Česká poezie v posledních letech zahrnula mezi svá aktuální témata angažovanost, gender, klimatický stesk, krajinu města, průmyslové zóny, brownfieldy, novou přírodní lyriku, hipsterství, fair trade produkty ad. V častých debatách, živých či onlinových, se objevují otázky, jak poezii pomoci, aby ji četlo více čtenářů, aby se prodávala, aby se překládala, aby byla více vidět. Zdá se, že ve všeobecném klokotu diskusí se někam vytratila základní predikce poezie, totiž nárok na její svébytnost, aniž by musela být tzv. trendy. Myslím si, že básník má nezpochybnitelné právo psát jen to své, nemá uhýbat ze své zvolené umělecké cesty a má být zodpovědný za svou tvorbu především sám sobě.

Příkladem takového osobitého přístupu je tvorba libereckého básníka, překladatele z němčiny a tvůrce radiofonických skladeb Pavla Novotného (ročník 1976). Tento autor již řadu let tvoří naprosto ojedinělé sbírky, které se pak v různých zmutovaných podobách objevují na jeho webu jako zvukové kompozice, jež autor kolážuje se sběrem terénních ruchů. Není určitě od věci připomenout, že Novotný navazuje na německou a rakouskou školu experimentální poezie, zejména ho i badatelsky uhranuly různé rozhlasové hry, jež mají v těchto zemích do dneška silnou tradici. Ostatně jeho knižně vydaná habilitační práce, kterou vydalo v roce 2019 nakladatelství Thelem v Drážďanech, se jmenuje Akustische Literatur (Experimentells Hörspiel im Zeitalter analoger Technik) a má úctyhodných 514 stran. Dlouhodobými sudičkami jeho tvorby jsou autoři, které překládá, jako např. Georg Rühm, H. C. Artmann, Ernst Jandl či H. M. Enzensberger a další. Při bližším čtenářském obeznámení s nimi zjistíme, že jejich přístup různými způsoby eliminuje tradiční pozici lyrického subjektu, který nadmíru citlivě prožívá svůj život a překlápí emoce do podoby básní. I Novotnému jako by šlo o něco jiného, jeho básnické já je tvořeno z lyrických subjektů jiných lidí.

Novotného počátky představuje sbírka Mraky (2011), jež je tvořena nahrávkami person komentujících oblohu v letech 2007 až 2010. Autor tyto osoby oslovoval a poté z vybraných nahrávek vytvářel přepisy v podobě básnických textů. Pracoval tak metodou orálního záznamu, jenž pak byl upraven do podoby uměleckého vyprávění či pouhé reflexe. Sám k tomu v doslovu píše: „Sběr slovního materiálu vznikal různými způsoby: Většinou jsem dotyčného položil na zem a požádal ho, aby mi popisoval oblohu nebo se o ní volně rozpovídal…“ Není určitě bez zajímavosti, že okruh lidí, jejichž promluvy se zde objevují, nachází svůj hlas i v dalších Novotného sbírkách-projektech. Uveďme např. Luďka Lukůvku, Jaromíra Typlta, Helenu Skalickou či Marunu.

Tendenci k vícehlasí pak autor rozvinul ve sbírkách Havarijní řád (2013) a Zevnitř (2017), kde – zejména v druhé sbírce – mixoval jazyk zachycený na ulici či v jiném živoucím prostředí s promluvami, jež známe z grantových seminářů, školení, porad atd. Například v básni Ona osoba jsou v závěru tyto verše: „… kdo bude onou osobou / se naprosto nedá říct / my nevíme kdo bude osloven / my nevíme vůbec nic.“ Často je tento jazyk na první dojem nebásnický, ale autorovým umem se stává tokem jakýchsi vyprázdněných floskulí, známých například z politických debat.

Vrcholem této „fáze sboru promluv“ je pak kniha Tramvestie. Tvoří ji soubor nahrávek řady osob (opět přátel, básníků, řidiče tramvaje, autorovy manželky a dalších), kteří komentují jednotlivé stanice tramvajové trasy mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou. Většinou se zde mísí viděné se vzpomínkami dotyčných, čímž básník-sběrač posunul svou metodu ještě dál – zmixoval přítomnost s minulostí. Kniha měla také svou textovou realizaci ve veřejném prostoru v podobě jednoho popsaného tramvajového vozu, který ještě nedávno na oné tramvajové lince jezdil.

Společným jmenovatelem těchto básnických knih není vlastní lyrický mluvčí (tedy básnické já), ale sbor hlasů, jemuž byl Novotný dirigentem.

