O jednom (ne)obyčejném Američanovi
Román Odečítání pohybu souřadnic (2022) nabízí neotřelého hrdinu, zažívajícího pozoruhodné věci, pracuje s tajemnem a postupným odkrýváním příběhových vrstev. Co si přát víc? Něco by se našlo. Jako celek totiž kniha vyvolává jisté pochybnosti o svém smyslu. Co nám tedy příběh amerického obráběče, rozpřažený mezi současné Česko a Spojené státy, má vlastně říct?
Daniel Petr patří k autorům, kteří se nebojí výstředností, a jeho postavy nejsou z těch, s nimiž bychom se museli ztotožnit a jež by se chtěly zavděčit všem. Naopak jsou to spíše samorosti a podivíni, pro někoho snad i smolaři, kteří by, pokud by si mohli vybrat, raději příliš nepřekračovali hranice svého dobrovolně vykolíkovaného životního prostoru. Takový byl protagonista jeho románu Straka na šibenici (2015), nominovaného na cenu Magnesia Litera, stejně jako některé postavy z krimi thrilleru Sestra smrt (2018) a obdobného střihu je i hrdina přítomné knihy, v Čechách naturalizovaný Američan Mickey Watts.
Chlapík pracující sice na kvalifikovanější pozici, ale přesto v poměrně stereotypním oboru (CNC obráběč) je zrovna stižen krizí středního věku. Zejména v prvních kapitolách je celkem názorně evokováno, co vše to pro dvaačtyřicetiletého singla může znamenat. Jak po stránce fyzické (od padání vlasů přes obtloustlost způsobenou stravovacími návyky typického Američana až po nelogické buzení se v časných ranních hodinách), tak i co do prožívání zakouší Mickey vstup do další životní etapy, do fáze, kterou ještě nepřijal zřejmě i proto, že je na rozdíl od těch předcházejících o poznání méně optimistická. Uvědomuje si, že jisté věci se mu nemilosrdně vzdalují: například už asi stěží najde obstojnou partnerku; kdo ví, zdali vůbec založí rodinu; koneckonců ani výraznější kariérní krok podle všeho není na programu. Navzdory staromládenecké pohodlnosti však z jeho života prosvítá znatelný neklid, který je – přes léta, jež už v Evropě a v Praze tráví – umocněn občas ještě pociťovaným statusem cizince, tedy někoho, kdo se od svého okolí spíše odlišuje, než že by s ním navázal pevné a nezpřetrhatelné vazby. Lze přitom tušit, že vše má svou příčinu, prozatím nevyslovený pretext.
Není divu, že se Mickey, na rozdíl od svých celkem bezstarostných kolegů a kumpánů, jednoho dne přece jen odhodlá něco udělat – vyrazit na výpravu až kamsi na okraj civilizace, v tomto případě kamsi do slezského pohraničí. Netuší, že zde zanedlouho zažije událost bez nadsázky paranormální, po níž se v jeho životě ledacos změní, či možná přesněji: ještě urychlí. Na samotě podivínského Tomše, kde se shodou okolností ocitne, se Američan v potemnělém sklepení setká s dvojníkem – tvorem, jehož přítomnost je více než zneklidňující a v danou chvíli přímo naprosto nepochopitelná. Věci se však takříkajíc konečně „začnou dít“.
Nejen že se Mickey brzy poté sblíží s poměrně atraktivní Sárou, ale hlavně se (i díky jejímu povzbuzení) vydá zpět do Ameriky, aby po letech navštívil rodné město a svoji rodinu. Spontánně zde začne otevírat a více chápat některé dosud ne(do)řešené momenty, ba přímo traumata a tabu, před nimiž do té doby systematicky utíkal. Dodatečně se leccos dozvídá o svém despotickém otci, jednorukém válečném vysloužilci, jehož okolí považuje za vzorného presbyteriána, avšak málokdo něco tuší o jeho skutečné povaze a vztahu k dětem a manželce. Podobně se přiblíží i k dalším příbuzným a někdejším přátelům, neboť na rozdíl od spíše povrchních pražských známostí, navíc bez sdílené minulosti, může na leccos navázat. Ne všechno je vysvětleno, ne všechno je odpuštěno a zhojeno, nicméně pro Mickeyho jsou tato setkání před otcovou smrtí nesporně klíčová.
Rodinné trable a traumata se podobně jako ve Strace na šibenici stávají důležitými faktory determinujícími hrdinu až do dospělosti. Teprve v přítomné chvíli nastává v souřadnicích jeho života jakýsi posun, pohyb (zkusíme-li tak vyložit poměrně enigmatický název, podle autorova vysvětlení termín převzatý z oboru obráběčství). Obligátní vykročení směrem dovnitř, k sobě, a zpět nakonec protagonistu skutečně promění tak, že ho i jeden z dlouholetých kamarádů dost zneklidní větou „Ty nejsi Mickey.“
V Američanově životě se nepochybně cosi pohnulo a prokrvilo, otázka je, do jaké míry je to přenositelné na čtenáře. Kultivovaný jazyk a intertextuální přejímky a odkazy (místy k existencialistickým románům, místy i k hororovému žánru, znatelně ovšem odlehčenému) sice připomenou pozoruhodnou Straku na šibenici, samy o sobě však téměř třísetstránkovou prózu neunesou. A obávám se, že ani – brzy už celkem průhledný – princip nechat vysvětlení oněch událostí s dvojníkem co možná nejotevřenější a vytvářet tak dojem jakéhosi všeprostupujícího a za vším stojícího iracionálna a tajemna nebude důvodem, proč příběh hltat, natož se k němu vrátit.
Motiv proměny, a zvláště osobní proměny, je nepochybně jeden z tradičních a literárně nejvyzývavějších, motiv dvojnictví ostatně též. Možná šlo jen o osobní minutí, ale v příběhu Mickeyho Wattse mne zrovna neoslovily; možná i proto, že jsem šířeji exponované americké kulisy, resp. celou hrdinovu americkou identitu vnímal jako arbitrární, nakonec nepřispívající k možná zamýšlenému obecnějšímu vyznění. Jako naléhavé se mi však nezdálo ani téma, které autor zmiňuje v rozhovorech mezi těmi, jež měl v úmyslu rovněž sledovat – obrat v uvažování části Američanů v době nástupu Donalda Trumpa. Pro našince je toto téma samo o sobě poněkud vzdálené a jeho beletristické podání by muselo být o poznání pronikavější a přesvědčivější než nabízející se publicistika.
Odečítání pohybu souřadnic tak zůstává za očekáváním, jež sugeruje avizovaný námět i přihlášení se k autorově dosud nejúspěšnější knize Straka na šibenici.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.