Moldavský spisovatel Alexandru Popescu (nar. 1987) sice žije a pracuje Velké Británii, ve svých románech však zpracovává moderní dějiny své vlasti, včetně tématu separatistické oblasti Podněstří. V debutovém románu Montana se vyrovnává s traumaty vlastními i s těmi, která trápí celou moldavskou společnost. Český překlad románu pořízený Jarmilou Horákovou vyšel v nakladatelství Maraton.

iLiteratura: Jak píše překladatelka Jarmila Horáková v doslovu k vašemu románu Montana, tímto románem jste v moldavské literatuře otevřel téma separatistického Podněstří. Co vás k tomu vedlo?
Alexandru Popescu: Když jsem začal počátkem roku 2021 pracovat na rukopisu, neměl jsem žádnou jasnou motivaci nebo předem vytčený cíl. Chtěl jsem jen deníkovou formou zachytit své vzpomínky na traťovou strojní stanici popsanou v knize – na místo, kde jsem já sám skutečně vyrůstal. Když se mi vzpomínek, často mlhavých a fragmentárních, vybavovalo stále více, rozhodl jsem se napsat román. Cítil jsem, že chci detailně ukázat, jak může duševně a emocionálně křehkého chlapce ovlivnit skutečnost, že vyrůstá na neuznaném území. Hnala mě zvědavost, chtěl jsem hlouběji prozkoumat tuto svou vlastní zkušenost a zkusit odhalit prapůvodní příčiny úzkosti a deprese, kterými v současné době trpím. Fikce je jedním z mála nástrojů umožňujících takový vnitřní vhled a průzkum. Nemohu sice říci, že by psaní úplně vyřešilo mé psychické problémy, ale jistě mi pomohlo k tomu, aby mi život začal více dávat smysl.

iLiteratura: Nebál jste se případných negativních reakcí?
Alexandru Popescu: Obava z možných reakcí mě nikdy netrápila. Je mi úplně jedno, jestli má kniha separatistické úřady v Podněstří nějak pobouřila. Tento režim už zničil mnoho mých ambicí a zanechal ve mně i v mnoha jiných mladých lidech hluboká traumata. Léta jsem se musel skrývat před podněsterskou vojenskou správou, protože jsem odmítal nastoupit jimi nařízenou povinnou vojenskou službu. V té době jsem se mohl vídat s rodiči pouze v Kišiněvě nebo okolních vesnicích. Do svého rodného města Bender jsem se mohl vrátit, až když mi bylo dvacet osm, což je věk, na který se už povinné odvody nevztahují. A nebojím se ani o své příbuzné. Rodiče, sestry i přátelé Podněstří opustili kvůli nezaměstnanosti, chudobě a celkové nestabilitě. Náš rodinný dům sice stále stojí a občas tam někdo z rodiny zajede kvůli běžné údržbě, ale to je vše, co mě s tímto regionem dnes spojuje.

Podněstří uvízlé v sovětské minulosti

iLiteratura: Jak vaše generace vnímá vztahy mezi Podněstřím a Moldavskem jako takovým? Lidé ve vašem věku si sotva mohou pamatovat dobu, kdy Podněstří tvořilo integrální součást Moldavska, takže předpokládám, že váš postoj se asi bude lišit od postoje generace vašich rodičů – čímž určitě nechci tvrdit, že by Podněstří mělo být na základě statu quo trvajícího přes třicet let uznáno jako samostatný stát.
Alexandru Popescu: V Benderech jsem navštěvoval školu, která má jako vyučovací jazyk rumunštinu, žáky učí latince a podléhá přímo ministerstvu školství v Kišiněvě. V Podněstří stále funguje sedm takových škol. Většina z mých kamarádů byli moji spolužáci nebo aspoň žáci této školy, spojovaly nás silné promoldavské a proevropské názory. Což bylo nejen důsledkem prostředí, kde jsme studovali, ale i sílící nepřátelské atmosféry, která naši školu obklopovala. Téměř každý den nás cestou domů zastavovali a zastrašovali místní obyvatelé, chtěli, abychom se mezi sebou nebavili rumunsky, ale abychom používali ruštinu. Několikrát jsme ve škole dokonce přespávali, abychom podněsterským úřadům zabránili ji obsadit. V roce 2004 se úřady pokusily nás silou přimět k tomu, abychom přijali jejich osnovy, včetně užívání takzvané moldavštiny psané azbukou, což je lingvistický konstrukt zděděný ze sovětské éry. Na základě těchto zkušeností moji přátelé a bývalí spolužáci dodnes pevně zastávají názor, že Podněstří by mělo být znovu sjednoceno s Moldavskem v jeho mezinárodně uznaných hranicích. Jsem si ale vědom toho, že mnoho lidí v mém věku, kteří chodili do podněsterských škol, by naopak raději vidělo Podněstří nezávislé. Dle mého je jejich postoj výsledkem toho, že byli po léta vystaveni přísně kontrolovaným informacím a permanentní ruské propagandě.

