Známý divadelní a filmový režisér a herec Miroslav Krobot ve svých téměř sedmdesáti letech knihou Nečíst literárně debutuje. A prezentuje se tak, jak ho známe: s nezpochybnitelným charismatem, povrchovou drsností, ale i tušenou vnitřní citlivostí a jemností. Rozhodně nepodléhá módám; i ve svém psaní projevuje zájem o všelijaké samorosty a svérázy, dobrodruhy a nadšence.

Na obálce se kniha deklaruje jako „sbírka tichých, humorných i poťouchlých textů“ – spíš jde však o cyklus, byť na pohled žánrově a tematicky značně rozkročený. Jednotlivé kusy jsou koneckonců označeny jako „kapitoly“, v nichž navíc bez větší námahy můžeme objevovat dostředivé prvky a mnohé vracející se motivy.

Tak například – s několika výjimkami – cítíme silnou autobiografičnost textů. Krobot, který ve své režijní i herecké praxi staví na osobnostních a osobních výpovědích, se obdobně situuje i jako literární autor (chcete-li vypravěč). Ať už se o něm mluví v er-formě jako o „chlapečkovi“, nebo je jednou z vedlejších postav ve scénáři akčního filmu (kapitola Bouře ve Strakově akademii), ať čteme jeho dobové zápisky z divadelní spolupráce s režisérem Grossmanem, či korespondenci s Meryl Streep a Ivanem Vyskočilem (kapitoly Poučení a Herci), anebo třeba beletrizované vzpomínky na maminku v polyperspektivní kapitole Mariin životopis, za vším prosvítá Krobotova autentičnost a takříkajíc osobní ručení. Řečeno divadelně: Krobot i v literatuře, ať už v jakýchkoli rolích, vždy hraje především sám sebe.

To ovšem neznamená nějakou sebestřednost či pozérství. Těžiště je přesunuto jinam: zejména na vztahy, na (inspirující) lidi kolem. Nejednou se povídkově načrtne jistá fáze partnerského vztahu, exponovaná v dobře vystavěném a zpočátku zpravidla „realistickém“ prostředí nějakého večírku, popřípadě hospodského či kavárenského posezení; více či méně nadreálná, snová rovina však na sebe nenechá dlouho čekat. Může to být setkání s okouzlující neznámou dívkou a marné pátrání po ní (kapitola Nahoře…), magický noční let na borovici nad městem (Kvapilík) či třeba spisovatelský střelecký souboj se stárnoucím Kerouacem před Café Montmartre (Titicaca); vyloženě psychedelická je pak epizoda nazvaná Brian, s hravou lehkostí rozpracovávající různé interakce členů kapely Rolling Stones s antropomorfizovanými zvířátky. Dramatickou prací vycepované nadindividuální vidění se v ještě extrémnější podobě ukazuje v již zmíněném Mariině životopisu, kde mezi různými rodinnými příslušníky zesnulé protagonistky dostává slovo například kočka, hřib pravák či Škoda 105 L. Se stejným citem pro detail, jakož i pro situační konflikt, je také reprodukováno historické setkání delegace občanského fóra s posledním komunistickým premiérem Adamcem.

Výsadní místo ovšem dostává postava Eskyma Welzla, která Krobota, rovněž rodáka ze šumperského kraje, fascinuje už od dětství. Krobot léta Welzla načítá a studuje, ví o něm jako málokdo; několikrát se pokusil ztvárnit výsek jeho života na jevišti a dlouhodobě uvažuje o filmu, jímž by ho poctil. Vedle letitého potýkání se s welzlovským tématem přináší první kapitola ve své druhé části tzv. scénář bez příběhu: vtipné a působivé obrazy – kdoví do jaké míry vyfabulované – ze života tohoto bezmála bájného cestovatele a dobrodruha. Je zde vylíčen jako prototyp řady pozdějších protagonistů knihy – jako nezaměnitelný, poněkud umanutý hrdina, jenž se nebojí přírodní ani jiné nepohody a bezpochyby má rád život. Dokonce i po smrti ve sněhové bouři se „při bližším pohledu zdá, že se usmívá“…

Krobotova prvotina s povedenými ilustracemi a promyšlenou grafickou úpravou Julie Čermákové je jistě víc než jen osvěžením současné české literatury.