Jaroslav Rudiš (nar. 1972), jeden z nejmladších přátel Lenky Reinerové, žije napůl v Česku a Německu a také česky i německy píše. Kromě řady románů a novel je rovněž autorem filmových scénářů, komiksů a divadelních i rozhlasových her. S hudebníkem a výtvarníkem Jaromírem 99, s nímž vytvořil úspěšný komiks Alois Nebel, založil také hudební skupinu Kafka Band. Své nejnovější romány, jejichž ústředním tématem je většinou železnice, píše už výhradně v němčině. Za svou tvorbu získal několik prestižních ocenění, mj. Cenu Jiřího Ortena, čtenářskou cenu Magnesia Litera, Cenu Karla Čapka. V roce 2001 jej německý prezident Frank-Walter Steinmeier vyznamenal Záslužným řádem SRN za přínos ke sbližování Čechů a Němců. V roce 2024 převzal z rukou prezidenta ČR Petra Pavla medaili Za zásluhy I. stupně o stát v oblasti kultury a umění.

Radana Litošová: Pamatujete si, jak jste se s Lenkou Reinerovou seznámili?
Jaroslav Rudiš: Přes známé. Já si pamatuju, že jsem ji poprvé viděl na chlebíčku na Národní třídě před čtením nějaké německé autorky pravděpodobně v Goethe-Institutu. Bylo to v legendárním Paukertově lahůdkářství, kde obložené chlebíčky vznikly. Ona tam pravidelně chodila na chlebíček a já se tam taky stavoval. Tenkrát jsem se ji ještě styděl oslovit, ale už jsem ji vlastně znal přes jednoho svého kolegu ze Salonu, literární přílohy Práva. Nakonec jsem ji ale nějak oslovil a ona mi na svém psacím stroji napsala doporučení ke stipendiu, což byl roční žurnalistický pobyt přes Goethe-Institut do Berlína v roce 1998.

Pak jsem ji navštívil a začali jsme se občas vídat. Později do toho vpadl Joachim Dvořák a jeho vydávání knížek, naše přátelství a Nebe pod Berlínem, které Lenka také četla…

Takže jsem ji začal takhle navštěvovat. Vždycky jsem k ní přišel na kafe a to kafe – člověk by řekl, že to bude třeba na hodinku – většinou trvalo čtyři i pět hodin. Odcházel jsem až v podvečer a vždycky se dozvěděl spoustu věcí.

Radana Litošová: Kterou řečí jste spolu komunikovali?
Jaroslav Rudiš: Mluvili jsme spolu česky. Lenka byla bilingvní, já se sice němčinu naučil, ale mým rodným jazykem je čeština. Mluvili jsme spolu skoro vždycky česky, ale nevylučuju, že tam občas vpadlo nějaké německé slovíčko. Ona byla báječná vypravěčka a mě u ní prostě bavilo jenom sedět a poslouchat a pozorovat ji, třeba si i prohlédnout její byt a vidět ten starý psací stroj, na kterém mi psala to doporučení do Berlína a na kterém ťukala všechny svoje půvabné knížky. A taky se mi líbilo, že se necítila být spisovatelkou, ale spíš takovou zapisovatelkou, že vlastně pozorovala život a především hodně psala o svém životě.

Radana Litošová: Četl jste nějaké její texty v originále?
Jaroslav Rudiš: Ano, určitě něco v originále a samozřejmě pak i česky, ale německy jsem určitě četl Kavárnu nad Prahou. Mám tu knížku i v češtině, možná jsem si je trochu porovnával. Mě vždycky překvapovalo, že i v té její němčině se objevuje čeština, že tam trošičku vplouvá a jeden jazyk vždy přejímá něco z toho druhého. Takže se v té pražské němčině objevují vazby nebo nějaké motivy, které jsou známé nám Čechům, ale spisovatel z Berlína nebo z Mnichova by je nepoužil… Taková spojení, která používala ona, měl ve svých textech i Franz Kafka. 

Radana Litošová: Působily i na vás Lenčiny texty povznášejícím způsobem, dodávaly optimismus?
Jaroslav Rudiš: Ano, velký optimismus, vůbec její život, její postoje, myslím, dodávaly optimismus, když si člověk uvědomí, čím vším si prošla. Všechny ty tragédie, holokaust, její rodina, která zmizela v hrůzách války, potom její zatčení v padesátých letech, estébáci… Tahle strašná několikanásobná temnota. A její nemoc,¹ s níž bojovala přes padesát let – když o ní mluvila a psala, dávalo to mnoha lidem velkou sílu. Já si pamatuju na její absolutně plná čtení ať v Německu nebo v Česku a na lidi, kteří za ní chodili a chtěli od ní nejen podepsat knížku, ale taky dodat trochu životního optimismu a té její energie, aby jim něco pověděla nebo si je vyslechla, to jsem taky párkrát pozoroval. Lenka měla obrovskou trpělivost a opravdu lidem naslouchala. A zajímala se o svět. To mi dalo hodně do života, že se člověk musí o všechno zajímat a být otevřený a hlavně naslouchat. Nejen jako člověk, ale také jako spisovatel, to je strašně důležité. 

Radana Litošová: Jak byste ji popsal jako člověka, co vyzařovala?
Jaroslav Rudiš: Já myslím, že vyzařovala obrovskou pozitivní energii a klid a právě ten optimismus. Možná to bylo dané tím šílenstvím, kterým si prošla, že stejně nakonec věřila, že to všechno dopadne dobře. Byla to skvělá osobnost, skvělý člověk a velká spisovatelka – velká vypravěčka. Trochu mě mrzí, že v současnosti je v Německu trošku polozapomenutá, ale věřím, že se to zase otočí a že bude znovu objevená jako autorka. A ještě bych možná dodal, že používala takový jednoduchý průzračný jazyk, který byl ale jako na dřeň otesaný. To mám hrozně rád, když se takhle píše, je to velké umění neschovávat se za nějaké velké metafory, neztrácet se v textu. Měla takový klidný tón vyprávění, čisté, krásné, průzračné věty.

¹rakovina (pozn. RL)