Při četbě nové básnické sbírky Petra Hrušky ihned zaujme, kolik v ní přibylo pohybu: vítr bere slova / tráva u plotu běží pryč / chlápek (…) gestikuluje něco o životnosti / vlasy ukazují každou chvíli jinam – čteme v básni Opel. Všechno někam letí, ubíhá, svědivě se rozbíhá, sype se písek světla, hlasů, písek ženiny ruky. Všecko ožívá: tlupy stromů se poflakují, tiráky hlukem připomínají hladovou zvěř. Remíz táhne odpolednem pryč, přes zeď leze zítřek, noc se hrne jako tanker – a všechny ty dopravní prostředky od lodí k botám! které naznačují, že se to rozhýbe ještě víc, třeba budeme jen sedět a koukat v kupé a někam nás to poveze. Obdivuji, kolik se do té knihy vešlo pohybu.

Básník se nesnaží tuto rozkomíhanou, zmatenou, jen na skok tam a zase zpět přemisťující se realitu zastavit; zastavuje sebe a se zamilovaně zcizeným, jakoby nechápavě rozumějícím pohledem na ní nechává oči. Svět, ve kterém se nalézá, je při všem pohybu náhle dokončený. Co se ještě nescelilo, slévá se teď, auta vjíždějí do lodí, auta z bazaru. Kulturní středisko na nádraží, odkud brzy odejdeme, vyplavuje do našich rukou monografii o vlámském malířství – uzavřenou, hotovou věc, kterou je krásně marné listovat. Ráno padl zrak, nejspíš také těsně před odchodem, na starý přírodopis, ve kterém bleskově nahlížíme dávnou důležitost rozlišovaného světa. Jako na věčné časy venku přimrzá jakýsi vor, prapředek lodi, a před ním postává bezradný tvor, a ono je vlastně tak brzo, vždyť čteme v básni Krupkovitý sníh, že v tuto sněžnou hodinu / snad ještě ani řeč není. Poslední báseň, Po neštěstí, směřuje s několika věcmi k nejistému novému začátku.

Není to pouze dovednost něco pospojovat a přichytit, která živí báseň, nyní jde také, a možná podstatněji, o schopnost a potřebu něco jiného skrytě rozvinout, rozhrnout až oddělit. Prodrat se tím setrvačným, mlžným kmitáním. Například v neustálé potencialitě dorozumívání, kdy vlastně nejsme nikdy sami: jsme také někdy doopravdy s někým? Prudkou blízkost, nemožnou za zcela libovolných okolností, Petr Hruška sbírá a čistí z vybraných nevšedně všedních situací, ze společné představy počmárané kaple, z bloudění, z jakoby odcizené – a tím opět vědomě blízké – schůzky v nezvyklé denní době. Toto nové rozlišení nám nenápadně připomíná staré dobré duality: že bez neznámého není známé, bez vzdáleného blízké, bez nepřítomného přítomné. Bez pohybu klid. Chystají-li se hosté k odchodu, napřed jako by na něco přišli, čteme – nedostihne je jejich příchod, aby vůbec mohli odejít?

Blahodárný kontrast znovu umožňující jiný než plánovitě účelný rozhled po proudu dní, jeho odlesk, rozněcují věci kolikrát odlehlé, zdaleka ne vždy náležející do běžného, nezprostředkovaně přístupného prostředí. Zbytečně nabytá vědomost o vesmíru nebo dokumentární film o luxusní vile, zprávy, kunsthistorické a přírodopisné pojednání, která reprezentují minulost, představa severních moří jako něčeho příliš velkého, mikroorganizmů jako něčeho příliš malého, všechny ty „zcizováky“ bez společného základu nás teprve mohou vrátit tam, kde bychom zcela samozřejmě měli být. A kdoví, jestli už jen takto nepřímo nevznikají podmínky pro ten „úžasný náraz skutečnosti“,¹ pro ověření poztrácených rozměrů a souřadnic. Pro nějaké další vyplutí v dokončeném světě. Ale to je druhý poznatek: podobně jako odvážný rozkyv celku a těkání předmětů propůjčují čtoucímu aspoň na chvíli klid a ryzí samotu, bezděčné upozornění na divoké metanové moře na Saturnově měsíci může napomoci probouzení smyslu tam, kde nějakou dobu spal jako zabitý – u sebe doma.

Nelze vyloučit / že skvrny na některých kamenech / znamenají život – čteme. Rovněž nelze vyloučit, že Auta Petra Hrušky se nás všech silně týkají svou bezelstně poodkrytou, nadějeplnou symbolikou.

________________
¹ Básník v rozhovoru se studenty FF UK (viz portrétní foto v Autech), Souvislosti 2/2007.