Proti komunistům stokrát jinak (ale pořád trochu nastejno)
Placák, Petr: Škola od svatého Norberta

Proti komunistům stokrát jinak (ale pořád trochu nastejno)

Na rozdíl například od Fízla (2007) klame Škola Petra Placáka svým tělem. Nenápadná černožlutá obálka, nevinný název, evokující jakési humorné vyprávění z minula. Pokud bychom jejího autora, někdejšího reprezentanta undergroundu (připomeňme román Medorek, 1985), neznali, možná bychom byli zaskočeni tak koncentrovanou a přímočarou „obžalobou“. Ale není tento způsob antikomunistické angažovanosti již trochu pasé? Co hůř, nebude svou repetitivností v knize dřív nebo později nudit?

Placák si ve Škole od svatého Norberta vytyčil dvojí cíl: zavzpomínat na svá někdejší šakalí léta v normalizačním Československu a zároveň podtrhnout, jak se na něm neblaze podepsal tehdy zde rozvalený komunistický režim. Mezi téměř čtyřiceti relativně krátkými povídkami stěží nalezneme několik, kde se jednoznačně – někdy i dost nevybíravými slovy – nekritizují komunisté či vše, co s nimi bylo a je spojené, včetně jimi ovládaných institucí se školou v čele. Negativní zkušenosti s tehdejším formálním vzděláváním, které podle Placáka coby jeden z nejbrutálnějších a zároveň nejefektivnějších nástrojů režimu fatálně poznamenalo miliony životů, jsou líčeny tak často a v takové míře, že se to v doslovu musí trochu upřesnit a zobecnit. Autor zde pro jistotu pečlivě vyloží, co chtěl zhruba třísetstránkovou knihou říct. Neskrývá přitom ani rozčarování ze současného světa. Mimo jiné sděluje, že jeho dílo můžeme pojímat „i jako polemiku s celou naší civilizací, jejím nastavením, způsobem vzdělávání, nazírání na svět, společnost a člověka“ atd. Jako východisko pak vidí cestu, kterou si kdysi bezděčně klestila jeho vlastní generace či spíše jeho blízcí: radikální odmítnutí nekritického přebírání všeho, co nám vzdělávací systém a vůbec všechny oficiální instituce předkládají.

Proti této alternativě (?) nelze nic namítat, jenže rozhněvaný tón (doslov je nazván Traktát kontra) ji obhajuje tak negativně, univerzálně a ve vztahu k předcházejícím povídkám, co se týče světonázoru, už beztak jednoznačným, natolik polopaticky, že to i sympatizanta odradí. Nezpochybňujeme, že postoj „být od začátku kontra“ byl v dané situaci v určité komunitě legitimní a pro někoho možná opravdu nejlepší řešení, stěží ale mohl platit generálně (což se nám Placák snaží naznačit). Podobné je to i dnes, a to nejen proto, že školství je přes veškeré potíže a setrvačnost už přece jen jinde…

V okamžiku okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy jsou autobiografickému vypravěči pouhé čtyři roky – přesto si náhlou a razantní změnu ve svém životě i v chování svého okolí živě vybavuje. Jeho nástup do základní školy předznamenává neblahá zkušenost s mateřskou školou, která je popisována jako „koncentrační zařízení pro předškolní dětí“, plné sadistických „dozorkyň“. Nadto je připomenuto, že veškeré glajchšaltování a útlak začíná už v porodnici, kde člověka „čapli – opláchli ho jako z kůže staženého králíka a popsali si ho fixem, přidělili mu číslo, udělali si čárku v evidenci a zařadili ho mezi ostatní podobně postižená novorozeňátka, čímž se jaksi automaticky dávalo najevo, že si na vás společnost, potažmo stát brousí zuby – sice jste se narodili mamince a tatínkovi, aniž by v tom měl někdo další prsty, ale narodili jste se taky, či především, taťkovi státu a mamce republice“. (s. 17–18) Není pak divu, že škola, „[a]č vypadala mezi ostatními lidskost reglementujícími ústavy poměrně neškodně, byla o to nebezpečnější a ve vědomí lidí napáchala bezkonkurenčně nejvíc škody“. (s. 18)

