ML

Marek Lollok

Do jaké míry si můžeme představit vnitřní svět historických osobností, navíc v časech už dost vzdálených? O čem a jak asi přemýšlely, co ovlivňovalo jejich volby a kolik prostoru pro uplatnění své vůle za daných okolnosti vůbec měly? A jak nás jejich příběh může inspirovat dnes? To jsou otázky, které člověka napadají nad knihou Tajemství. Neskutečný příběh Anežky české.

Na rozdíl například od Fízla (2007) klame Škola Petra Placáka svým tělem. Nenápadná černožlutá obálka, nevinný název, evokující jakési humorné vyprávění z minula. Pokud bychom jejího autora, někdejšího reprezentanta undergroundu (připomeňme román Medorek, 1985), neznali, možná bychom byli zaskočeni tak koncentrovanou a přímočarou „obžalobou“. Ale není tento způsob antikomunistické angažovanosti již trochu pasé? Co hůř, nebude svou repetitivností v knize dřív nebo později nudit?

Znalce Ajvazovy tvorby Tyrkysový orel ničím nepřekvapí; fanoušky naplnění takřka všech jeho autorských konstant určitě potěší. Texty nespoutané ničím, snad jen velmi široce pojatou „logikou příběhu“ (a i v tomto bodě by leckdo polemizoval), jsou přehlídkou uvolněné, dlouhodobě kultivované autorské imaginace a zároveň ukázkou jaksi krajních možností psaní, vztahujícího se k reálnému světu jen minimálně.

Vladimír Merta se v obsáhlé knize snaží přiblížit svůj pohled na události posledních zhruba třiceti let v české kotlině a také zachytit nejeden typ příslovečného „čecháčkovství“. V jeho komplikované románové síti se však leckterý čtenář ztrácí.

Kam se obrátí o pomoc dívka, jíž něco v její minulosti brání přijmout křest? Překvapivě k senzibilům. Markéta Pilátová se v románu věnuje otázce, která je na jednu stranu velmi aktuální, přesto ji současní autoři spíše opomíjejí – duchovnímu rozměru člověka. Pomocí prvků různých žánrů zdařile nastiňuje alespoň výsek z pestrého spirituálního života „nejateističtějšího“ národa.

Jan Švankmajer je stále věrný surrealismu. Čtenáře tedy jistě nepřekvapí, že se textový i obrazový obsah jeho knihy nese na vlnách asociací, že si s ním autor neustále pohrává a mnohé zůstane nedořečeno. Příběh tohoto „románu“ je roztříštěný natolik, že je těžké ho postihnout; přesto, nebo možná právě proto na nás autorova imaginace působí tak osvobodivě.

Krobot je i jako spisovatel fascinován svéráznými postavami, mezi kterými nechybí ani téměř bájný cestovatel Eskymo Welzl. Ať už nám však zprostředkovává své osobní zážitky, vzpomínky či korespondenci, anebo se pouští do větších hlubin literární fikce, za vším čteme jeho osobní výpověď.

Po úspěšných prózách Slepá mapa, Hotýlek a Hana prezentuje Alena Mornštajnová v románu Tiché roky další výpravný příběh rozmáchlý do několika desetiletí turbulentního dvacátého století. A opět splétá a rozplétá komplikovanou historii jedné rodiny v nemalém propojení s historií českých zemí, avšak tentokrát do velké míry ztišenou na pozadí. Zaměřuje se na vztah mezi otcem a dcerou, jejichž soužití ztěžují hlavně komunikační problémy.

Irena Dousková, autorka populárního Hrdého Budžese, se i ve své nejnovější knize Rakvičky vrací do minulosti, třebaže ne tak vzdálené. Její hrdinka se ve snaze bojovat s nepřízní osudu vydává na cestu za svou (kýženou) láskou, ale vůbec nic nejde hladce. Kniha sama pak, zvláště ve srovnání s Budžesem, budí jisté rozpaky.

Poslední prozaická kniha Jakuby Katalpy navzdory zápletce inspirované mediálně přitažlivými kauzami domácích věznitelů rozhodně nehraje na efekt: základním výstavbovým principem je přesný analytický popis. Nahlížíme do motivací a smýšlení svérázné věznitelky i jejího nešťastného (?) zajatce, přičemž můžeme rozvažovat, v čem jsou nám podobní a v čem se od nás – snad – naprosto liší. Stejně tak vidíme „do kuchyně“ nemocí těžce zkoušených manželů a do mysli jedné v Čechách usídlené Vietnamky…

Knihy Aleny Mornštajnové spojují příběhy „obyčejných“ lidí v mechanismech tzv. velkých dějin 20. století a nejinak je tomu i u jejího nejnovějšího románu Hana. Ani zde se autorka nevěnuje pouze titulní hrdince, ale vystavuje okolo ní složitou románovou kroniku. Více než dříve se Mornštanjnová snaží nahlížet na lidské osudy z více stran, ne vše se ale tak docela daří.

