16. listopadu
Zatelefonoval jsem Maríe Fontové. Řekl jsem, že ji chci vidět. Zapřísahal jsem ji, že se musíme vidět. Dali jsme si sraz v kavárně Quito. Když kolem sedmé večer přichází, několik frajerů ji sleduje pohledem ode dveří až do chvíle, kdy si sedne ke stolu, kde na ni čekám.
Je nádherná. Má na sobě blůzu s folklorními motivy, obtažené džíny a kožené sandály. Přes rameno má tmavě hnědou tašku s pruhem vetkaných siluet krémově bílých koníků, plnou knížek a papírů.
Požádal jsem ji, aby mi přečetla nějakou báseň.
„Nebuď otrava, Garcío Madero,“ řekla.
Nevím, proč mě její odpověď rozesmutnila. Myslím, že jsem cítil přímo tělesnou potřebu vyslechnout si z jejích úst nějakou její báseň. Ale prostředí možná nebylo ideální, kavárna Quito je mumraj hlasů, křiku, smíchu. Vrátil jsem jí Lautréamonta.
„Už jsi ho přečetl?“ zeptala se María.
„Jasně,“ řekl jsem, „celou noc jsem nespal a četl, také jsem přečetl časopis Lee Harvey Oswald, je skvělý, škoda, že už nevychází. Tvoje texty mě nadchly.“
„A to sis doteď ještě nešel lehnout? Vůbec jsi nespal?“
„Ještě ne, ale cítím se dobře, čilejší než kdy jindy.“
María Fontová se mi podívala do očí a usmála se. Přišla servírka a zeptala se, co si dá. Nic, řekla María, jsme na odchodu. Na ulici jsem se jí zeptal, jestli má něco na práci, a řekla mi, že nic, že jenom nemá moc ráda kavárnu Quito. Šli jsme Bucareliho ulicí k bulváru Reforma, přešli jsme a vydali se po Guerrerově třídě.
„Tohle je čtvrť kurev,“ řekla María.
„To jsem netušil,“ já na to.
„Vezmi mě pod paží, aby si mě nespletli.“
Je pravda, že zpočátku jsem nepostřehl žádnou známku, odlišující nějak tu ulici od jiných, které jsme právě opustili. Provoz byl stejně hustý a dav na chodnících se ničím nelišil od lidí proudících po Bucareliho. Ale potom, možná pod vlivem Maríina upozornění, jsem začal vnímat nějaké nesrovnalosti. Tak hned to osvětlení. Veřejné osvětlení v Bucareliho je bílé, na Guerrerově třídě spíš jantarové. Automobily: v Bucareliho člověk stěží potká auto zaparkované u chodníku, na Guerrerově jich tak stojí spousta. Bary a kavárny v Bucareliho jsou otevřené a osvětlené, kdežto na Guerrerově, ačkoli jich tam je fakt hodně, vypadají bez velkých oken do ulice jakoby schoulené do sebe, tajemně nebo diskrétně. A nakonec hudba. V Bucareliho není slyšet žádná, ozývá se jen kravál aut nebo lidí, kdežto jak jsme postupovali po Guerrerově, hudba ji postupně opanovávala, hlavně mezi nárožím ulic Violeta a Magnolia, vycházela z barů i ze zaparkovaných aut, z tranzistorů i z rozsvícených oken budov s temnými fasádami.
„Tahle ulice se mi líbí, tady jednou budu bydlet,“ řekla María.
U starého cadillacu zaparkovaného u obrubníku postávala skupina nedospělých štětek. María se zastavila a jednu z nich pozdravila:
„Ahoj, jak se máš, Lupe, ráda tě vidím.“
Lupe byla velmi štíhlá a měla krátké vlasy. Připadala mi stejně krásná jako María.
„Marío! Jéžiš, holka, to je doba, co jsme se neviděly!“ odpověděla a objala ji.
