Kronika plná nelehkého osudu
Konwicki, Tadeusz: Černá kronika lásky

Kronika plná nelehkého osudu

Román stěžejního autora polské literatury 20. století Tadeusze Konwického vzdává hold jeho rodné krajině a na pozadí milostného zrání dvou mladých lidí vzpomíná na dobu, kdy krásy domova padly za oběť násilí a hrůzám války.

Román Černá kronika lásky Tadeusze Konwického neměl lehký osud a o své místo na knihkupeckých pultech musel poměrně dlouho zápasit. Prvního vydání se měl dočkat roku 1978, avšak později byl celý náklad zničen (cca 5000 výtisků, jak uvádí nakladatel nového vydání). Teprve nyní se můžeme seznámit s kompletním textem Černé kroniky lásky v českém překladu Heleny Stachové.

Tadeusz Konwicki (1926–2015) pocházel z prostředí litevského venkova a osobně se účastnil bojů druhé světové války, mimo jiné i jako pomocník v nemocnici v Novém Vilně. V jeho knižní i filmové tvorbě lze mapovat silný vliv osobní zkušenosti s válkou, pojící se s bolestnými vzpomínkami a atmosférou plnou strachu a obav.

„Milujeme tolik Litvy, kolik jí zbylo.“
Příběh Černé kroniky lásky je zasazen do meziválečné litevské vesnice Nowa Wilejka a krajiny v okolí Vilna, autorova rodného kraje, který byl před válkou součástí polského území. Prostředí sehrává v příběhu klíčovou roli. Dokresluje stísněnou atmosféru románu a je silně propojeno s dějovou linkou. Právě obeznámenost s historickým kontextem a osudem tohoto kraje čtenáři dopomůže k pochopení vedlejších významů díla a autorových odkazů na existenční otázky obyvatel litevsko-polského území. Do děje pronikají obavy z blížící se války, která krutě zasáhne milovanou domovinu a mobilizuje mužské obyvatelstvo. Časově je děj románu situován do jarních měsíců roku 1939 a autor do něj vkládá indicie poodkrývající následující události a osud milované krajiny. Paradox tohoto polsko-litevského území, které nemá jasně vymezené hranice a je vystaveno cizím vlivům a ohrožováno válkou, proniká do textu jako litanie nad ztrátou domova a nostalgickým vzpomínáním na rodnou krajinu.

„Litva byla tenkrát velikým zapadajícím sluncem, které po sobě zanechává paprsky podivuhodného světla a zbytky dohasínající duhy. Dožívala své dny ve vilenské polštině, v běloruských písních, litevských příslovích, žila ještě ve vytrácejících se obyčejích, v chorobně vybujelých charakterech a husté dobromyslnosti lidí.“ (s. 112)

Kromě motivického zaměření na blížící se válku věnuje vypravěč pozornost dvěma hlavním postávám: Vítkovi a Alině, dívce s francouzskými kořeny. Na první pohled by se mohlo zdát, že čteme milostný příběh na pozadí blížící se války v žánrovém formátu Rollandova Petra a Lucie, avšak osudy Vítka a Aliny jsou jiné. Oba odmítají sdílet starosti svého okolí, připravujícího se čelit jedné z největších katastrof v dějinách. Jejich vztah je povětšinou čistě platonický a hravý a vrcholí až ve fanatické snaze získat pozornost druhého na úkor vlastních potřeb a dosavadních cílů.

Postmoderní mozaika
Příběh je roztříštěn do mozaiky příhod, pocitů postav a popisů krajiny, události na sebe chronologicky často nenavazují. Jednotlivé postavy pak zastupují rozličnou škálu charakterů, přičemž pozornost věnovaná vedlejším postavám ubírá prostor ústřední dvojici. Vztah Vítka a Aliny bohužel Konwicki konstruuje jen poměrně úzkým hlediskem mužské poloviny dvojice.

Příběh je dále členěn úryvky novinového tisku o aktuálních událostech fascinujícího a kriminálního rázu. Tato postmoderní hra přispívá k roztříštěnosti fabule a propojuje milostný příběh s vnější „realitou“. Opakovaným překlenováním mezery mezi milostným omámením a „skutečností“ vytváří Konwicki snový dojem.

Předností románu jsou hojné popisy krajiny. Líčení jarní přírody, hlubokého lesa, noční oblohy, stromů a ptactva mají na jedné straně až impresionistickou podobu, na straně druhé však za nimi spatřujeme romanticky drásavou krajinu, jež může být pro člověka útěchou i místem záhuby.

Román Tadeusze Konwického je bezpochyby výrazné dílo, pojednávající o polsko-litevské oblasti a o lidské snaze vyrovnat se s osudem. Existenciální tíha je v Černé kronice lásky reflektována prostřednictvím milostného příběhu dvou mladých lidí, kteří si skepticky uvědomují problémy moderní společnosti a touží po naději. Vzpomínání, nostalgie a přibližování doby a místa, v němž se děj odehrává, jsou stěžejními prvky výstavby tíživé atmosféry knihy, jež slouží jako upomínka na dobu, kdy krásu domova lidem odcizilo násilí a hrozba války.

