Echenoze lze číst dvojím způsobem: můžete jen sledovat děj, pak možná budete trochu zklamaní, protože v tom zapleteném příběhu jako byste zůstávali jen na hladině, nemá žádnou hloubku, je to spíš sled různých více či méně banálních, jindy dostatečně absurdních historek. Anebo druhá možnost: nechat si od spisovatele ukázat, jak si lze na literatuře smlsnout. Echenozova obraznost je skutečně původní a neotřelá, práce s jazykem požitkářská. Jde o autora pro čtenáře, kteří jsou ochotni se jeho díly probírat obezřetně, dekódovat drobné slovní rébusy, odhalovat zastrčená stylistická pomrkávání. On totiž ne vždy používá slova tak, jak je zvykem, rád vezme třeba to nejobyčejnější klišé a obnaží je v nové souvislosti. Tam, kde se čtenář jen baví, překladatel aby pořád podezíral a ověřoval. Zda všechny možné dvojsmysly, jemné narážky, ale třeba i úmyslné stylistické chyby přeložil a hlavně odhalil. U Echenoze je běžné, že psi nejen štěkají, ale také se štěkají („Sáně se převalily, zůstaly trčet napříč přes vyjetou dráhu a donutily psy upoutané na popruzích zastavit. Ti se hned začali hlasitě štěkat."). Pohled oknem může připomínat známku nebo obrazovku širokoúhlého televizoru, ovšem to vám Echenoz nebude vykládat, omezí se na náznak (oknem vroubkovaným popínavými růžemi, s poměrem stran 16/9). Proč neužít technického termínu pro přesné vymezení rozměru? Potom můžeme číst: „vlna vyvrhla na břeh tyhle rybky formátu sardinky“. A proč zas na jiném místě nepolechtat čtenářovu představivost („Po návštěvě Nechiliku si trochu vydechneme v Port Radium, avšak při každém vydechnutí vám ode rtů unikne spirálovitý chobot odvádějící páru jemnou jako vata a roztříští se o ledový mramor vzduchu.“)? Lenivou náladu nedělního dne Echenoz naznačí dalším obrazem: „Byla neděle, opravdová neděle, a bylo to cítit ve vzduchu, kde se pár roztroušených pelotonů kormoránů přemáhalo ještě vláčněji než obvykle.“ Když některý z jeho hrdinů narazí za polárním kruhem na mršinu, dozvíme se, že „napůl zapadlá zdechlina zpralinkovatělá ledovým příkrovem byla pobřežním ledem konzervovaná líp než faraon v pyramidě“.

Některé věty kopírují hovorový jazyk, jiné jsou výsostně spisovné, až archaické – autor si lakotně osobuje právo užívat všechny možnosti mateřštiny. A tak pasáž „…Ale nemůžu je vystavovat každý dva roky, ty svý hvězdy, že jo, je po nich velká sháňka. A mám taky pár mlaďochů, který jsou teprv na začátku, to je ale zase jinej problém, že. Tyhle zelenáče nemůžete vystavovat moc často, jinak se rychle okoukaj, tak vyndám jednou za čas nějaký ten jejich kus, víc ne. Bylo by dobrý, pokračoval, udělat jim někdy výstavičku, v patře, kdybych tady měl i patro, takže jak vidíte jde to, ujde to. A zarazil se, protože si všiml, že mluví do prázdna, každý už se díval jinam.“ střídá věta „Zda byl zmožen, doražen nebo sklíčen, dle čeho lze, fyzicky, usoudit, že vskutku byl?“ a na jiném místě čteme třeba: „Nato Ferrer svalil Delahaye na zábradlí, nadával mu zprvu neslyšně a nerozvážně ho škrtil. Ty jeden smrade, rozkřikl se pak zřetelněji, jak se přestal ovládat, poté co mu bylo dnes večer už jednou vyčteno, že mluví sprostě, ubohej blbečku zasranej.“

Dialog lze v literárním díle pojmout i jiným než běžným způsobem, u Echenoze třeba následovně: „…zajišťoval tedy valnou část konverzace tím, že vykládal o svém povolání: obchod s uměním (v tuto dobu dosti poklidný), aktuální směry (situace mírně složitá, velice diverzifikovaná, můžeme to vzít od Duchampa, chcete-li) a současné polemiky (dovedete si představit, Heleno, že jakmile se do spojení dostanou peníze a umění, nutně to skřípe), sběratelé (čím dál víc nedůvěřiví, a já je naprosto chápu), umělci (uvědomují si čím dál míň, což velmi dobře chápu) a modely (v klasickém slova smyslu už neexistují, což považuji za zcela normální).“

