Rakouská spisovatelka Maja Haderlap (nar. 1961) představila na Světě knihy 2013 v Praze svůj zatím jediný román Engel des Vergessens (Anděl zapomnění). V autobiografickém díle, oceněném r. 2011 Cenou Ingeborg Bachmannové, líčí své dětství a mládí v rakouských Korutanech v prostředí slovinské menšiny, kterou zásadně poznamenala druhá světová válka.

Vyprávění začíná poetickými vzpomínkami malé holčičky na zdánlivě idylický život na statku. Činorodý otec, matka, která si ráda zpívá, svérázná babička, k níž má Maja obzvlášť blízko, příbuzní, sousedé, domácí zvířata, každodenní práce, ale také zvyky, tradice a pověry – čtenář se snadno a s potěšením ponoří do tohoto uzavřeného, málem pohádkového světa. Brzy však vyjde najevo, že hornatá krajina i její obyvatelé v sobě nesou mnohá temná tajemství.

Nejprve Maja jen občas zachycuje dobrodružně znějící útržky příběhů o partyzánech ukrývajících se v lesích (k nimž, jak se později ukáže, patřil i její dědeček). Jindy zase slýchá babiččiny poznámky o tom, co se za války dělo v Ravensbrücku. Jak léta běží a děvče pobírá rozum, získává stále jasnější představu o hrůzách, které kraj postihly nedlouho před jejím narozením. Zjišťuje, že snad každá rodina v okolí během války někoho ztratila, po některých zůstal jen opuštěný statek. Ty, kdo přežili, pronásledují nemilosrdné vzpomínky a není výjimkou, jestliže si někdo z nich sáhne na život – i svého otce musí vypravěčka v kritických obdobích hlídat, což spolu s dalšími excesy poznamenává vztahy v celé rodině. Válečné trauma se tak přenáší i na generaci, která válku na vlastní kůži nezažila.

Maja vnímá jako úlevu, když po maturitě odchází z Korutan studovat do Vídně. Tu líčí jako místo, kde čas běží úplně jinak – na rozdíl od domova, kde všichni stále žijí minulostí, zdejší prostředí jako by válkou zatížené nebylo. Přesto však před stíny minulosti nemůže utéct natrvalo, nezbývá jí, než se s nimi pomalu a obtížně vyrovnávat.

Ani poválečné vztahy mezi německy a slovinsky mluvícími Rakušany rozhodně nejsou ideální, na Slovince pro jejich ozbrojený odpor vůči nacistům mnozí dlouho pohlížejí ne jako na oběti bezpráví, ale jako na zrádce vlasti. I to si vypravěčka vyzkoušela na vlastní kůži a vysvětluje, proč je tak těžké přenést se přes dávné i nedávné křivdy; například také zmiňuje, že až během pobytu ve Slovinsku na začátku 90. let zjistila, jaké to je, svobodně mluvit slovinsky bez obav z reakcí okolí.

Literárně zpracované vzpomínky Maji Haderlap plní hned několik funkcí. Záslužně v nich zaznamenává spoustu neuvěřitelných, povětšinou tragických příběhů z období nacismu, které vyslechla ve svém okolí. Přesvědčivě líčí bezútěšnou situaci dítěte vyrůstajícího ve válkou zasažené rodině. Připomíná události, o kterých (nejen) dnešní Rakušané povětšinou nemají ani ponětí, a přibližuje jim tím vlastní historii. Vyjadřuje se k poválečným vztahům mezi rakouskou většinou a slovinskou menšinou a srozumitelně formuluje problémy vzájemného soužití. Svou knihou otevřela dlouho opomíjené a  zamlčované téma, které bylo potřeba konečně vynést na světlo, což dokazuje i zájem o  ni – nakladatelství Wallstein Verlag už publikovalo 11. vydání. Kromě toho však spisovatelka usilovala o napsání skutečně literárního díla s  univerzálnější platností, což se jí také podařilo. Text prozrazuje, že jeho autorkou je básnířka, zvláště v závěru přibývá lyričtějších, občas až sebezpytných pasáží, ale i jinde zaujme citlivá a  pečlivá práce s jazykem. Ne náhodou už byl román z němčiny přeložen do slovinštiny, italštiny a francouzštiny a podle ohlasů zaujal i české účastníky pražského autorského čtení.