Kniha Ladislava Šerého s názvem Nikdy nebylo líp se v soutěži Magnesia Litera 2017 dostala mezi šestici finalistů v kategorii próza. Na nejvyšší post však nakonec nedosáhla. Přestože v předešlém roce asi skutečně patřila k tomu lepšímu, co se v české prozaické produkci objevilo, a přinejmenším stylovou nápaditost nelze autorovi upřít, v některých aspektech přece jen vzbuzuje jisté pochybnosti.

Románový debut literárního historika představuje další příspěvek do stále neukončené polistopadové diskuse o tzv. normalizaci. Hlavní hrdina pátrá po pravdivé verzi událostí, které se staly, když byl ještě dítě. A jeho cesta do minulosti nakonec není jen pomyslná.

Literární historik a pedagog Jiří Poláček v tuctu kapitol postupně prochází a – s pomocí řady básníků a básnířek – svérázně komentuje všech dvanáct kalendářních měsíců.

Sbírka zhruba stovky nejzdařilejších textů, jež autor publikoval na serveru krajnicky.cz. Upoutá nejen vtipností, vytříbeným jazykem a stylem, ale i pozorností, s níž se věnuje některým aktuálním tématům naší doby.

V soudobém kontextu neobvyklá kniha. Zaujme výstředním hlavním hrdinou, kterého autor sleduje od dětství do dospělosti, vysokou mírou intertextuality a zručným, veskrze civilním vyprávěním.

Pod název Sigmundovy můry koncentruje Pavel Bušta čtrnáct povídek s více či méně poťouchlými hrdiny. Autor v mnoha z nich prokazuje zručnost a vtip u začátečníků zřídka vídaný; na druhou stranu nelze přehlédnout množství povídek slabších, vzbuzujících dojem, že byly zařazeny jen do počtu.

Literární cenu Knižního klubu letos získal román, jehož koncept je v kontextu nejnovější české literatury poměrně neobvyklý. Mimo jiné nezapře inspirovanost kunderovským esejistickým románem.

Nejčastější téma povídek Dory Čechovy jsou partnerské vztahy. Autorka přirozeně tenduje k zachycení ženského uvažování a cítění, přesto je hrací pole povídek otevřené pro kohokoli, neboť rozhodujícím principem zde není teze, ale jedině logika příběhu.

Rodinná sága, která se rozprostírá na ploše takřka celého dvacátého století a v níž se vše točí okolo zapadlého hotýlku, jehož prominentními hosty jsou dobře postavení záletní manželé se svými milenkami. Je kniha Aleny Mornštajnové další pokus o „velký“ román?

Debutová kniha Sáry Vybíralové leccos naznačuje už svou vizáží. Na obálce a na předsádce se objevuje hvězdička, tedy symbol, kterým se označují mládeži nepřístupné filmy, a také výmluvný kosočtverec. Ale v knize nakonec najdeme méně lascivností, než bychom podle prvního dojmu čekali. Sáru Vybíralovou totiž zajímají hlavně lidé – zvláštní, ale nikoli nepravděpodobné existence, zahlédnuté nejčastěji v momentech touhy po někom či po něčem.

Jednotlivé Špačkovy texty mají různý rozměr, od jednostránkových črt, zaměřujících se na takřka nepatrný okamžik v životě postav, až po rozsáhlejší studie zejména partnerských vztahů. Mnohoznačný titul povídkového souboru lze chápat jako výstižnou charakteristiku světa, který autor čtenářům předkládá.

Soubor více než dvaceti povídek Petra Pazdery Payna je rozmanitý jak tematicky, tak formálně. Povídky přinášejí širokou a různorodou paletu situací, příběhů, atmosfér či všelijakých pozorování. A přece i přes tuto různotvarost a „nepředvídatelnost“ je Paynova kniha pozoruhodně konzistentní.

Kniha zprostředkovává příběh Šimona Abelese, asi dvanáctiletého židovského chlapce, který se rozhodl konvertovat ke křesťanství. Jeho osud, v hrubších obrysech známý ze staropražské legendy spojené s chrámem Matky Boží před Týnem, kde jsou uloženy jeho ostatky, se Toman snaží oživit, zplastičtět, případně místy také sám domyslet.

Poslední román Radky Denemarkové je trochu detektivka, trochu esej, zčásti psychologizující studie, zčásti groteska. Tím hlavním, nač se autorka zaměřuje, je odvěká, a jak se zdá, stále se stupňující lidská posedlost tělesností a tělem.

K hrdinkám všech tří povídek přistupujeme v nevšedních, někdy doslova zlomových okamžicích jejich života. U všech přitom zaznamenáváme podvědomou touhu po tomtéž: po blízkosti a porozumění spřízněné bytosti, po spolehlivějším, laskavějším, či aspoň fungujícím vztahu, tedy po ničem přehnaném.