Joachim Dvořák (nar. 1966) založil nakladatelství Labyrint, které už více než třicet let vydává beletrii, komiksy, knihy o umění a literaturu pro děti se speciálním zřetelem na výtvarnou stránku publikací. Vytvořil kulturní časopis Labyrint revue, magazín Magnus nebo časopis pro děti Raketa. Je moderátorem pořadu Noční Mikrofórum v Českém rozhlase. Jako kluk se učil hrát na housle a violoncello, maloval a už v sedmi letech vlastnoručně vytvářel své první knížky. Vystudoval speciální pedagogiku a žurnalistiku na Karlově univerzitě. Rád cestuje a neustále přichází s novými nápady a projekty. Lenka Reinerová patřila mezi kmenové autorky a autory jeho nakladatelství, stejně jako výtvarník a spisovatel Petr Sís nebo Jaroslav Rudiš.

Radana Litošová: Čím pro vás byla Lenka Reinerová?
Joachim Dvořák: Na mé práci nakladatele je nejzajímavější to, že mohu potkávat lidi, kteří mě tím, jací jsou, co dělají, jaké mají osudy, dokázali posunout a možná i ovlivnit v mém nazírání na svět. Jedním z nich je bezesporu Lenka Reinerová. Na mém nakladatelském nebi svítí jako jedna z jasných hvězd, stejně jako třeba Petr Sís. Takové hvězdy nás jako dobří andělé provázejí k dalším lidem a dovedou nám svítit na cestu, když sami nevíme kudy kam. Když jsem – někam přišel a řekl, že mě posílá Lenka Reinerová, fungovalo to jako takový kouzelný šém  lidé se ke mně začali chovat, jako bych byl jejich blízký nebo člen rodiny. To se může stát jedině tehdy, když máte od autora důvěru, a ta důvěra je oboustranná.

Radana Litošová: Jak jste ji objevil?
Joachim Dvořák: Bylo to na podzim roku 2000 na knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem. Objevil jsem její knihu v němčině v domácí knihovně svého známého a divil se, že to české jméno neznám. Zpátky v Praze jsem pak v telefonním seznamu našel její číslo, oslovil ji a hned na jaře 2001 jsem vydal její knihu Kavárna nad Prahou. Podrobně to popisuji v knize Neviditelné řemeslo (Paseka, 2023).

Radana Litošová: Jak se přihodilo, že ve stejný rok, kdy jste Lence Reinerové vydal Kavárnu nad Prahou, vyšla v Pasece knížka povídek Bez adresy?
Joachim Dvořák: Když jsem Lenku oslovil a domluvili jsme se, že spolu vydáme první knihu, ještě jsem v ten okamžik netušil, že jich pak vydáme dalších sedm nebo osm. Kniha na jaře vyšla a pak se ukázalo, že už dva roky ležel rukopis jiného jejího textu v nakladatelství Paseka bez jakékoli odezvy. A protože jsem kolem Kavárny nad Prahou dělal velké haló, tak se v Pasece chytli za nos a půl roku po nás vydali knihu Bez adresy. Tu jsme pak v Labyrintu vydali po několika letech v upraveném vydání.

Radana Litošová: Zpočátku knížky překládala Jana Zoubková a následně pak Olga Walló…
Joachim Dvořák: Janu Zoubkovou jsme oslovili, protože jsme s ní měli dobrou zkušenost ze spolupráce na překladech německého prozaika Thomase Brussiga. Kromě Kavárny pak přeložila ještě Všechny barvy slunce a noci. Je to velmi dobrá překladatelka z němčiny se silným osobním příběhem, která ve svém životě dospěla k rozhodnutí, že nebude dělat kompromisy, a trvala na tom, že nechce, aby se v jejím překladu cokoli měnilo, na což měla jako překladatelka plné právo. Problém byl v tom, že Lenka Reinerová stejně jako uměla německy, perfektně vládla češtinou a chtěla do české verze zasahovat. A tam vznikl konflikt. Já jako nakladatel jsem se přiklonil na stranu autorky. Že jsem udělal správně, se ukázalo o spousty let později, kdy jiný náš autor Jaroslav Rudiš začal psát knihy německy. Pokud autor vládne tím jazykem, má podle mého názoru naprosté právo do toho výsledného překladu sáhnout. Důsledkem toho konfliktu bylo, že paní Zoubková už nechtěla další knihy překládat, takže jsem oslovil druhého překladatele v pořadí a to byla Olga Walló.