iLiteratura: Chtěl jste debatu na toto téma svou knihou oživit?
Alexandru Popescu: Nemyslím si, že by má kniha nějak oživila veřejnou debatu, protože toto téma z ní nikdy úplně nezmizelo. Mým záměrem bylo vyprávět známé příběhy, o kterých obvykle slyšíme v médiích, ale jiným způsobem: osobněji, angažovaněji, s větší dávkou bezprostředních emocí.

iLiteratura: V zemích, kde se měnil úřední jazyk, často i opakovaně, bývá užívání místních názvů ožehavou záležitostí, leckdy není možné zvolit nějakou neutrální variantu, každá je zatížená nějakými konotacemi. Proč jste se v Montaně rozhodl pro město použít název Bendery, ačkoli oficiální moldavský název je Tighina?
Alexandru Popescu: Toto tvrzení musím poopravit. Oficiální název města je Bendery. Vláda v Kišiněvě stejně jako Úřad pro reintegrační politiku používají ve svých oficiálních dokumentech konzistentně název Bendery. Stejné jméno se objevuje i v zákoně o administrativním a územním členění Moldavské republiky. Po vzniku nezávislého Moldavska v roce 1991 proběhly diskuse, zda by se měl užívat název Bendery nebo Tighina, ale finální rozhodnutí padlo na Bendery.

Slovo „bender“ je tureckého původu a znamená přístav, město ho dostalo za osmanské nadvlády. „Tighina“ je starší jméno, používané též během existence Rumunského království do druhé světové války, kdy Sověti město znovu přejmenovali na Bendery. Místní dnes používají označení „Tighina“ velmi zřídka, tento název většinou používají jen učitelé, historici, politici nebo umělci ve zbytku Moldavska. Název Bendery s sebou sice nese pro Moldavany negativní konotace, protože ho používaly jak sovětské úřady, tak dnešní separatisté, ale obecně mi nepřijde, že užití jedné nebo druhé varianty vyvolávalo nějaké kontroverze. Když jsem vyrůstal, všichni včetně mluvčích rumunštiny používali název Bendery. Proto by mi přišlo nepřesné, kdyby postavy v mé knize používaly název jiný.

iLiteratura: Váš kolega spisovatel Iulian Ciocan v dřívějším rozhovoru užil citát, že „realita je peklo pro obyvatele, ale ráj pro spisovatele“. Souhlasil byste s jeho výrokem, zejména co se týče situace v Podněstří?
Alexandru Popescu: Naprosto. Je zajímavé, že když jsem žil v Podněstří, připadal mi tamní způsob života normální a nenapadlo mě, že by věci mohly fungovat jinak. Teprve když jsem odešel na univerzitu do Kišiněva a domů začal jezdit méně často, začal jsem si všímat rozdílů. Podněstří je v mnoha ohledech skanzen sovětského dědictví. A tím nemyslím jen budovy a vlajky. Mnoho lidí stále stylem myšlení žije v sovětské éře, nostalgicky na tyto časy vzpomínají. Poslouchají sovětskou a ruskou hudbu, sledují sovětské filmy, čtou sovětskou literaturu. Když jsem tam žil, byl jsem svědkem této přehnané hrdosti na sovětskou minulost – vítězství ve druhé světové válce, hrdost na občanství jednostranně vyhlášené Podněsterské republiky, kde nikdo nikdy nekritizuje její představitele, a víra v silnou společnost pro budoucnost, i když region funguje jako korupcí prolezlý a oligarchy kontrolovaný pseudostát, postavený na ryze kapitalistických principech skrytých za hlásanými socialistickými ideály.

