Válečný román, jaký jsme ještě nečetli: Echenozův text o první světové válce si našel velké množství obdivovatelů, ve Francii byl jednou z nejprodávanějších knih minulého roku.
JE
Jean Echenoz
Jean Echenoz Emila Zátopka nadmíru ctí. O tom není pochyb. Jeho román, typicky echenozovsky stručný, je vyznáním obdivu. Ódou v próze.
Jaký vlastně ten Échenozův Zátopek je, když tak rozčeřil prázdninově stojaté vody české sportovní a literární scény?
Le lecteur tchèque a déjà eu plusieurs occasions de prendre connaissance des romans de Jean Echenoz, il serait donc inutile de présenter cet auteur. Néanmoins un changement assez important au sein de sa création depuis l’avant-dernier roman Ravel, mérite d’être remarqué.
Echenoz několikrát zdůraznil, že nejde o biografický příběh, ale o románovou poctu Zátopkovi, tedy volně zpracované vyprávění o části jeho života.
Francouzský spisovatel se rozhodl připomenout legendu, k níž vzhlížel po velkou část svého života. Pro Čechy může být poctou, když se jejich osobnosti dostanou na stránky zahraničních knih. Jenže tentokrát jde o případ složitější. Za prvé jde o Emila Zátopka, za druhé o román a za třetí o Jeana Echenoze. Knížka, která ve Francii sklidila velké ovace, se v Čechách musí vyrovnat s trochu jiným očekáváním.
...Když se konečně vyřítí po poslední rovince, publikum skoro padá do mdlob, a když pak proběhne cílovou páskou, tribuny se otřásají řevem, ovace snad nikdy neskončí...
Románové postavy mají oproti postavám skutečným tu výhodu, že nikdy neumřou.
Les personnages de romans ont sur les vraies personnes cette supériorité qu'ils ne meurent jamais.
Proklamovaným záměrem románu je popsat posledních deset let skladatelova života, tedy období jeho největší slávy, ale také sílících příznaků nepříjemné choroby, období završené absurdní nehodou, nepovedenou operací a smutnou Ravelovou smrtí. Podobně jako Bolero začíná i Ravel komorně, rozvíjí se tiše, plíživě... a v závěru graduje stále silnějším tónem, o to však stručnějším a překvapivějším sdělením.
Pro českého čtenáře je text dost nezvyklý – naše škola běžně neučí vnímat finesy stylu, knihy čteme, jen abychom se nasytili příběhem. Proto možná ten hravý Echenozův rukopis může někomu připadat složitý, zvláštní, prostě jiný...
Známý francouzský spisovatel svým portrétem českého běžce Emila Zátopka dokazuje, že o vítězství se dá hovořit nejen ve sportu, ale také v literatuře.
Román U piána vypráví o Maxi Delmarcovi, jenž je celou svou bytostí oddán hudbě, a to dokonce i poté, co se z bytosti stává jen přízrak, k čemuž dojde dvaadvacet dní (a osmdesát šest stran) od chvíle, kdy ho čtenář poznal - je totiž zavražděn.
Román U klavíru vypráví o Maxi Delmarcovi, jenž je celou svou bytostí oddán hudbě, a to dokonce i poté, co se z bytosti stává jen přízrak, k čemuž dojde dvaadvacet dní (a osmdesát šest stran) od chvíle, kdy ho čtenář poznal - je totiž zavražděn...
Echenoze lze číst dvojím způsobem : můžete jen sledovat děj, pak možná budete trochu zklamaní, protože v tom zapleteném příběhu jako byste zůstávali jen na hladině, nemá žádnou hloubku, je to spíš sled různých více či méně banálních, jindy dostatečně absurdních historek. Anebo druhá možnost: nechat si od spisovatele ukázat, jak si lze na literatuře smlsnout.
Jdu pryč, řekl Ferrer, opouštím tě. Všechno ti nechávám, ale jdu. A protože mu Suzanniny oči uhnuly, nasměrovaly se k podlaze a bezdůvodně se zastavily na elektrické zásuvce, nechal Felix Ferrer klíče na poličce u vchodu. Pak si zapnul kabát, potichu za sebou zavřel dveře vilky a odešel...
Jak již sám titul napovídá, jde ve Jdu o pohyb někam. Félix Ferrer, hlavní hrdina na počátku jde, a to tak, že odchází od svojí ženy a vyráží na dalekou cestu až za polární kruh. Jde i v samém závěru románu, ovšem tady přichází, aby mohl opět odejít a jít dál...
Román sestává z pětatřiceti poměrně krátkých kapitol. Jeho dějovou jednotu zajišťuje především časové omezení na jeden jediný rok konce minulého století, a také hlavní postava obchodníka s uměním Felixe Ferrera...
Echenozova poetika stojí na principu systematického matení, vykořeňování starých osvědčených postupů. Jeho útok na zavedená, tradiční pravidla románové tvorby spočívá v tom, že si spisovatel prostě vyhraje.
Úsměvné, příjemné čtení s poschovávaným tajemstvím, i když ne přímo poselstvím, jak jsme zvyklí u klasické literatury. Naléhavé sdělení však Echenoz přináší: ukazuje náš svět jako chladný, ledový, povrchní, sterilní, virtuální, natolik odevzdaný kultu obrazu, že lidé tento zprostředkovaný obraz už přestávají odlišovat od skutečnosti.
O přitažlivosti Echenozových románů svědčí fakt, že se kniha okamžitě zařadila mezi nejprodávanější tituly roku 1999 a získala prestižní literární cenu Goncourt.