Radana Litošová: Připadá mi, že jsou vaši autoři často nějakým způsobem provázaní, vydáváte knihy Anně Fodorové, s Lenkou se přátelil i Jaroslav Rudiš a Viera Glosíková, i Jan Šícha se s ní znal…
Joachim Dvořák: Mě baví, když mezi našimi autory a knihami jsou nějaké společné linky a také jistá míra intimnosti. Můžu si to, díky tomu, že jsme malé nakladatelství, dovolit. Takže pro mě řada situací nebyla obchodní výzvou, ale spíše misí do jednotlivých osudů autorek a autorů. Těší mě, že mohu i dlouhá léta po tom, co Lenka zemřela, být s ní obrazně v propojení skrze její dceru Annu a vydávat její knížky. A kdyby Lenčina vnučka Philipa taky psala a já byl ještě naživu, těšilo by mě vydávat knížky i další generaci. Podobně to mám s výtvarníkem Lukášem Urbánkem a jeho talentovanou dcerou Mařenkou. Síť, která se vytvoří kvůli někomu, kdo si váží toho, že s ním spolupracujete, a neváhá vás poslat na místa, kam byste se normálně nedostala. To je obrovský bonus, který vám můžou přinášet takováto nekonečná přátelství, abych parafrázoval podtitul monografie Viery Glosíkové o Lence Reinerové.

Radana Litošová: Vydal jste knihu i Jindřichu Mannovi, synovi Ludvíka Aškenazyho a zároveň vnukovi Heinricha Manna. Znala se Lenka s tímto rodinným klanem?
Joachim Dvořák: Když jsem začal vydávat časopis Labyrint revue, kde jsem publikoval texty, rozhovory a recenze především o literatuře, někdy v roce 1995 jsem udělal rozhovor se synem Ludvíka Aškenazyho k nějakému výročí. Pak jsem na něj úspěšně zapomněl. Asi po deseti letech jsem na návštěvě u Lenky viděl na jejím sofa rozečtené německé vydání jeho knihy Prag, poste restante. Tu knihu mi Lenka doporučila, proto jsem Jindřicha po letech zkontaktoval a po nějaké době jsme v Labyrintu tu knihu vydali česky. Rodina Aškenázy se s Lenkou stoprocentně znala, protože i oni patřili do levicového tábora intelektuálů, kteří vystřízlivěli definitivně až po srpnu '68. Ale to by byly další příběhy…

Radana Litošová: Lenka měla dobře znát i amerického antropologa Andrewa Lasse,¹ který v dětství v Československu pobýval. Víte něco bližšího? 
Joachim Dvořák: Fantastický příběh! Andy je pozoruhodný člověk z židovské intelektuální rodiny, jeho rodiče se dožili sta let. Maminka Hilda Lassová byla blízká přítelkyně Eleanor Rooseveltové.² Andy, rodák z New Yorku, se ve svých dvou letech ocitl v Praze, protože jeho tatínek Herbert sem přijel v rámci poválečné humanitární pomoci za účelem budování demokracie. Bohužel přišel únor 1948, a protože rodiče malého Andyho byli levicově orientovaní – v Americe tehdy řádil mccarthismus –, nemohli se do Spojených států vrátit a v Československu prožili dalších dvacet let. Tehdy v Praze žila řada smíšených rodin, zejména od letců, kteří si našli za války anglické ženy. Většina těch letců pak trpěla v žalářích a jejich americké a anglické ženy s malými českoamerickými dětmi žily tady v komunismu, což byla nepředstavitelná situace, a oni se navzájem všichni znali. Hilda byla novinářka, talentovaná na jazyky, naučila se velmi dobře česky a s Lenkou spolupracovala ve vydavatelství Orbis v redakci časopisu Im Herzen Europas. Staly se z nich nejlepší přítelkyně.