Lupiny společnice se dál opíraly o kapotu cadillacu, stočily oči na Maríu a zběžně si ji prohlédly. Na mě se skoro ani nepodívaly.
„Myslela jsem, že už jsi mrtvá,“ řekla najednou María. Ta věta byla tak surová, až mě zamrazilo. María je jemná, ale rozrytá takovýmihle krátery.
„Jsem naživu, a jak. Ale měla jsem namále. Viď, Carmencito?“
Dotyčná Carmencita zabručela „hmm“ a dál zkoumala Maríu.
„Ale brka už natáhla Gloria, tu jsi znala, ne? To byl teda hukot! Ale co, tu píču stejně nikdo neměl rád.“
„Ne, tu jsem neznala,“ popřela to María s úsměvem na rtech.
„Sejmuli ji fízlové,“ upřesnila Carmencita.
„A rozmázlo se to nějak?“ zeptala se María.
„Leda hovno,“ řekla Carmencita. „Na co? Tahle čúza byla normální magorka, furt si jen vymejšlela. A prala do sebe kdejaký svinstvo, tak co.“
„Tak to je smutný,“ litovala María.
„A jak ti to jde na vejšce?“ zeptala se Lupe.
„Jakž takž,“ odpověděla María.
„Ještě tě vojíždí ten bejk?“
María se zasmála a podívala se na mě.
„Tady kámoška je tanečnice,“ řekla Lupe kamarádkám. „Seznámily jsme se na hodinách moderního tance, na škole v Donceles.“
„Nehoň si triko, nikdo ti to nežere,“ řekla Carmencita.
„Je to pravda, Lupe chodila do taneční školy,“ potvrdila María.
„A jak to, že se teď živí tímhle?“ zeptala se jedna z holek, které zatím nepromluvily, nejmenší ze všech, skoro trpaslice.
María se na ni podívala a pokrčila rameny.
„Dáš si s náma kafe s mlíkem?“ zeptala se.
Lupe se podívala na náramkové hodinky na pravé ruce a potom na svoje kamarádky.
„Když já pracuju…“
„To bude jen chvilička, hned se vrátíš,“ řekla María.
„Seru na práci, za chvíli jsem zpátky,“ řekla Lupe a vykročila s Maríou. Já šel za nimi.
Zahnuli jsme ulicí Magnolia doleva na třídu Jesús García. Pak jsme pokračovali na jih k ulici Héroes Revolucionarios Ferrocarrileros, a tam jsme zapadli do kavárny.
„Tak teď tě obšťastňuje tenhle kluk?“ zaslechl jsem, jak se Lupe ptá Maríi.
María se znovu rozesmála.
„To je jen kamarád,“ řekla a pak se obrátila ke mně: „Jestli se tady objeví Lupin pasák, budeš nás muset ubránit obě, Garcío Madero.“
Pomyslel jsem si, že žertuje. Pak jsem posoudil možnost, že by mohla mluvit vážně, a taková situace mi začala připadat nadmíru atraktivní. V tu chvíli jsem si nedokázal představit lepší příležitost, jak se blýsknout v Maríiných očích. Cítil jsem se šťastně, měli jsme před sebou celou noc.
„Můj chlap je drsňák,“ řekla Lupe. „Nemá rád, když se někde flákám s cizíma.“ Poprvé promluvila přímo ke mně a podívala se na mě.
„Ale já nejsem cizí,“ řekla María.
„Ne, ty ne.“
„Víš, jak jsem se seznámila s Lupe?“ zeptala se María.
„Nemám tušení,“ řekl jsem.
„V taneční škole. Lupe to táhla se španělským tanečníkem Pakem Duartem. Ředitelem školy.“
„Chodila jsem za ním jednou týdně,“ upřesnila Lupe.
„Netušil jsem, že studuješ tanec,“ řekl jsem.
„Já nic nestuduju, jen jsem tam chodila šlapat,“ řekla Lupe.
„Nemluvil jsem o tobě, ale o Maríe,“ já na to.
