S estonským grafikem a ilustrátorem Joonasem Sildrem (nar. 1980) jsme se sešli při jeho druhé návštěvě České republiky v letošním roce. Poprvé sem zavítal na festival Pražské jaro, aby pokřtil český překlad svého grafického románu Mezi dvěma zvuky (Kahe heli vahel, 2018) o životě, díle, a především hledání vlastního uměleckého výrazu Arvo Pärta (nar. 1935), nejzásadnějšího skladatele soudobé vážné hudby. Román vydalo malé nakladatelství Vlny při příležitosti devadesátin tohoto estonského žijícího klasika. Podruhé se Sildre vydal knihu uvést na podzim do moravské metropole, kde má Pärtovy skladby dlouhodobě na repertoáru Filharmonie Brno.

iLiteratura: Jak se vám líbí v Brně?
Joonas Sildre: Je to takové vaše Tartu a já mám Tartu moc rád.

iLiteratura: Vzpomínáte si na moment, kdy jste poprvé uslyšel hudbu Arvo Pärta? Jak na vás působila?
Joonas Sildre: Moje cesta k jeho hudbě začala v roce 2000, kdy mi kamarád daroval pirátské cédéčko s jeho skladbami. Překvapilo mě to, protože předtím jsem vážnou hudbu vůbec neposlouchal, ale při poslechu jsem některé skladby poznával, třeba Aliinu (estonský název Pärtovy skladby Für Alina, pozn. JMŠ). Postupně jsem si je zamiloval, poslouchal jsem je pořád dokola, mojí nejoblíbenější byla Tabula rasa.

iLiteratura: A kdy přišel zájem o skladatelův osud?
Joonas Sildre: Postupně. Klíčový pro mě byl rozhlasový pořad Arvo Pärt 70 Immo Mihkelsona z roku 2005, ve kterém o své hudbě a životě mluvil i sám Pärt. Já ten pořad poslouchal a najednou si uvědomil, že si v hlavě kreslím skici, že se mi pomalu formují v hlavě obrazy ze skladatelova života. Před těmi dvaceti lety jsem byl mladý umělec hledající velký příběh, který by mohl vyprávět, a došlo mi, že jsem ho právě našel. Takže jsem spojil svou vášeň pro Pärtovu hudbu s nově vzniklou vášní pro jeho osud.

iLiteratura: Znamená to, že jste na knize pracoval od roku 2005, tedy třináct let?
Joonas Sildre: V podstatě ano. Okamžitě jsem začal skicovat a promýšlet, jak příběh zpracovat. Velmi záhy mi došlo, že na to nemám dost umu, ale ani dost informací. Vrhnul jsem se na hlubší studium Pärtova života, poslouchal jsem CD, načítal knihy a díval se na pärtovské filmy Doriana Supina (estonský dokumentarista, který natáčí filmy o Pärtovi od konce 80. let, pozn. JMŠ). Roky plynuly a ani o sedm let později jsem stále ještě neměl scénář, byl jsem tabula rasa. Bylo to deprimující, protože jsem cítil, že ten nápad je dar, ale já nevěděl, jak ho využít. Pak se ukázka z komiksu, vlastně jediná stránka, dostala přes Doriana Supina k Arvo Pärtovi – a on se v té kresbě i v celé její atmosféře poznal. Byla to pro mě neuvěřitelná vzpruha, a když jsem o rok později objevil výzvu na uměleckou rezidenci do Paříže, řekl jsem si, že teď, nebo nikdy. Měl jsem totiž doma čtyři malé děti a klidu na tvorbu se mi rozhodně nedostávalo…

iLiteratura: A vyšlo to?
Joonas Sildre: Ano, a mohl jsem celé tři měsíce soustředěně pracovat na scénáři. Ještě před odjezdem mi volalo neznámé číslo – byla to Noora, manželka Arvo Pärta. O týden později jsem už seděl u nich doma a představoval jim svůj záměr a taky to, co to vlastně takový grafický román je. O Arvo Pärtovi je známo, že nechce, aby o něm někdo psal biografii, a o to překvapenější jsem byl, když mi Pärtovi nabídli, že mi s knihou pomůžou. Myslím si, že je zaujal hlavně formát. Dali mi přístup k celému svému archivu, fotografiím, rukopisům. Odjel jsem do Paříže a vrátil se s naskicovaným scénářem.

iLiteratura: Jak byli Pärtovi spokojení s výsledkem? Bylo například něco, co si do knihy nepřáli zahrnout?
Joonas Sildre: Asi po roce práce jsem se k nim vrátil se stovkami stran kreseb. Ukázalo se ale, že mnoho informací z Mihkelsonova pořadu, z filmů, které o něm byly natočeny, a dokonce i něco z Pärtova archivu uloženého v Centru Arvo Pärta byly jen legendy. Musel jsem povyhazovat desítky stran. Pärtovi mě v tomto ohledu nijak neúkolovali, nic mi nezcenzurovali, jen mě upozornili na spoustu věcí, o nichž si nepamatovali, že by se jim kdy staly. Ale nabídli mi, že mi pomůžou mezery v příběhu vyplnit. Od té doby jsme se pravidelně několik měsíců scházeli, já jim ukazoval své náčrty a mluvili jsme o tom, co se stalo, co se nestalo a jak to nejlépe znázornit. Velmi se to podobalo způsobu, jakým Arvo Pärt komponuje hudbu: je pečlivý a každá nota má své místo – stejně tak i v knize má své místo každá čárka. Uvědomoval jsem si tíhu zodpovědnosti a zároveň jsem se snažil, aby byl výsledek čtivý.

