Čeští čtenáři se mohou seznámit s dalším z řady děl Roberta Bolaña, jednoho z nejslavnějších světových prozaiků posledních desetiletí. Tentokrát se nám do rukou dostává útlá novela, kterou ocení především ti, kdo už mají tohoto chilského autora alespoň částečně načteného.

I v románu Třetí říše se setkáváme s typickým Bolañem: boření hranic mezi vyprávěcími styly, nulová tolerance vůči literatuře v tradičním smyslu, zvláštní směsice triviálních motivů s dokonalým vyprávěním, kvazidetektivní zápletka díla s tajemstvím, zarytá hra se čtenářem, který není s to dobře odhadnout autorský záměr.

Avšak než skončil rok 1993, přihodila se ještě jedna smutná událost, ale ta neměla nic společného s vraždami žen, pokud ovšem předpokládáme, že tyto spolu nějak souvisely, což by se ještě muselo dokázat. Lalo Cura a jeho dva vypečení parťáci tehdy v rámci své pracovní náplně den co den chránili manželku Pedra Rengifa, kterého Lalo viděl jen jednou, a to zdálky. Zato už znal mnohé z tělesných strážců na jeho výplatní listině.

Bolañův antiliterární přístup a rozsah díla umožňuje beze spěchu a pečlivě zobrazit téměř dokonale soudržný a nezávislý svět, ve kterém má své přesné místo i nejmenší a nejvzdálenější prvek románu. O to větší je autorovo mistrovství, protože se zdá, že čím více Bolaño píše, tím je jeho román lepší.

Román 2666 chilského spisovatele Roberta Bolaña dosáhl ve světě takového věhlasu jako svého času Márquezových Sto roků samoty nebo Nebe, peklo, ráj Argentince Julia Cortázara. To se žádnému Latinoameričanovi nepodařilo už přes čtyřicet let.

Staré italské přísloví praví, že když se překládá určitá kniha, stává se překladatel zrádcem. Vzhledem k nedávné prezentaci českého překladu románu Roberta Bolaña Divocí detektivové bych se rád pokusil o reflexi některých aspektů autorova literárního života a oné pomyslné zrady, vše v duchu Bolañova nezaměnitelného stylu.

Ten příběh je smutný, ale když si na něj vzpomenu, chce se mi smát. Potřebovala jsem pronajmout jeden z pokojů svého bytu a první přišel on, a třebaže ve mně Latinoameričani vyvolávají nedůvěřivost, on mi připadal spíš jako slušný člověk a plácla jsem si s ním. Zaplatil mi zálohu na dva měsíce a zavřel se ve svém pokoji.

Od smrti chilského spisovatele Roberta Bolaña (1953-2003) uplynuly už čtyři roky, ovšem zájem o jeho dílo každým rokem stoupá. Dokladem může být i skutečnost, že španělské nakladatelství Acantilado znovu vydalo spisovatelovo první a dosud nedostupné dílo Consejos de un discípulo de Morrison a un fanático de Joyce.

Roberto Bolaño čtenáře na nevelkém rozsahu 122 stran noří do agonie monologu umírajícího chilského kněze Sebastiána Urrutiy Lacroixe. Agonie proto, že román je komponován tak, že se nevyhnutelně čte jedním dechem.