„Od čtrnácti let,“ řekla María. „To už je pozdě na to, aby se z holky stala dobrá tanečnice. No a co.“
„Vždyť tys tancovala super, ty blázne. Sice super divně, ale tam byli stejně všichni jak bez kloubů. Tys ji někdy viděl tancovat?“ Odpověděl jsem záporně. „Úplně by ses do ní zblbnul.“
María zavrtěla hlavou. Když přišla servírka, objednali jsme tři kávy s mlékem a Lupe k tomu požádala o sýrovou tortillu bez fazolí.
„Blbě je trávím,“ vysvětlila.
„Jak jsi na tom se žaludkem?“ zeptala se María.
„Jakž takž, někdy mě bolí příšerně, jindy zapomenu, že ho mám. To jsou nervy. Když už to nemůžu vydržet, dám si prášek, a je to. A co ty? Už do taneční školy nechodíš?“
„Míň než dřív,“ řekla María.
„Jednou mě načapala v kanclu Paca Duarteho,“ vysvětlila mi Lupe.
„Skoro jsem umřela smíchy,“ řekla María. „Po pravdě řečeno nevím, proč jsem se rozesmála. Asi že jsem byla do Paca zamilovaná a dostala jsem hysterák.“
„Fuj, tomu nevěřím, ten Španělák nebyl tvůj typ.“
„A cos tam s tím Pakem Duartem dělala?“ zeptal jsem se.
„No co by, nic. Seznámila jsem se s ním jednou tady na ulici, jenže on nemohl chodit sem za mnou a já taky nesměla k němu domů, je totiž ženatej s nějakou Američankou, tak jsem mu dávala v taneční škole. Ostatně si myslím, že právě to se tomu čuňákovi líbilo. Píchat mě ve svým kanclu.“
„A tvůj pasák tě nechal chodit tak daleko z rajonu?“ zeptal jsem se.
„Prosím tě, co ty víš o tom, kde mám svůj rajon, chlapečku? Co ty víš, jestli mám pasáka, nebo ne?“
„Hele, promiň, jestli jsem se tě dotknul, ale María před chviličkou říkala, že ten tvůj pasák je hrubián, ne?“
„Já žádnýho pasáka nemám, chlapečku. Co si myslíš, chvíli se mnou mluvíš, a hned mě budeš urážet?“
„Uklidni se, Lupe, nikdo tě neuráží,“ řekla María.
„Tenhle pitomec urazil mýho chlapa,“ řekla Lupe. „Kdyby tě slyšel, vrazí do tebe kudlu, chlapečku, šmikne tě na to šup. Tobě by se určitě líbil pinďour mýho chlapa.“
„Hele, já nejsem teplej.“
„Všichni Maríini kámoši jsou buzny, to se ví.“
„Lupe, nech mý kámoše na pokoji. Když onemocněla,“ řekla mi María, „vezli jsme ji s Ernestem do nemocnice, aby ji tam dali dohromady. Jak je vidět, některý lidi rychle zapomínaj, co pro ně kdo udělal.“
„S Ernestem San Epifaniem?“ zeptal jsem se.
„Jo,“ potvrdila María.
„On taky studuje tanec?“
„Studoval,“ řekla María.
„Jejda, Ernesto, na toho mám krásný vzpomínky! Pamatuju si, jak mě zvednul jako pírko, úplně sám, a šup se mnou do taxíku. Ernesto je buzík,“ vysvětlila mi Lupe, „ale je silnej.“
„Do taxíku tě nenakládal Ernesto, ty huso, ale já,“ ohradila se María.