Život v hudbě

iLiteratura: Jaký je Arvo Pärt člověk?
Joonas Sildre: Žije v hudbě. Při našich debatách někdy skočil ke klavíru a začal hrát, aby tím ilustroval svoji myšlenku, nebo jak by něco v knize mělo být vyjádřeno. Noora se smála tomu, jak si Arvo může myslet, že ho tím lépe pochopíme – dokazovalo to ale, jak intenzivně je jeho myšlení a vyjadřování v hudbě zakořeněno. I ze svého života vzpomínal hlavně na skladby, na detaily z jejich tvorby či uvádění, na dirigenty a interprety, málokdy vyprávěl osobní příběhy.

iLiteratura: Je pravda, že se soustřeďujete především na Pärtův tvůrčí proces, na jeho zrání coby umělce, ztvárňujete vliv jeho hudby na posluchače, či se dotýkáte jeho duchovního života, ale detaily z osobního života skladatele se dozvídáme spíše v náznacích.
Joonas Sildre: Noora se snažila, abychom zahrnuli i nějaké skutečnosti z Arvova života a aby byly reprodukovány pravdivě. Arvo byl toho názoru, že velká část jeho minulosti v Estonsku nebyla příliš příjemná, protože ji strávil většinou za sovětských časů a předtím za války. Sovětský režim mu nedovoloval cestovat, jeho hudbu zakazovali, byl to neustálý boj. Přirovnal to ke skákání po bažině, kdy nikdy nevěděl, jestli nedošlápne špatně a v tom močálu se neutopí. Když se pak ohlédl nazpátek, uvědomil si, že mu Bůh pod nohy vždy podstrčil suchý kousíček země. A podobně vnímám já proces práce na této knize.

iLiteratura: Arvo Pärta je v Estonsku opravdu jedinečná a uznávaná osobnost, má dokonce i své centrum. Můžete nám o něm něco říci?
Joonas Sildre: Centrum Arvo Pärta se stará o uchování a šíření skladatelova odkazu. Slouží jednak jako Pärtův osobní archiv, jednak jako vědecké, informační a hudební centrum, kde se pořádají výstavy, konference a samozřejmě koncerty, a to nejen Pärtovy hudbu. Můžete zde také zažádat o uměleckou rezidenci. Centrum založili Pärtovi už v roce 2010, ale od roku 2018 získalo vlastní nové prostory v Laulasmaa, asi třicet pět kilometrů od Tallinnu. Je to moderní budova postavená uprostřed lesa a je zajímavá tím, že nemá žádné rohy, je jakoby fluidní. Když se na konci roku 2018 schylovalo k jejímu dokončení, rozhodli jsme se, že už musíme knihu dopsat, což se po intenzivní práci podařilo jen několik dní před jejím otevření.

Hledání hudebního jazyka na pozadí totalitních dějin

iLiteratura: Váš román začíná Pärtovým narozením v roce 1935 a končí jeho emigrací do Rakouska v roce 1980. Proč jste zvolil toto období?
Joonas Sildre: Hlavním tématem knihy je Pärtovo hledání vlastního hudebního jazyka a to probíhalo skutečně v té části jeho života, kterou ještě strávil v Estonské sovětské socialistické republice. V emigraci se už jeho tvorba zásadně neproměňovala. Ke konci psaní jsme ale diskutovali i o tom, jestli období neprodloužit, načrtl jsem dokonce několik stránek, které pojednávaly právě o emigraci, například o tom, jak Manfred Eicher (zakladatel nahrávací společnosti ECM, která dlouhodobě vydává Pärtovy skladby, pozn. JMŠ) poprvé uslyšel Pärtovu hudbu, nebo o obrazech z pravoslavného monastýru ve Velké Británii, který Pärt považoval za svůj duchovní domov a kde se setkal se svým pozdějším velkým přítelem Sofronijem Zacharovem. Tyto scény ale nesouzněly se zbytkem příběhu, proto jsme je nakonec nezahrnuli. Pečlivě jsme naopak vybírali scény, které zobrazují postupný vývoj Pärtova přemýšlení o hudbě.

iLiteratura: Překvapilo vás něco na Pärtově životě?
Joonas Sildre: Myslím, že během našich setkání i samotného psaní jsem si postupně uvědomil jednu věc, která mi předtím při studiu materiálů nebyla zřejmá – jak moc Pärt podporoval estonskou státnost, jak kategoricky se vždy stavěl proti sovětskému systému a jak proti němu bojoval. Když jste za totality skládali hudbu pro stát, mohli jste mít byt, auto a spoustu peněz, ale on tuhle hru odmítl hrát a kdykoli mohl, dělal si ze systému legraci a snažil se, aby jeho hudba zobrazovala hloupost režimu. V knize je třeba příklad, kdy byl požádán, aby složil skladbu pro příležitost nějaké slavnosti, zprvu nechtěl, ale nakonec souhlasil. Tu skladbu pak v Moskvě – omylem – zahráli: začínala hymnou SSSR, takže všichni straníci povstali, ale když se následně zvrhla v obrovský hudební chaos a oni najednou nevěděli, co dělat, tak si zmateně a zděšeně posedali.