páté narozeniny.

Ernesto Sabato, zběh ze světa „čistých idejí“, který se v hledání člověka dobrovolně spustil do temných slují nevědomí, dobrý malíř, nositel Cervantesovy ceny (1984), nejprestižnějšího ocenění za španělsky psanou literaturu, je do značné míry ukázkovým typem latinskoamerického intelektuála 20. století, který kromě psaní cítil potřebu vyjadřovat se k otázkám veřejného, kulturního a politického života.

Až do roku 2003, kdy v Portugalsku vyšel jeho první román, Rovník, byl Sousa Tavares znám jako autor čtivých cestopisů a vtipných, mnohdy provokativně laděných fejetonů.

Jorge Semprún se pohybuje v několika světech – Španělsko a politika, Francie a literatura, Německo a koncentrační tábory, umění napříč státy – a spájí řadu profesí – je nebo byl politikem, romanopiscem, scénáristou, literárním kritikem, filozofem, ministrem.

Zoé Valdésová (nar. 1959) patří k nejpřekládanějším kubánským autorům, píše poezii, prózu a eseje. Její druhý román Každý den nic (čes. 2001, přel. Blanka Stárková) se stal ve Francii literárním objevem roku.,

Roberto Bolaño (1953–2003) je sice místem narození Chilan, ale sám nějaké národnosti, státní příslušnosti nebo vlastenectví váhu nikdy nepřikládal, doma se cítil všude tam, kde se mluví španělsky.

Španělský romanopisec Juan Marsé se narodil 8. 1. 1933 v Barceloně, s níž je úzce spjato celé jeho dílo...

Elena Poniatowska má z matčiny strany mexické kořeny a po otci je polskou princeznou. Stěžejním tématem Poniatowské jsou především osudy žen, jim věnovala většinu svých reportážních i beletristických prací.

Rozhovor A. Charvátové s Mariem Vargasem Llosou natočen 23. 9. 2003, v upravené a trochu zkrácené podobě odvysílal Český rozhlas 3 – Vltava v rámci Víkendové přílohy v pořadu nazvaném „Vypravěč z amazonského pralesa“ v sobotu 11. 10. 2003.