Už dlouho jsem nečetla jen tak pro radost
Horáková, Pavla

Už dlouho jsem nečetla jen tak pro radost

„Vždycky jsem si myslela na literární dráhu, jen jsem to vzala oklikou přes překládání beletrie a novinařinu,“ říká dnes již etablovaná spisovatelka Pavla Horáková.

Na otázky týkající se vybraných stránek dnešní spisovatelské praxe odpovídá spisovatelka a překladatelka Pavla Horáková (nar. 1974). Autorka trilogie knih pro děti o Hrobařících a románu Teorie podivnosti, oceněného v roce 2019 Literou za prózu, je také spoluautorkou novely Johana (se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou) nebo dvou knih spjatých s rozhlasovým pořadem Polní pošta (s Jiřím Kamenem), Přišel befel od císaře pánaZum Befehl, pane lajtnant.

iLiteratura: Co vás nasměrovalo na literární dráhu?
Pavla Horáková: Vždycky jsem si na ni myslela, jen jsem to vzala oklikou přes překládání beletrie a novinařinu. Do třiceti bych stejně neměla světu co říct, alespoň jsem se učila od autorů, které jsem překládala, a řemeslo si tříbila na kratších publicistických a zpravodajských textech, navíc v angličtině a ve veřejnoprávním krunýři. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

iLiteratura: Jak jste hledala nakladatele pro svůj první rukopis?
Pavla Horáková: Poslala jsem první díl Hrobaříků nejdřív do Albatrosu, kde mi rukopis odmítli. Poté jsem zkusila několik dalších nakladatelství specializujících se na tvorbu pro děti. Tam mi buď zdvořile sdělili, že se na to podívají za půl roku, nebo vůbec neodpověděli. Olympia rovnou odepsala, že Hrobaříky bere. Celé to čekání trvalo jen pár měsíců, i když mně to tenkrát připadalo nekonečné.

iLiteratura: Kolik už vám vyšlo knih?
Pavla Horáková: Čtyři samostatné romány a čtyři spoluautorství v různých žánrech. A pak několik povídek v antologiích.

iLiteratura: Kdy a kde nejčastěji píšete?
Pavla Horáková: Zpravidla doma, na notebooku. Přes den nebo večer.

iLiteratura: Jste členkou nějaké spisovatelské organizace?
Pavla Horáková: Ne.

iLiteratura: Vyhledáváte osobní kontakt se svými čtenáři?
Pavla Horáková: Ne že bych přímý kontakt se čtenáři aktivně vyhledávala, ale jelikož se účastním besed a čtení, ke komunikaci dochází. Ale především čtenáři vyhledávají mě. Není těžké se se mnou po internetu spojit, a tak dostávám od čtenářů několik soukromých zpráv týdně, jak je moje poslední kniha zasáhla nebo jak jim mluví z duše.

iLiteratura: Kterých literárních akcí se s oblibou účastníte?
Pavla Horáková: Přijímám účast na valné většině akcí, na které mě pozvou, ať jsou to čtení v knihovnách, školách nebo knihkupectvích, vystoupení na festivalech a veletrzích nebo dílny tvůrčího psaní. Nemám preferovaný typ akce. Vždycky záleží, jak je naladěné publikum a připravený moderátor.

iLiteratura: Jaké množství knih za rok přečtete?
Pavla Horáková: Nepočítám si to, ale jsou to vyšší desítky. Většina z toho jsou knihy, které čtu kvůli rešerším pro vlastní psaní, a také se snažím sledovat současnou českou produkci. Kromě toho zasedám v různých porotách a letos navíc připravuju videoseriál o české literatuře pro zahraniční vysílání Českého rozhlasu, což znamená, že všechny knihy, o kterých mluvím, si musím přečíst, případně je prolistovat znovu, pokud jsem je četla před delší dobou. Ráda bych četla jen tak pro radost, ale to už jsem dlouho nezažila.

iLiteratura: Co je dnes zdrojem vaší obživy?
Pavla Horáková: Autorské honoráře za knihy, povídky a publicistiku, odměny za autorská práva, honoráře za veřejná vystoupení.

iLiteratura: Na čem právě pracujete?
Pavla Horáková: Píšu román čerpající z pamětí mé prababičky, která celý život prožila na jižní Moravě, zatímco se kolem ní měnily státní útvary a defilovaly velké dějiny.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Marie,

Zbytečná zlomyslnost PB i anonymního diskutujícího. Někdo píše přes den nebo večer, jiný se zase snaží být za každou cenu zajímavý.