„Tu noc jsem myslela, že je po mně,“ řekla Lupe. „Byla jsem už pěkně sjetá a najednou se mi zvednul žaludek a začala jsem blejt krev. Litry krve. Myslím, že tehdy by mi vlastně ani nevadilo umřít. Myslela jsem jenom na svýho synka a na porušenej slib Panence Marii Guadalupský. Byla jsem celá taková nafouknutá, pak vyšel měsíc, pěkně pomaličku, a poněvadž mi fakt nebylo dobře, ta trpaslice, co jsi ji před chvílí viděl, mi nabídla šleha. A to se nemělo stát, buď to bylo moc říznutý, nebo už jsem moc hučela, prostě jsem začala umírat na lavičce na náměstí San Fernando, a právě v tu chvíli se tam objevila tadyhle kámoška a andílek buzík.“
„Ty máš dítě, Lupe?“
„Umřelo mi,“ řekla Lupe a upřeně se mi přitom dívala do očí.
„A kolik ti teda je?“
Lupe se na mě usmála. Měla široký, hezký úsměv.
„Kolik mi hádáš?“
Odpověď jsem radši neriskoval. María ji pohladila po rameni. Podívaly se na sebe a usmály se, nebo na sebe možná mrkly, nevím.
„O rok míň než Maríe. Osmnáct.“
„Obě jsme ve znamení Lva,“ řekla María.
„A jaké znamení jsi ty?“ zeptala se Lupe.
„Nevím, vlastně jsem se o to nikdy nezajímal.“
„Tak to seš teda jedinej Mexičan, co nezná svoje znamení,“ řekla Lupe.
„V jakém měsíci ses narodil, Garcío Madero?“ zeptala se María.
„V lednu, šestýho ledna.“
„Tak seš Kozoroh jako Odysseus Lima.“
„Pověstnej Odysseus Lima?“ opáčila Lupe.
Zeptal jsem se jí, jestli ho zná. Obával jsem se, že mi řeknou, že Odysseus Lima taky chodí do taneční školy. Na zlomeček vteřiny jsem dokonce uviděl sám sebe, jak tančím na špičkách v prázdné tělocvičně! Ale Lupe odpověděla, že jen z vyprávění, že María a Ernesto San Epifanio o něm často mluvili.
Pak začala Lupe vyprávět o svém mrtvém dítěti. Umřelo ve čtyřech měsících. Narodilo se nemocné a Lupe učinila slib Panně Marii, že pokud se jí synek uzdraví, přestane šlapat. První tři měsíce slib plnila a prý už to vypadalo, že se dítě uzdraví. Ale čtvrtý měsíc se musela vrátit na ulici a dítě umřelo. Vzala mi ho Panna Maria, protože jsem porušila slib. Tehdy Lupe bydlela v činžáku na ulici Paraguay, kousek od náměstí Santa Catarina, a v noci nechávala chlapečka na hlídání jedné babce. Když se jednou ráno vrátila, babka jí prostě oznámila, že dítě umřelo. A šmytec, řekla Lupe.
„To není tvoje vina, nebuď pověrčivá,“ řekla María.
„Jak to, že to není moje vina? Kdo porušil slib, kdo tvrdil, že přestane šlapat, a pak to nesplnil?“
„A proč teda Panna Maria nezabila tebe, ale tvoje dítě?“
„Ona mýho synka nezabila,“ ohradila se Lupe. „Vzala si ho, a to je velkej rozdíl, víš. Mne potrestala tím, že už se mnou není, a jeho si vzala k sobě do lepšího života.“
„No jestli to vidíš takhle, tak je všechno v pořádku, ne?“
„Jasně, všechno je vyřešený,“ řekl jsem. „A vy jste se seznámily kdy, před dítětem, nebo po něm?“
„Po něm,“ odpověděla María, „když se tadyhle Lupe řítila životem jako neřízená střela. Já myslím, že jsi chtěla umřít, Lupe.“
„Kdyby nebylo Alberta, už bych byla pod drnem,“ vzdychla Lupe.
„Alberto je tvůj... kluk, předpokládám,“ řekl jsem. „Ty ho znáš?“ zeptal jsem se Maríi, a ta přikývla.
„To je její pasák,“ potvrdila María.
„Ale má ho většího než tvůj přítelíček,“ upřesnila Lupe.
„Nemyslíš tím mne, že ne?“ povídám.