Podněstří je plné protikladů, absurdit a paradoxů. Život tamních obyčejných lidí skýtá nespočet příběhů, které by stálo za to literárně vytěžit. Pro mě jakožto spisovatele a někoho, kdo v tomto prostředí vyrostl, zůstává Podněstří neuvěřitelně plodnou půdou pro vyprávění příběhů. To je asi i důvodem, proč se můj nejnovější román Ecografie (Ultrazvuk) odehrává v Tiraspolu, takzvaném hlavním městě Podněstří. V mnoha ohledech se jedná o spin-off románu Montana. V této knize, u níž doufám, že se snad také dočká českého překladu, zkoumám život člověka odpovědného za smrt otce hlavní hrdinky.

Očekávané motivy, neočekávaný úspěch

iLiteratura: Montana dostala vedle dalších cen i cenu Svazu moldavských spisovatelů za nejlepší debut, je tedy zjevné, že moldavské čtenáře a kritiky váš způsob psaní oslovil. Koho ale vy sám máte před očima, když píšete? Čtenáře v Moldavsku, Moldavany žijící mimo vlast, nebo západní čtenáře, pro které se vaše knihy mohou stát mostem k moldavské kultuře, historii, současnosti a podobně?
Alexandru Popescu: Montana byla můj debut, a proto jediný čtenář, kterého jsem si dokázal jasně představit, bylo mé mladší já a pár kamarádů, s nimiž jsem vyrůstal. Nikdy jsem neměl ambice oslovit zahraniční čtenáře. Pozitivní přijetí Montany čtenáři v Moldavsku a Rumunsku pro mě bylo nečekaným překvapením, potěšilo mě. Ještě větším překvapením pak bylo vidět knihu přeloženou do češtiny a později ještě makedonštiny. A připravují se překlady do několika dalších jazyků. Jsem hluboce vděčný svému nakladateli a literární agentuře za jejich obětavost a tvrdou práci. Jsem spíše skromný, rezervovaný člověk a vlastním úsilím bych se takto sám neprosadil.

Zároveň jsem si uvědomil, že napsat román vyžaduje nezměrné úsilí. Prováděl jsem rozsáhlé rešerše, vedl řadu rozhovorů a využil jsem i svou deset let trvající zkušenost z novinářské práce. Samozřejmě jsem se nechal ovlivnit velkými autory, jako jsou Gabriel García Márquez, Nikolaj Gogol, Franz Kafka, Kazuo Ishiguro nebo Stephen King. Když jsem měl rukopis hotový, moji příbuzní, kterým jsem ho dal přečíst, říkali, že tento příběh bude rezonovat i u čtenářů mimo okruh mých přátel a mé rodiny. Nejprve jsem přitom myslel na žáky a studenty moldavských škol a univerzit: že konečně budou mít ke čtení zábavnější knihu, než jsou různé paměti a literatura faktu, z níž se dozvědí o válce v Podněstří a jejím dopadu na lidi, kteří tam žijí.

iLiteratura: Motivem, který se v Montaně několikrát opakuje, je zeď, ať už jde o zeď, která odděluje traťovou strojní stanici od zbytku světa, nebo Hadriánův val na pomezí Anglie a Skotska. Patrně nejsem jediný český čtenář, který během četby marně čekal, kdy se objeví nějaká zmínka o nejznámější zdi symbolizující rozdělenou Evropu, totiž Berlínské zdi. Jsem v tomto ohledu příliš ovlivněn středoevropskou historickou zkušeností nebo jste se Berlínské zdi vyhnul záměrně?
Alexandru Popescu: Montanu jsem psal v době, kdy jsem ve Velké Británii žil tři roky. Protože významná část románu se zde odehrává, záměrně jsem hledal nějakou symbolickou zeď, se kterou by se hlavní hrdina Ivan Josan musel nějak popasovat, zeď, která rozděluje nejen území, ale i kulturu, mentalitu a historické narativy. Čímž jsem nakonec skončil u Hadriánova valu. Na vlastní oči jsem ho nikdy neviděl, ale jeho symbolika mi byla okamžitě jasná.

