Poslední román Martina Amise je tradičně vyprávěný příběh o holokaustu z prostředí koncentračního tábora Osvětim. Daří se někdejšímu enfant terrible britské literární scény říct o nesčetněkrát popsaném tématu něco nového? A záleží na tom?
MA
Martin Amis
Co se stane, když uvězněný kriminálník vyplní los a vyhraje sto čtyřicet milionů liber? Když patnáctiletý kluk udržuje intimní styky se svojí devětatřicetiletou babičkou? V takovém duchu se nese nejnovější román Martina Amise, fraška křížená s romancí, dštící s nemalou dávkou vtipu oheň na „stav dnešní Anglie“.
Předposlední román britského prozaika Martina Amise se nečte nijak příjemně. Na vině není český překlad, v němž téměř zaniká Amisův osobitý styl (čtenář neobeznámený s originálem ho snese), ani hlavní dějová linka, která na první pohled naopak představuje hotový prototyp stravitelnosti: prázdniny několika mladých lidí na italském zámku v roce 1970.
Děti úspěšných rodičů to mají těžké. Již od mala jsou na ně kladeny vysoké nároky, které často, alespoň dle mínění okolí, nenaplní. Ještě horší scénář nastává, pokud se dítě rozhodne jít ve stopách jednoho z rodičů a vydobýt si ostruhy v oboru, v němž tento exceloval. Přesně takovouto trnitou cestu si vybral uznávaný britský prozaik Martin Amis, když vstoupil v roce 1973 na literární scénu románovým debutem The Rachel Papers.
Není až zas tak běžné, aby autor románu už v prvních odstavcích prozrazoval, jakým směrem se bude jeho dílo vyvíjet. V případě Londýnských polí tomu je přesně naopak. „Toto je příběh vraždy. Ještě k ní nedošlo. Ale dojde.“
Šíp času není nejčtivější Amisův román, ovšem o holocaustu lze asi jen sotva psát čtivě.
Bohužel, Amisův poslední román působí jako nepovedená parodie jeho dřívějších knih, třeba Peněz, jednoho z nejlepších románů, které v osmdesátých letech byly v Británii napsány...
V uplynulém roce vyšly v českém překladu dvě skutečně pozoruhodné prózy - dva romány z různých konců Atlantiku, které dokázaly nabídnout neobyčejný pohled na realitu tak těžko uchopitelné moderní zkušenosti. Jsou to knihy, které se záhy po svém vydání zařadily do kánonu anglicky psané literatury - Podsvětí (Underworld) amerického prozaika Dona DeLilla a Peníze (Money) z pera britského autora, byť dnes stále častěji pobývajícího ve Spojených státech, Martina Amise.
V českém překladu vychází vrcholný román Martina Amise, syna slavného britského spisovatele Kingsleye Amise.
Martin Amis patří mezi přední současné britské autory a vedle svého přítele Salmana Rushdieho i nejznámější. U nás bohužel zatím jeho nejlepší knihy nevyšly: nakladatelství Mustang vydalo v překladu povídkovou sbírku Einsteinovy příšery z roku 1987 a potom ještě raný román Jiní lidé (1981), ovšem asi nejlepší česky vydanou autorovou knihou je Úspěch, podařený a pro Amise tematicky charakteristický román z roku 1978, který v roce 1992 vydala Mladá fronta.
O čem vlastně nová Amisova kniha je? Tak především je o Stalinovi, nebo lépe řečeno stalinismu. Dále taky o Amisovi samotném, jeho otci Kingsley Amisovi, několika britských novinářích, Trockém, Leninovi, Solženicinovi, ale i oslavách milénia, Amisově sestře, několika dalších příbuzných … no, prostě o všem a všech. Anebo taky o ničem - o nicotě, smrti, která je všude kolem nás.
V románu Martina Amise Peníze (Money, v originále 1984) rozhodně není o legraci či komično nouze – ale místy je to humor černý, ba cynický a úsměv se často změní ve škleb. Peníze zachycují moderní svět, v němž peníze fungují zčásti jako fetiš, zčásti jako symbol, virtuální modla a měřítko, ale také jako všeprostupující a všudypřítomný živel.
Téměř pětisetstránkový svazek je výborem z Amisových esejů o literatuře a recenzí. Největší prostor přirozeně dostali autoři, k nimž má sám spisovatel kladný vztah, tedy především John Updike, Vladimir Nabokov, ale také Elmore Leonard, jehož Martin Amis považuje za génia a jednoho z nejlepších amerických spisovatelů. Nechybí tu ani J. G. Ballard, Anthony Burgess a přirozeně ani rodinný přítel Amisových, básník Philip Larkin,...