María se zasmála.
„To víš, že myslí tebe, hlupáku,“ řekla.
Začervenal jsem se a pak jsem se zasmál. María a Lupe se taky zasmály.
„A jak velkýho ho má Alberto?“ zeptala se María.
„Stejně jako kudlu.“
„A jak velkou má kudlu?“ zeptala se María.
„Takhle.“
„Nepřeháněj,“ vmísil jsem se, ale měl jsem radši změnit téma. Ve snaze napravit nenapravitelné jsem řekl: „Tak velký nože neexistujou.“ Cítil jsem se ještě hůř.
„Ale jdi ty, jak si můžeš bejt tou kudlou tak jistá?“ řekla María.
„Má ji od patnácti let, dala mu ji jedna štětka z Bondoji, taková babizna, co už prdí do hlíny.“
„A tys mu ho s tou kudlou poměřovala, nebo to jen tak odhaduješ?“
„Takhle velkej nůž musí překážet,“ nedal jsem se odbýt.
„Měří si ho sám, já mu ho měřit nepotřebuju, mně je to fuk, měří si ho sám a měří si ho furt, aspoň jednou denně, prej aby si ověřil, jestli se mu nezmenšil.“
„Bojí se, že se mu scvrkne pinďour?“ ujistila se María.
„Alberto se nebojí ničeho, on je opravdovej chlap, pořádnej ranař.“
„No tak proč ta kudla? Po pravdě řečeno to nechápu,“ řekla María. „A nikdy se nešťastnou náhodou neříznul?“
„Někdy jo, ale schválně. S nožem umí zacházet skvěle.“
„Chceš mi říct, že ten tvůj blbej pasák se občas řeže do péra jen tak pro srandu?“ přeptala se María.
„Jo, pro srandu.“
„To se mi nechce věřit.“
„Fakt. Občas ho to popadne, no každej den, to ne, jen když je nervózní nebo moc sjetej. Ale měřit si ho, pořádně ho změřit, to jo, to furt. Že prej mu to dělá dobře, že je to takový chlapácký. Prej zvyk z lapáku.“
„Ten vůl musí bejt psychopat,“ usoudila María.
„Ty jseš moc zhejčkaná, holka, ty těmhle věcem nerozumíš. Co je na tom špatnýho, ne? Všichni chlapi si furt poměřujou ptáky, pitomci. No a ten můj to akorát dělá opravdicky. A s kudlou. Navíc ta kudla je dárek od jeho první ženský, co pro něj byla spíš něco jako máma.“
„A fakt ho má tak velkýho?“
María a Lupe se rozesmály. Albertův obraz se postupně zvětšoval a nabýval na hrozivosti. Už jsem si nepřál, aby se tam objevil, ani jsem nechtěl ze všech sil bránit holky.
„Jednou jsme byli v Azcapotzalcu v nočním pajzlu, zrovna tam probíhala soutěž v kuřbě, a byla tam jedna taková stará coura, na kterou nikdo neměl. Žádná jiná do sebe nedokázala ládovat celý pinďoury jako tahle. A Alberto vstal od stolu, kde jsme seděli, a povídá, počkejte chviličku, půjdu to tam rozseknout. Lidi u našeho stolu se smáli, už ses chytil, Alberto, bylo jasný, že ho znaj. A já už předem věděla, že ta stařena to má prohraný. Alberto se postavil doprostřed parketu, vytáhnul čuráka, trochu na něj poklepal, aby se postavil, a strčil ho šampionce do pusy. Ta píča byla fakt drsná a snažila se. Za udivených výkřiků obecenstva začala brko pomaličku polykat. Ale Alberto ji bez dlouhých štráchů popadnul za uši a narval ho do ní sakum prdum. Nač to odkládat, povídá, a všichni se zasmáli. Dokonce i já jsem se zasmála, i když po pravdě řečeno jsem se trochu styděla a taky drobet žárlila. V prvních vteřinách to vypadalo, že stará vydrží, ale pak se začala dávit a dusit…“
„Kurva, to je ale zvíře, ten tvůj Alberto,“ řekl jsem.