Anonym,

Škoda, že český spisovatel pan B-ec ze své reakce neudělal sloupek pro iLiteraturu, ale prodal ho konkurenci.

https://www.advojka.cz/archiv/2020/23/pres-den-nebo-vecer-sloupky-psane-na-vodu

Česká spisovatelka paní H-ová – jak nyní víme, protože nám to sama řekla – neměla do třiceti světu co říct. Což přijala se vší skromností jako fakt a učila se a učila a „řemeslo si tříbila“ až do chvíle, kdy těsně po třicítce vylétl z pilné a pokorné kukly překrásný spisovatelský motýl. Měl za sebou v té kukle spoustu tvrdé černé práce – a tak vylétl s pořádnou chutí a do veliké výšky. Šlo mu to výtečně, protože – jak paní H-ová o sobě s uznáním v jednom celkem nedávném rozhovoru prozradila – těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
A teď nám ten vycepovaný motýl poletuje po bojišti české prózy a trousí postřehy, které se vyznačují dvěma věcmi: sebechválou a ubíjející fádností. Paní H-ová myslí a velmi pěkně formuluje, že kontakt se čtenáři „aktivně nevyhledává“, ale – přemítá dál – čtenáři se ozývají sami. Dostává od nich, říká, „několik soukromých zpráv týdně“ o tom, jak je její „poslední kniha zasáhla nebo jak jim mluví z duše“!
Ty motýle jeden nafoukanej, pomyslí si v tu chvíli sběratel se síťkou na louce, posloucháš se někdy? Když to shrneme: paní H-ová na otázku, zda vyhledává osobní kontakt se svými čtenáři, odpovídá, že ne, že čtenáři za ní jdou sami a že ji opravdu, ale opravdu hodně chválí. A k nevkusné neskromnosti – tak to chodí! – připitomělý jazyk.
„Víte, pane redaktore, moje poslední kniha mým čtenářům mluví z duše.“ Pyšný motýl letí dál, usedá na krásné květiny a jeho krásná křídla dýchají. Ale navrhuji přirovnání k babočkám a hnědáskům opustit – motýli si to nezaslouží. A za druhé, brzy bychom nepochybně skončili u mávnutí síťkou a smrcení ve smrtičce – tak nabubřele a unyle o sobě a své práci paní H -ová míní a mluví!
Naše paní spisovatelka „přijímá účast na valné většině akcí“ a „nemá preferovaný typ akce“. A zkušeně a s velkou převahou dodává, že vždycky záleží na tom, „jak je připravený moderátor“. Ach, přátelé – stýská si tu vlastně mezi řádky paní H-ová –, těch mizerně nachystaných moderátorů co já už zažila! Hrůza a utrpení! A jaká otrava!
Nejhorší je, že to všechno nekončí. Naopak. Už brzy se bude promlouvat z duší a zasahovat do hloubky a moderátoři budou mít plné ruce práce, protože paní H-ová pracuje na románu o babičce, kolem níž „defi lovaly velké dějiny“. To je v české současné próze něco neslýchaného! Tak alespoň těm chudákům moderátorům trochu pomůžeme v náročných přípravách. Víte, kde a kdy paní H-ová píše? Ne? Dobře poslouchejte! Otázka: „Kde a kdy nejčastěji píšete?“ Odpověď: „Zpravidla doma, na notebooku. Přes den nebo večer.“
Hm, paní H-ová ráno nepíše! Co dělá? Nejspíš spí. To jsou věci!

Jan Vaněk jr.,

V zásadě mám pochopení pro stručné, dotazníkové "rozhovory", ovšem opravdu nevidím, k čemu by mohlo dobré klást autorům otázku "Kolik už vám vyšlo knih?" duplicitně k úvodnímu profilu.

Petr Nagy,

Správně jste si povšiml, že mým úmyslem bylo položit vybraným autorům a autorkám (a to většímu množství) "dotazníkovou" metodou stejnou sadu otázek. Takový byl původní záměr, který samozřejmě nemusí každého oslovit.

mruk,

výživný rozhovor, jen co je pravda. jenom by na místě autora měl být uveden "robot", co soudě podle dalšího rozhovoru předložil spisovatelům tutéž sadu otázek jako z příručky "na co se ptát spisovatelů" pro zabedněné novináře.