Úspornost vyjadřování může vyústit až v heslovitost, chytrému přece stačí napovědět…: „Prostoduchost, či taktika? Helena mluvila pořád málo, ale aspoň dokázala poslouchat, pobídnout svého společníka příslušnou jedinou slabikou, překlenout trapné chvilky ticha položením vhodné otázečky v pravou chvíli.“ A tato snaha neplácat prázdnou slámu plodí provinění proti stylistickému kánonu, jež však v souvislostech Echenozova textu přijímáme s chápavým pousmáním: „Mezi jinými důsledky Viktoriiny přítomnosti u Ferrera se daly zaznamenat i častější návštěvy Delahayeovy, pořád tak zanedbávaného vlastní osobou.“ Anebo „Byl skleslý, byl nucen rychle se vzchopit, byl větší a větší žár.“ Tato drobná pochybení ve formulaci věty nebo stylistická nedopatření jednak navozují dojem hovorovosti, jednak evokují zmíněnou potřebu co nejúspornější promluvy („pro radiotelegrafistu už bylo otázkou několika hodin, než se zbaví tohohle soka, jenž jakmile dosáhne svého, dá na můstku sbohem veliteli a posádce, a když se vrátí do kajuty, tak i věci do kufru“), jednak se trochu vysmívají zbytnělým variantám tu úřednického, tu falešně vzdělaneckého vyjadřování („Ale jestli snad Viktorie měla někoho blízkého, aspoň krapet příbuzného, kohosi činícího si nároky nebo vytvářejícího takový dojem, nikdy ho s nimi neseznámila.“; „Jistěže není slepý, jistěže vidí, že Helena je pěkná ženská, ale dívá se na ni pořád jako přes sklo při zkoušce průstřelnosti a sbalitelnosti.“) a hlavně čtenáře nutí k neustálé bdělosti a pozornosti. Často máme pocit, že autor zapomněl některou z vět poopravit, ale ne, je to úmysl, že místo „zbytku citronu“ servíruje výraz jiný: „Radiopřehrávač slouží jako podložka lžičce, podkožní injekci, cáru špinavé vaty a co zbylo z citronu, Baumgartner tedy hned ví, oč jde, nicméně zneklidní.“

Různá sousloví (třeba to o třecích plochách, ale i jiná, drobnější, časové údaje, vyjádření souvislosti, drobná pozměnění ustálených výrazů), podobně jako barevné variace ( je známo, že echenoz každý svůj román ladí do určitého odstínu, vyhraje si však i s každým barevným detailem, koho by napadlo obléci hrdinu do: „obleku barvy antracitu, břidlicové košile a železné kravaty“) nás provázejí celým dílem a připomínají minulé pasáže. Někdy jsou autorovy narážky tak silně spjaty z francouzským prostředím, že určitou konotaci je třeba do češtiny převést malým posunem. Například když Echenoz použije kratičkou citaci ze slavné písničky Parlez moi d´amour, půjčuji si z Novákovy odrhovačky Povídej, jestli tě má ještě rád…: „…Ferrera stálo hodně námahy odmítat, lampy vydávaly tak sladké světlo a v rádiu hráli Tonyho Bennetta, bylo teploučko, v kamnech praskalo, všichni laškovali, dívka se na něho usmívala, jé, povídej, jestli tě… v Port Radium.“

Echenoz, ať už píše parodii na detektivku, dobrodružný román, špionážní nebo sci-fi příběh, nezapře v sobě poetu s duší filmaře. „V Biarritzu u majáku vidí Baumgartner tuto neděli mladíka, jenž se vydal až k oceánu, na samý kraj skalnatého výběžku a riskuje, že ho úplně zmáčejí poryvy nervózní pěny, jimž se vyhýbá toreadorskými úklony v bocích. Býčími výrazy i komentuje sílu dorážejících vln, zdraví (Olé) jeden vysloveně scénický výbuch, láká k sobě (Mira mira mira) a do výšky (Toro toro) slibnou a burácející (Torito bueno) vlnu – všechny pobídky, zvolání a citace, jež se v aréně adresují šelmám. Když pak vlna divoce zaútočí do všech stran, vzplane a stáhne se, když se ta vodní obluda odebírá na kutě, zmírá mu u nohou, mladík s nataženou paží a rukou v zápěstí otočenou nahoru, jako by chtěl zastavit čas, jí pokyne gestem matadorů v intervalu někdy až moc dlouhém, kdy bodnuté zvíře zůstane stát a život z něho uniká, pak se zhroutí, většinou bočně a kolmo k vlastním ztuhlým tlapám.“

Dost citací, vraťte se k textu a vychutnávejte.