„Vyprávěj dál, co se stalo?“ zeptala se María.
„Co by, nic. Ženská začala do Alberta bušit a snažila se mu vytrhnout, ale Alberto se dal do smíchu a říkal jí, no no, kobylko, no no, kobylko, jako by krotil divokou kobylu, rozumíš, ne?“
„Jasně, jako by byl na rodeu,“ řekl jsem.
„Mně se to vůbec nelíbilo a zařvala jsem na něj, nech ji, Alberto, vždyť jí ublížíš. Ale myslím, že mě ani neslyšel. Mezitím se šampionka dusila čím dál víc, byla celá rudá, oči měla vyvalený (jinak je při kouření zavírala) a snažila se Alberta odstrčit, držela ho v tříslech, odtlačovala ho od sebe, rvala pryč za kapsy a za pásek, ne. Samozřejmě zbytečně, protože pokaždý, když ho odstrčila, ji Alberto zase přitáhnul za uši. A na nejlepší cestě k výhře byl on, to bylo vidět hned.“
„A proč ho nekousla?“ zeptala se María.
„Protože to bylo jen takový kamarádský hecování. Ostatně kdyby to udělala, Alberto by ji zabil.“
„Ty jsi magor, Lupe,“ řekla María.
„Ty taky, všechny jsme bláznivý, ne?“
María a Lupe se zasmály. Já jsem chtěl vědět, jak to skončilo.
„Nic se nestalo,“ řekla Lupe. „Ta ženská to nevydržela a začala blejt.“
„A co Alberto?“
„Vytáhnul ho těsně předtím, ne? Uvědomil si, co přijde, a nechtěl si ušpinit kalhoty. Takže skočil jako tygr, ale pozpátku, a nespadla na něj ani kapička. Lidi mu tleskali jak šílený.“
„A do takovýho vejlupka jsi zamilovaná?“ zeptala se María.
„No zamilovaná, těžko říct, já vlastně nevím, co vobnáší bejt zamilovaná. Ale mám ho fakt ráda. Ty bys ho na mým místě taky měla ráda.“
„Já? Ani nápad.“
„Je to pořádnej chlapák,“ řekla Lupe s pohledem ztraceným za oknem, „to mu nikdo neupře. A rozumí mi líp než kdokoliv jinej.“
„Chceš říct, že tě zneužívá líp než kdokoliv jinej,“ řekla María, opřela se a bouchla do stolu. Šálky nadskočily.
„Do háje, nerozčiluj se, ne.“
„Má pravdu, nerozčiluj se, může si se svým životem dělat, co se jí zachce,“ řekl jsem.
„Ty se do toho nepleť, Garcío Madero, ty to vidíš zvenčí, nerozumíš ani ťuk z toho, o čem tu mluvíme.“
„Ty to taky vidíš zvenčí. Do prdele, ty žiješ s rodiči, ty přece nejsi kurva, promiň, Lupe, nechtěl jsem tě urazit.“
„Kdepak, ty mě nemůžeš urazit, chlapečku,“ řekla Lupe.
„Buď zticha, Garcío Madero,“ řekla María.
Poslechl jsem. Chvíli jsme všichni tři mlčeli. Pak začala María mluvit o feministickém hnutí a citovala Gertrudu Steinovou, Remedios Varovou, Leonoru Caringtonovou, Alici B. Toklasovou (to je klasa, řekla Lupe, ale María si jí vůbec nevšímala), Unicu Zürnovou, Joyce Mansourovou, Marianne Moorovou a další, na jejichž jména si nevzpomínám. Asi feministky dvacátého století, předpokládám. Taky citovala Juanu Inés de la Cruz.
„To je mexická básnířka,“ řekl jsem.
„A taky jeptiška, tu náhodou znám,“ řekla Lupe.