Tato myšlenka, vyslovená hned v první povídce, se znovu a znovu variuje a dokládá dalšími příklady až do samého závěru knihy. Třebaže mnohé příhody střešovických dětí, později puberťáků, soustředěných kolem vypravěče Petra, svými klukovskými poťouchlostmi nepochybně pobaví, záhy nabydeme dojmu, že je to pořád totéž. Více či méně komické eskapády chlapecké party (např. lovení ryb elektrickým proudem, dobrodružství v přírodě à la lovci mamutů, brzy také první experimenty s alkoholem, tabákem a dívkami apod.) se už jaksi předpokládatelně mísí s různými střety s režimem, přesněji řečeno s tím, co ho reprezentuje, a s těmi, kteří ho ztělesňují (komunistické učitelky, esenbáci, kolaboranti, oportunisti ad.). Repetitivnost umocňuje i fakt, že kromě pozvolného zrání dětských hrdinů se povídky ve svém celku nikam neubírají. Jako by stačilo, že ilustrují již zmíněnou tezi o principiálním negování všeho: „Všechno, co komunisté hlásali, co nás ve škole učili, bylo z podstaty věci špatné, i kdyby to samo o sobě bylo dobré, a vše, co režim zatracoval, bylo z podstaty věci správně, i kdyby to třeba zas tak správné nebylo.“ (s. 72)

Tak jako u dřívějších obdobně stavěných próz o normalizaci, zachycujících zároveň dětství protagonistů (viz např. Brambora byla pomeranč mého dětství Bohuslava Vaňka-Úvalského, Jiříkovy starosti o minulost Jana Faktora, anebo novely Ireny Douskové či Petra Šabacha), je zajímavé sledovat hodnotové konstelace postav; koneckonců právě v nich se odráží cosi z charakteru československé společnosti tehdejší doby, v řadě ohledů skutečně deformované. Kde Placákovi páni kluci, kteří k těm Foglarovým mají přece jen daleko, berou měřítko, které jim spolehlivě pomáhá určit, kde je dobro a zlo? Placák v povídkách naznačuje a v doslovu – opět – naplno „prozradí“, že hlavně z literatury. Četba pohádek, později vášnivé hltání indiánek a dalších dobrodružných příběhů nabízela sdostatek pozitivních vzorů, v komunistické realitě nevídaných. Připomenutí, že vesmíry literatury nabízely (nejen) mladým lidem kulturní a etickou bázi, již jim někteří lidé na jistých místech upírali, je jistě chvályhodné.

Prozaik a historik Placák ukazuje normalizaci poměrně „bezproblémově“. Je to v zásadě černobílý svět, sestávající ze dvou táborů, komunistů (či režimu jako takového) a „těch druhých“; jedni jsou sadisti, nekompetentní hlupáci, původci všeho šlendriánu, zatímco druzí hrají role více či méně se vzpouzejících obětí. Tento model, koneckonců již několik let zpochybňovaný českou historiografií, se zdá být coby náhled nejsnazší. Na rozdíl od mnohých z uvedených autorů, zpracovávajících podobný, v zásadě tragikomický námět, se však Placákova kniha zdá o poznání urputnější. Stylistickou zdatnost jí upřít nelze; snad ale chybí nadhled, hravost, jemnější odstínění?

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Heřman Křemenáč,

V důsledcích to znamená, že Petr Placák- spisovatel zpodobuje v Škole od svatého Norberta společenské instituce jako špatné, a v mikrokosmu atomární rodiny své rodiče - otce stalinistu a matku komunistku jako vzory ctností a dobra. Sám je tam jako produkt přirozenosti a komunistické eugeniky rodičů. To je ideový paskvil bez reflexe.

Antonín Kudláč,

V tom je právě ten rozdíl mezi pamětí a dějinami, mezi osobním zážitkem a vědou. Dnes tuhle dobu často zkoumají historikové, kteří ji nezažili, což je jistě nediskvalifikuje vědecky, ale čtenář-pamětník místy nevěří vlastním očím... Na Placákovu knihu se těším, i když je možná jednostranná, leč má paměť s jeho souzní.

Karel Huněk,

Ani já si z dětství, chlapectví a jinošství v bolševické totalitě nepamatuju množství zážitků mezi dvěma extrémy axiologické škály. S popisem školního "étosu" pak plně souhlasím. Má zkušenost se zjevně se současnou historiografií rozchází a určitě bych tuto při psaní vzpomínkového vyprávění nebral v potaz. (Jak je vůbec možné něco takového autorovi daného žánru vyčítat?) Drobnost: Spojení "šakalí léta" jsem v Čermákově Slovníku české frazeologie a idiomatiky nenašel. Jde o inovaci let telecích? Bohužel mi k šakalovi naskakují jen asociace z četby mayovek a nezdají se mi pomáhat.