O jedné z nejchudších zemí Evropy rozhodně platí, že je bohatá alespoň na literární překlady dostupné v češtině. Repertoár česky dostupných moldavských spisovatelů, mezi nimiž stojí za zmínku především Iulian Ciocan a Tatiana Ţîbuleac, nedávno díky nakladatelství Maraton a překladatelce Jarmile Horákové rozšířil Alexandru Popescu (nar. 1987) a jeho debut Montana.

Základní schéma Popescova románu není nijak originální: sledujeme dvě časové linie, v jedné je vypravěč Ivan dospělý muž a živí se ve Velké Británii jako reportér lokální televizní stanice, v druhé vystupuje Ivan jako dítě vyrůstající v Moldavské sovětské socialistické republice v posledních letech existence Sovětského svazu a v době následující po jeho rozpadu. Obě časové linie se nakonec protnou v určitém motivu.

Pozoruhodné a do značné míry originální je však umístění děje románu. Popescu, vycházeje z vlastních zkušeností, děj situoval do města Bendery ležícího na území ovládaném separatisty, což je v současné moldavské literatuře, jak upozorňuje překladatelka knihy v doslovu, poměrně výjimečný krok. Neméně pozoruhodné je prostředí, v němž malý Ivan vyrůstá, jde totiž o jasně ohraničený prostor traťové strojní základny, rozsáhlé železniční dílny, v níž se kolem železnice točí život všech místních zaměstnanců i jejich rodin, přičemž možnosti tento vyhrazený prostor opustit jsou zejména pro děti velmi omezené. Osazenstvo dílen tak tvoří do značné míry soběstačný mikrokosmos, osídlený plejádou svérázných figurek (v paměti utkví zejména slaboduchý a nábožný dělník Dima snažící se každému, kdo v areálu strojní základny zemře, vložit do kapsy šroub) a jak jinak než prosáklý skrz naskrz alkoholem. Jakkoliv tyto pasáže bezesporu potěší každého milovníka železnic, je třeba mít na paměti, že podobně jako v románu ruské autorky Guzel Jachiny Vlak do Samarkandu, i zde představují lokomotivy a vagony jen kulisu, před níž se odehrává příběh s mnohem hlubším poselstvím.

Kapitoly zachycující život dospělého Ivana ukazují příběh relativně úspěšného muže, jenž sice v zaměstnání čelí nejrůznějším problémům, avšak dokáže vnímat i pozitivní stránky svého osudu: alespoň může pracovat v oboru, který původně vystudoval, má vážný vztah a slušné bydlení. Postupně se ale poodhaluje, že si z dětství a mládí nese určitá traumata a psychické i jiné obtíže, které se připomenou v nejnevhodnější okamžik, ať už jde o plánování návštěvy rodičů jeho přítelkyně, nebo o živý televizní vstup. V okamžiku, kdy se Ivan dozví, že jeho matka prodělala infarkt, je mu jasné, že při cestě do separatisty ovládaného Podněstří se bude muset svým démonům postavit a přestat před nimi stále jen zavírat oči. Návrat do Podněstří zároveň vnáší do dosud spíše společenského románu prvky thrilleru, Ivanovi se nicméně podaří ze všech nebezpečí vyváznout – přičemž i zde sehrají roli dávné vazby z dětství, na které on sám už téměř zapomněl. Alespoň v náznaku se autor zastaví i u otázky, nakolik jsou rozdíly mezi separatisty a Moldavany věrnými centrální vládě ryze ideologické a nakolik může člověka přimět změnit stranu pouhá vyhlídka na lepší materiální zajištění pro sebe a svou rodinu.

Rozpad Sovětského svazu vnesl do ustrnulých poměrů života na základně změny, jaké by z místních nikdo neočekával ani v nejbujnější fantazii a s jejichž následky její obyvatelé bojují až do současnosti, dokonce i poté, co je celý podnik uzavřen. Zeď, která dlouhá léta plnila podvědomou roli ochránce před nebezpečími číhajícími venku, v kritickou chvíli svou roli nesplní, základnu nakrátko obsadí ozbrojenci, o jejichž cílech nikdo nic z dělníků a jejich rodin neví. Jejich řádění život místních obyvatel poznamená natrvalo, v některých případech i fatálně. Motiv toho, že zeď ztratí své kouzlo, je nasnadě do určité míry vnímat jako metaforu pádu jiné zdi, totiž Berlínské, případně jako zhroucení celé železné opony, Ivan však poněkud překvapivě vnímá tuto skutečnost opačně: „Zeď vlastně nikam nezmizela. Zeď zůstala ve mně a nabyla podobu strachu, utrpení a komplexů, kterých se nikdy nezbavím. A nejen to. Uvědomil jsem si, že základna, kde jsem vyrostl, nikam nezmizela. Prostě se ještě víc zvětšila a pohltila celé město Bendery, Tiraspol, Grigoriopol, Rîbnițu a celé území, které se jmenuje Podněstří, kus země, který patří všem a nikomu, přízračný stát, který na oficiálních mapách neexistuje.“ (s. 163) Jako protipól izolovaného života za zdí pak autor popisuje globalizaci, která po rozpadu sovětského bloku zasáhla celou východní Evropu. Ivan a jeho kamarádi nadšeně hrají na počítači Mortal Kombat a sledují filmy s Rambem, čímž se nijak neliší od svých českých a slovenských vrstevníků. Již jako dospělý si ale Ivan po svém návratu do Moldavska zároveň uvědomuje, že některé imaginární zdi patrně zcela nezaniknou nikdy: „Já jsem včera dělal rozhovor s jedním anglickým vévodou, v konferenčním sále jednoho nádherného starého hotelu. Ten žije v paralelním světě. Měl jsem dojem, že i já jsem zadními dveřmi vstoupil do jeho světa. Je to fascinující svět! A teď jdu jako kretén oraništěm, pokradmu, jako zloděj, do svého rodného města v zoufalém popudu, protože chci vidět mámu. Je to na prd, jak tenká je stěna mezi těmito světy a do jakých sraček jsme se to, my chudáci, dostali!“ (s. 152)

Specifikem románu je styl: po většinu času se drží neutrální popisné jazykové roviny, avšak místy sklouzne k osvěžujícímu ironickému šlehu, s jehož pomocí autor popisovanou scénu dokáže nikoli popřít či posunout do jiné roviny, ale spíše vygradovat: „Přirozeně jsme se vrátili ke hře na válku, jakmile přestal být cítit pach smrti. Ra-ta-ta, seš mrtvej! Tenhle řev ohlašoval jako poslední instance, že se na základnu vrátil mír.“ (s. 122)

Nejen díky tematice Podněstří ovládaného separatisty tak Popescu představuje v současné moldavské literatuře výrazný fenomén, kterému je záhodno věnovat pozornost. V Moldavsku mu po tomto debutu, ověnčeném cenou Svazu moldavských spisovatelů, vyšly další dva romány – i těm by české vydání bezesporu slušelo.