Po dvaceti letech vychází nová kniha prozaika, básníka a ředitele Českého rozhlasu Ludvíka Němce, v níž se autor vrací ke svým osvědčeným tématům (jak ostatně již název napovídá). V roce 1996 publikoval povídkový soubor Já jsem ta tma (texty vycházely nejprve časopisecky), na který nyní navazuje sbírkou pěti krátkých příběhů Láska na cizím hrobě, za niž získal nominaci na cenu Magnesia Litera.

Láska na cizím hrobě, s podtitulem románky, čítá pět ucelených hutných povídek, jež by každá vydala na samostatný román. Příběhy jsou vzájemně propojeny hlavní postavou, tématem a způsobem vyprávění. Z této řady tvarem vybočuje poslední povídka (Vybřežení) ve formě dramatu, kde se dialog ve snové atmosféře proplétá s monologem.

Dalo by se říci, že Ludvík Němec nám předkládá soubor čtyř plus jedné povídky. Ve všech bez výjimky vystupuje postava lehké děvy Darji. Němec uvádí ženu na scénu pozvolna – v první povídce jí náleží jen epizodní role, postupně se Darje dostává větší pozornosti, až v poslední povídce se ocitne plně v centru dění. V posledním příběhu, v okamžiku Darjiny smrti, se dozvíme její celé jméno a také jsme seznámeni s její vnější charakteristikou. V předchozích povídkách (Nějaké nebe, Dírka, Rezonance, Lůno) vystupuje Darja jako součást příběhu jiné osoby (vždy muže), až v těsné blízkosti konce je postavena před čtenáře an sich. Vypravěč najednou nechá ženu hovořit samu za sebe, nevstupuje do děje svými komentáři, dovoluje nám nahlédnout do dívčiny mysli, postaví ji před čtenáře obnaženou. Až v okamžiku smrti se z Darji stane více než tajemná dívka se zjizvenými rty, které lze vnímat jako zrcadlení raněné duše či jako zhmotnění cejchu, který si s sebou dívka nese v podobě svého zaměstnání.

V prvních čtyřech příbězích se objevuje postava vypravěče, který hraje většinou roli pozorovatele a zprostředkovatele hlavní linie příběhu. Jako přímý aktér událostí vystupuje omezeně. Vypravěč často anticipuje, naznačuje, že se události mohly vyvíjet jinak, snad lépe, kdyby postava v daný okamžik nepodlehla zvědavosti či jiným pudům, navozuje atmosféru blížící se tragédie a vybízí tak nepřímo čtenáře k dalšímu čtení. Anticipace zde nefunguje jako bezúčelná vyprávěcí strategie, která má udržet čtenáře u příběhu, přestože mu chybí náboj, naopak, je nenásilnou organickou součástí textu, z něhož čiší radost z vyprávění. Autor si hraje se slovy, převaluje je v ústech, rozkládá na prvočinitele („Jed-no-zna-čně, rozumíš? Jako značnej jed, chápeš?“ – s. 70) a poskytuje čtenáři potěšení ze setkání s kompaktním, řemeslně zvládnutým textem, kde mají veškeré součástky své místo a který se obejde bez zbytečných efektů a nadbytečných slov.

Ludvík Němec v knize opakovaně tematizuje pravdivost vyprávění. Klade si otázku, zda se reprodukovaná příhoda skutečně stala, nebo zda je vymyšlená, který z alternativních konců se skutečně udál (jestli vůbec nějaký), zkoumá, kterým historkám jsou lidé ochotni ještě věřit a ke kterým je potřeba přiložit důkaz. Kniha se dotýká především tématu lásky (spíše tělesné), a to jak manželské, tak nemanželské, nevěry, a občas se dostává až na hranu pornografie. Přesto není lascivní. Příhody v sobě často skrývají alespoň nádech absurdna (Nějaké nebe) či groteskna (Rezonance) nebo akcentují vážná témata (Lůno).

Jste-li příznivci historek a precizního vyprávění bez prázdných vět a nejste puritáni, neměli byste kolem knihy Ludvíka Němce projít bez povšimnutí. Dokazuje totiž, že česká povídková tvorba má stále hodně co nabídnout.