V naší svobodné, globalizované a stárnoucí Evropě se dítě stalo kultem. A do tohoto společenského ovzduší přichází maďarská autorka Léda Forgó – žijící v Německu a píšící německy – se svou románovou prvotinou, kterou vypráví dcera, jež byla své matce spíše přítěží. Borka, vypravěčka a hlavní protagonistka románového příběhu, se narodila roku 1953 v Budapešti. Dva zcela zásadní okamžiky jejího života se odehrály ve dnech, jež se zapsaly do světových dějin – za maďarské revoluce na podzim roku 1956 ztratila bratra-dvojče a v roce 1968, během Pražského jara, kdy se při vpádu sovětských tanků do Československa chvěla země až v maďarském městě Pécs, se nečekaně setkala s bývalým milencem své matky, který jí dlouhé roky byl nevlastním otcem.

Kompozičně poněkud schematické orámování osobního příběhu jednotlivce dramatickými politickými událostmi však při četbě tolik nevyčnívá a neruší. Především první tragická událost zapadá do románového děje zcela přirozeně: matka se totiž bezprostředně po traumatickém porodu zřekla svých dětí a výchovy se ujal otec. Když se jednoho revolučního dne nevracel domů, vzala matka obě děti a vydala se za ním – tříletého Palka přitom zasáhla zbloudilá kulka. Otec se se smrtí chlapce nevyrovnal a na půdě domu, ve kterém rodina bydlela, spáchal sebevraždu. O malou Borku se tak matka musela začít starat chtěj nechtěj a oběma nezbývalo, než si k sobě hledat cestu.

Jejich světy ztratily oporu, Borka postrádala brášku, s nímž vyrůstala v těsné symbióze, bojovala dokonce s pocity viny, že žít měl on. Matka se po krvavě potlačené revoluci zvolna učila, jak se přizpůsobit novým pořádkům, a nejsnáz to šlo s „lépe situovaným“ soudruhem z továrny na konzervy, kde pracovala. Samolibý povýšenec v roli náhradního otce, na kterého samozřejmě svéhlavá Borka žárlila, protože jí bral maminku a navíc s ní dělal věci, které neměla vidět, ale viděla a nechápala je, nevnesl do rodiny žádnou harmonii. Vztah mezi matkou a dcerou se pochopitelně proměňoval, ale zůstával ambivalentní, matka se až příliš často rozmýšlela, aby neudělala něco špatně, a tak obvykle zapomněla jednat úplně a jen přihlížela. I výchovným zákrokům svého partnera, který Borku z malicherných důvodů zbil a zkopal tak, že týden nemohla do školy.

Načrtnout obrázek každodenního života v reálném socialismu dokázala Léda Forgó s opravdovou bravurou. Díky tomu, že zvolila perspektivu dítěte, které zvědavě pozoruje, naivně žasne a nechápe, ukázala zdánlivou „normalitu“ ve velmi ostrém světle. Postavy nejsou černobílé, vnímavá Borka se spoléhá na své pocity, vyhodnocuje konkrétní situace, neškatulkuje lidi, kteří projdou jejím životem. A jak rozpolcená je doba, tak rozporuplné bývají její pocity. Čtenář se svéhlavou divoškou sympatizuje, snadno se vžívá do děje, protože je líčen bezprostředně, ze stránek na nás až dýchá pach zakouřených obýváků po nočních návštěvách, zvedne se nám žaludek ze zkaženého dechu a neméně zkažené morálky a jindy zase zavoní jídlo, až se začnou sbíhat sliny. Přestože budapešťské lokace jsou markantní, mohli bychom děj bez větší újmy přesunout i do jiného socialistického státu. Kdybychom si odmysleli i nějaké ty retro rekvizity, nebylo by nezajímavé přehrát si před očima tento příběh o hledání lásky ještě jednou, v kulisách našich současných životů.