Změna této autorské perspektivy však nastává v aktuálním diptychu Zápisky z garsonky a Dědek (obě 2020), kde se autorovo já stává centrem naprosto důvěrného prostředí dětství a dospívání. To tvoří autofikční svět, který má výrazné epické linie, a obě sbírky jsou protkány sítí rozvíjejících se návratných motivů. Kdybychom si vypomohli Goethem, básník Pavel Novotný zde prožívá svá léta učednická a tovaryšská. Autorský subjekt v Zápiscích z garsonky vyrůstá od konce 70. do 90. let století 20. v minimalistickém prostředí mikrobytu s nemocnou matkou, jež má problémy s klouby, fedruje do sebe prášky, zapíjí je alkoholem a setkává se s divnými lidmi, kteří čtou knihy a poslouchají desky.

A ona neřekla ani slovo,
jen potřásla hlavou,
sbalila si šminky,
vyšla z té redakce ven
a okamžitě zamířila do lékárny,
kde si koupila dvě krabičky algeny,
naproti v sámošce pak
litrovku vína,
zarazila špunt,
řádně zapila prášky
a s hlavou hrdě vztyčenou
vydala se pěšky podél železničních kolejí
domů do Liberce…

Jestli jsem někde s odstupem času opět uviděl zmar normalizace, zde je v plné míře ztělesněn v úplné obyčejnosti protagonistů, kteří chtěli pouze žít svůj život, aniž by jim socialistická společnost či státní aparát do něj zasahovaly. To nebyl žádný underground, ale život v tzv. šedé zóně, což znamenalo nezadat si s „komančema“, ale zároveň rezignovat na kariéru. Všechny tzv. podivné postavy kolem básníkovy matky by se takto daly definovat.

Opakem je však persona dědka, která reprezentuje nejen svět lékařské vily, plné jídla a konzumních výdobytků, ale také svět prospěchářství a konexí (viz např. pasáže s úplatky v podobě lahví alkoholu či bonboniér atd.). Onen železně pěstovaný řád dědka a jeho upozadněné ženy je budován jako protikladné prostředí k dějišti chaosu a nepořádku matky, a tím i jejího syna. Tato vztahová past je častokrát groteskně či tragikomicky rozvíjena do určitých scén, jež jsou opět variovány, zejména v pasážích návštěv a nedělních obědů. Obě dějiště (vila pod kopcem a garsonka na kopci) tak vytvářejí i kontrastní vnímání perspektivy. Často se u dětského mluvčího objevuje motiv výšek, lezení vzhůru, ptáků jako možnosti úniku z reality v garsonce. Řada pasáží stárnoucí matky žijící s ptáky připomíná fascinující povídky Bruna Schulze z knihy Skořicové krámy.

Motivy z vily jsou o to více realistické, zkušeně fortelné a do života potřebné. V tomto rozporu se pak vyjevuje dětský lyrický subjekt, jemuž disciplinovaný dědek legitimně nahrazuje neexistujícího otce. Chaos je často přetvářen do motivů plevele či bytového nepořádku, v němž jsou si matka i synek vzájemně spiklenci, které nic nevykáže z jejich sdíleného světa. „A já zase nechal volně / běžet linie a čáry, / zmizel jsem, kreslil jsem / a kreslil a naslouchal zvukům, / každý jsem si odpluli / zase zpátky sami k sobě.“ (s. 46) Tato dějiště pak bývají zcela logicky rámována výčtem věcí nebo činnostmi, jež mají význam určité sociální příznakovosti. Za pozornost také stojí práce s časovými smyčkami, neboť Zápisky z garsonky nejsou psány chronologicky, ale cyklicky s již zmiňovanými průvaznými situacemi. Sbírka pak končí smrtí matky i dědka, o níž autor píše: „Tohle všechno píšu / v prázdné garsonce / plné peří a knih / dívám se tím obrovským oknem ven / a pořád a pořád / nechápu nic.“ Obě postavy pak opět jinak ožívají v Dědkovi, který je logickým pokračováním Zápisků, ale zde je již sbírka postavená na jednotlivých dějištích, jež byla klíčová pro autorovo dospívání (tedy škola, vojna, fabrika a knihkupectví). Závěr sbírky pak patří textu Drž!, což je jakási báseň-modlitba, vytvořená jako montáž dědkových promluv, která má tragikomický charakter.

V rozhovoru s Pavlem Mandysem na webu cen Magnesia Litera básník o své sbírce říká, že nebylo třeba, aby si něco vymýšlel, neboť stále žije v prostoru své knihy, tedy že se z dědkova domu dívá do prázdné garsonky po své mrtvé matce.

Co napsat závěrem? Pavel Novotný je urputný básník, který zcela jasným a průzračným jazykem vytvořil básnické kompozice svého dětství a dospívání. V jeho textech cítím silný odkaz Jiřího Koláře či Bohumila Hrabala. Již léta jsem nečetl tak silnou knihu v ich-formě, již léta jsem nebyl čtenářskou součástí podobné generační výpovědi, již léta mě nic tak silně nezasáhlo. Před jeho Zápisky z garsonky smekám.