Když jsem na rukopisu pracoval, uvědomil jsem si, že mnoho zemí si v sobě nese své vlastní zdi, ať už v doslovném, nebo přeneseném významu, prostě nějaké struktury, které v minulosti rozdělovaly lidi nebo tak činí dodnes. Zdi jsou v tomto ohledu takovým motivem, který se v dějinách lidstva stále opakuje. Přesto jsem se rozhodl se raději soustředit výlučně na zdi, které musí zdolávat a překonávat sám Ivan, než celou symboliku rozšiřovat daleko za obzor jeho životní pouti. V Ivanově světě navíc mají některé zdi formu psychických bariér. O nějakém odkazu na Berlínskou zeď jsem skutečně uvažoval, ale nakonec mi to v rámci románu nepřišlo vhodné. Je to samozřejmě neuvěřitelně silný symbol, ale možná až příliš známý, příliš univerzální. Přišlo mi, že nějaká zmínka o ní by byla spíše automaticky očekávanou asociací, než že by nějak smysluplně obohatila vlastní Ivanův příběh.

iLiteratura: Hlavní charakteristikou Ivanovy přítelkyně Claire je to, že je Skotka. Přišlo mi, že porovnání Claire a Ivana tak představuje takový kontrast: zatímco Anglie a Skotsko dokázaly překonat vzájemné spory a antipatie a dnes jde o propojené a spolupracující oblasti, Moldavsko a Podněstří stále žijí v napětí a vyhlídka na nějakou mírovou koexistenci a integraci je mizivá. Claire může své rodiče navštívit, kdykoliv se jí zachce, zatímco Ivan je při pokusu navštívit svou matku zatčen… Nebo jste měl jiný důvod, proč jste Claire vytvořil jako Skotku?
Alexandru Popescu: Claire je postava s celým spektrem charakteristik, je symbolem nezlomnosti a schopnosti dosáhnout toho, co je možné. Ztělesňuje vlastnosti, které Ivanovi chybí, neústupnost, odhodlanost, odvahu, nezaujatost. Claire je samozřejmě obeznámena s tím, jak věci v Británii fungují, a i když zůstává kvůli své skotské identitě v určitém ohledu na jihu Anglie outsiderem, je plně integrována do anglické společnosti. Oproti tomu Ivan, ačkoliv v Anglii žije již dlouhá léta, se usadit a zapustit kořeny nedokáže. Což ostatně nedokázal ani během doby, kterou strávil v Kišiněvě. Prostřednictvím Claire jsem chtěl ukázat, že život v Británii může i přes všechny sociální kontrasty a kulturní odlišnosti Ivanovi nabídnout naději, důstojný život a velké možnosti. Claire mu pomáhá, aby znovu dokázal lidem důvěřovat a věřit tomu, že do budoucnosti lze hledět i bez strachu z ní. Její vliv na Ivana je zásadní, to ona ho přesvědčila, aby po studiích v Británii zůstal, přestože se tím jeho nevyhnutelný návrat do Podněstří jen oddálil, zabránit mu nedokázala. Claire tedy Ivana „nezachránila“ v tom běžném smyslu slova, ale spíše mu poskytla dočasnou úlevu, chvilkový útěk před osudem, který se nakonec stejně z minulosti vynoří. Zároveň mi Claiřin skotský původ umožnil do příběhu zapojit Hadriánův val jako klíčový motiv. Ivanova cesta k němu by v knize nepůsobila úplně přirozeně, ale v souvislosti s Claire dává smysl a do příběhu dobře zapadá.

Ivan Josan je i není Alexandru Popescu

iLiteratura: Kolik vašich vlastních zážitků se odráží v Ivanovi a jeho příběhu? Tuto otázku jsem si kladl hlavně nad pasážemi o nebezpečném dětství na traťové strojní stanici a Ivanovými zážitky z vojenské služby…
Alexandru Popescu: Jak si čtenář asi domyslí, Ivan Josan je postava složená z více zdrojů, spojují se v něm zkušenosti několika lidí, ať už mých známých, nebo těch, s nimiž jsem vedl rozhovory jako zaměstnanec Rádia Svobodná Evropa. Ale obsahuje i prvky, které jsou čistě výplodem mé představivosti, i když podložené mými vnitřními strachy, jež jsem v sobě nosil celá léta. Zhruba tak polovina toho, co Ivan zažil, vychází z mých vlastních zážitků, já jsem také spadl ze zdi a pořezal se o střep z lahve šampaňského, na pravé noze mám dodnes jizvu. Několik dní jsem se s mámou a sestrou skrýval před střelbou ve sklepě. Skutečnou postavou je i slepý harmonikář, který v tom sklepě nám dětem hrál. A pomáhal jsem rodičům pálit víno a vodku, obojí jsme pak prodávali železničním dělníkům. Ale můj tatínek naštěstí nezemřel, je stále naživu a má se dobře, tento motiv jsem si vypůjčil od jednoho z lidí, s nimiž jsem vedl rozhovory. Stejně tak moje první láska nebyla hromadně znásilněna, ale ze zdokumentovaných svědectví vím, že k takovým krutostem v roce 1992 skutečně docházelo.