Radana Litošová: Jaké bylo její přátelství s Annou Seghersovou?
Joachim Dvořák: Anna Seghersová má také velmi zajímavý osobní příběh. Lenka ji potkala v roce 1939 v Paříži, pak znovu v Marseille, odkud se Anně podařilo v dubnu 1941 odjet na parníku Capitaine Paul-Lemerle se spoustou dalších významných intelektuálů-uprchlíků. Kdyby se ta loď potopila, tak evropská kultura přijde o polovinu těchto významných lidí. Seghersová o tom napsala slavný román Transit. Mnoho židovských německy mluvících umělců ale z pohledu amerických tajných služeb představovalo nebezpečí pro Spojené státy, proto jim odmítli udělat víza. Takže třeba Werich s Ježkem nebo Hoffmeister žili v Americe, ale spousta jiných jako například Egon Erwin Kisch nebo Anna Seghersová válku prožila v exilu v Mexiku, kde byl velice progresivní prezident, který těmto intelektuálům pomáhal. Zajímavými postavami, na které odkazuje naše monografie o Lence Reinerové, byli československý a mexický konzul v Marseille, kteří vydali stovky v zásadě falešných víz a tím zachránili neuvěřitelné množství lidí. Tou dobou byla Marseille takovým záchranným přístavem pro spoustu těchto lidí, kdy nebylo jasné, jestli se jim podaří uprchnout z okupované Francie a zachránit si životy. Se Seghersovou byla Lenka v kontaktu samozřejmě i po válce, čehož je důkazem jejich bohatá korespondence, kde se vzájemně velmi něžně oslovovaly.

Radana Litošová: Lenka prý uměla být velmi nekompromisní. Měl jste s ní takovou zkušenost?
Joachim Dvořák: Já jsem se o nějaké temnější straně její povahy dozvěděl až po její smrti v okamžiku, kdy jsem redigoval rukopis její dcery Anny, který vyšel knižně v Labyrintu pod názvem Lenka. Tehdy jsem se dozvěděl, že ta přísnost k sobě a k svému životu, reprezentovaná heslem nikdy si nestěžovat, má i odvrácenou stranu v tom, že když jako dítě máte takhle přísného rodiče, tak byste v některých okamžicích potřebovala spíš obejmout, podpořit a povzbudit. Já jsem se s tím osobně nikdy nesetkal, protože jsem se hřál v její absolutní důvěře. Ale všiml jsem si toho, že Lenka v mnoha věcech věděla velmi dobře, co dělá, a na řadu věcí společenského charakteru měla přísné názory, například když se snažila prosadit instituci Pražský literární dům autorů německého jazyka a měla jenom svou osobní sílu a za sebou neměla nikoho, kdo by na tom finančně participoval… Některé věci jdou prosadit velice snadno, když tam má někdo finanční zájem, ale když je to jenom nějaká idea, byť vznešená, tak to nikoho nezajímá, ale při tom, jaké ona měla charisma, tak jí to nikdy nikdo do očí neřekl, všichni se jí báli odporovat. Ta instituce byla nakonec otevřena až po její smrti.

Radana Litošová: Vzpomenete si na zážitek, kdy vás Lenka dovedla nějakým způsobem povzbudit nebo vám dodat optimismu?
Joachim Dvořák: S přihlédnutím k tomu, jaký život prožila, co všechno se jí a její rodině stalo, podobně jako tisícům dalších našich spoluobčanů židovského původu, v sobě přesto měla takové zvláštní světlo a pochopení. Uměla se radovat z každého nového dne a dokázala to předávat lidem, kteří se s ní potkávali. Na kávu k ní domů chodilo široké spektrum návštěv a většina z nich o dvě, možná o tři generace mladší, nejen studenti germanistiky z Čech nebo Německa. Oblíbil si ji každý z ředitelů pražského Goethe-Institutu i tehdejší ministr zahraničních věcí a současný německý spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier. Dokonce několikrát přijel do Prahy jenom kvůli Lence… Zrovna včera v rámci přípravy monografie Lenka Reinerová. Nekonečná přátelství jsem v Památníku národního písemnictví našel i pohledy, které Lence posílal z různých koutů světa slavný německý herec Armin Mueller-Stahl. Těch lidí, kteří ji měli rádi, bylo hodně. Ale abych se vrátil k vaší otázce o tom povzbuzení: já měl často nějaké starosti personálního charakteru kvůli nešťastným láskám, a Lenka pokaždé dovedla v mé hlavě rozsvítit lampičku a dodat naději, abych šel dál a po lepší cestě.

¹ Andrew Lass (* 1947 New York), profesor kulturní antropologie, básník, překladatel a fotograf, syn amerických novinářů, vyrůstal v Praze. Od roku 1968 členem pražské Surrealistické skupiny. V roce 1973 byl z ČSSR vyhoštěn.

² Manželka amerického prezidenta F. D. Roosevelta a významná osobnost mezinárodního ženského hnutí.