Když jsem vytvářel Ivana Josana, představoval jsem si, co všechno se mladému muži vystavenému takovým okolnostem mohlo stát, nad čím asi v noci uvažoval a jak by reagoval ve chvílích, kdy byl vystaven extrémnímu tlaku. Postupně jsem své postavy začal vnímat jako skutečné lidi, s vlastními tvářemi, gesty a stylem oblékání, často jsem se přistihl, jak se je šeptem snažím ukonejšit.

iLiteratura: Jak se vám líbí česká obálka románu, která se od té originální dost liší?
Alexandru Popescu: Líbí se mi moc. Jen několik dní před tím, než kniha vyšla, jsem psal překladatelce Jarmile Horákové o snu, který se mi zdál. V tom snu jsem přistoupil ke svému stolu a na něm jsem našel dlouho očekávané české vydání Montany. Jeho obálka byla světle modrá, na rozdíl od poměrně tmavé obálky originálu, a uprostřed byly krásně vyvedené náramkové hodinky. Jak se pak ukázalo, ten sen se od skutečnosti příliš nelišil. To, že na české obálce chybí silueta muže, a naopak tam je lokomotiva, ještě knize přidává další symbolickou vrstvu. A potěšila mě i skutečnost, že český vydavatel ponechal knize její původní název.

iLiteratura: Jaký máte vy osobně vztah k železnici? I na vaší osobní webové stránce nalezneme v záhlaví obrázek s železniční tematikou…
Alexandru Popescu: Můj vztah k železnici je dost komplikovaný, asi jako provoz na rušném železničním uzlu v hlavním městě. Protože jsem do deseti let bydlel přímo v železničním vagonu, sotva bych mohl být s železniční infrastrukturou provázán nějak pevněji. Kvůli tomu jsem si ostatně někdy připadal na návštěvě u babičky a dědy jako outsider, bydleli v tradiční moldavské domácnosti a široko daleko žádné koleje nevedly.
Na rozdíl od Ivana Josana sice netrpím siderodromofobií (panický strach z vlaků, pozn. překladatele), ale ani nejsem nějakým velkým fanouškem vlaků a železnice. Vyvolávají ve mně vzpomínky na rok 1992 a tragické události, k nimž na mé traťové strojní stanici došlo.

Jako adolescent jsem s tatínkem často jezdil vlakem na dlouhé cesty. Ve vlaku jsem přečetl svou první knihu, ve vlaku jsem poprvé ochutnal ananas. Tyto zážitky mi pomohly se alespoň částečně vyrovnat s myšlenkou existence po boku těchto železných monster a brutální infrastruktury, vedle nichž si připadám malý a křehký. Snad i tohle usmíření vysvětluje můj hluboký obdiv k filmu Stalker režiséra Andreje Tarkovského, kde velkou roli hrají vlaky, koleje a opuštěné industriální prostory, podobně jako v mých textech. Cesta vlakem je pro mě symbolem života jako takového, se všemi výzvami a nebezpečími, nabídnutými a ztracenými příležitostmi, časem, který stále plyne, ať chceme, nebo ne. V závěrečné scéně Montany se Ivan dostane z Podněstří právě tak, že jde po železničních kolejích. Protože jejich směr je pevně daný, vyjadřují, že i Ivanův osud je svým způsobem předem určený a nevyhnutelný. Pro mě jsou koleje sice nepostradatelnou, ale přesto ohyzdnou jizvou na tváři naší planety. Postavili jsme je, potřebujeme je, a pokud máme štěstí, mohou nás dopravit na úžasná místa. Prostě jsou nutným zlem.