 

Pozn. red.: Článek byl 4. 7. 2021 upraven na základě upřesnění v diskusi.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Helena Stachová, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2021, 224 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Luděk,

pokud pani de bruin uhodila hrebicek na hlavicku, lze ocenit alespon sofistikovanost tohoto trolleni, nicmene lze souhlasit s tim, ze obcas je treba mene utocit a vic chapat.

Magda de Bruin,

iLiteratura v nadoblačných výšinách? K čemu pořád ta ironie? Je nás určitě víc, komu vadí chyby a ozývají se kvůli nim, ale otázka je: jde tu o nápravu věcí, nebo o zostuzení toho, kdo chybu udělal? V prvním případě je ironie kontraproduktivní. V druhém případě se nesmíme divit, když nás i ti druzí rádi přistihnou při chybě, i kdyby to byl jen obyčejný překlep. Ostatně proč vlastně tak dráždí (nejen vás, ale pokud vím i další lidi) ten seminář? Možná mi na dálku něco uniká, ale co je proti snaze zlepšit se v tom, co člověk dělá? Snad jenom to, že by tím mohlo ubýt příležitostí ke kritice (takže přece jen druhý případ?).

Jan Vaněk jr.,

V české distribuci se film promítal s titulky, takže dnes je nutno vystačit si s původním zněním; pomineme-li torrenty apod., plná verze (obvykle se udává délka 114 minut) z pěkné digitální rekonstrukce r. 2015 se snadno vygooglí na polském streamovacím serveru (fungujícím výrazně lépe, než je v oboru zvykem). Aby snad nehrozily nějaké opletačky pro pirátství, odkaz najde p. Pistorius v pracovním mailu.

Jen ještě poznámku k jeho formulaci "později se její plánované vydání přesunulo na r[o]k 1979", která může dnešní čtenáře mást – v knize se objevuje dokonce pouze ještě nešťastnější zkratka "V roce 1979 jej chystalo k vydání nakladatelství Odeon." Několikatýdenní skluz výroby byl v těch dobách běžný, ale román byl po celou dobu zařazen do edičního plánu na rok 1978 a jako takový anoncován – viz např. Jiří Janovský: Okno do současného literárního světa, Čtenář: měsíčník pro práci s knihou, č. 6–7/1978, str. 237 (odstavec začíná větou "Svazky této řady jsou méně výrobně náročné a mohou tedy přicházet ke čtenářům častěji a s menším časovým zpožděním než knihy vázané."!); reklama "Soudobá světová literatura v edicích Odeonu" na poslední stránce Světové literatury 3/1978; a konečně i soupisy "V Malé řadě soudobé světové prózy vychází v roce 1978" na záložkách šťastnějších sesterských titulů.

Paní Voslářové bych nerad zůstal dlužen poděkování za poukaz na překlep – ano, má být (a v knize je) "svobodnou". Je to pěkná připomínka, proč nemám nic společného s nadoblačnými výšinami iLiteratury, ale zůstávám pod čarou poznámek v diskusi, s nohama pevně na zemi, i když třeba občas od bláta. Zajímalo by mne ovšem, která ze DVOU vět kol. KH jí nedává smysl – já ho nacházím, sémanticky i syntakticky (vazbu "otázka po čem" sice nepotkáte na každém rohu, ale stačí třeba číst Čapka). Mám ovšem obavy, najdeme-li jakou společnou řeč, když jí ani za pozastavení, natož snad redakční zásah, nestály slovní saláty typu "V jeho […] tvorbě lze mapovat silný vliv osobní zkušenosti s válkou, pojící se s bolestnými vzpomínkami", "Paradox […] území […] proniká do textu jako litanie nad ztrátou domova a nostalgickým vzpomínáním [sic!] na rodnou krajinu" nebo "pocházel z prostředí litevského venkova a osobně se účastnil bojů druhé světové války, mimo jiné i jako pomocník v nemocnici" (rozuměj: ještě nezletilý pracoval mj. coby pomocník nemocničního elektrikáře. Když složil maturitu na podzemním gymnáziu, dosáhl vojenského věku a přiblížila se fronta, odešel k Armii Krajowej).

Vladimír Pistorius,

Magda de Bruin Hüblová mne právě upozornila, že snímek na Youtube, na nějž jsem v předchozím příspěvku uvedl odkaz, neobsahuje celý Wajdův film "Kronika wypadków miłosnych", ale pouze sestřih, který pořídil jakýsi Piotr Pawlowski (jenž se k sestřihání v popisku přiznal a celé to nadepsal "Moja Kronika wypadków miłosnych").
Pokud by někdo věděl, jak se dostat k plné polské či české verzi Wajdova filmu, byl bych mu za ni velmi vděčný.

redakce,

Aby článek nebyl zavádějící, upravujeme pasáž týkající se předchozího vydání. Děkujeme všem za upřesnění.

E. U. Garp,

Nikdo neroste do nebe. Ani pan junior.

E. U. Garp,

Paní Zelenkové: Je uvedenO datum, ne uveden, je to pořád ještě neutrum, mein Gott.

Vladimír Pistorius,

Pro Barboru Zelenkovou: Ve své poznámce jsem napsal: "Nakonec však 26. dubna 1984, po více než pěti letech, vydává vedení Odeonu souhlas s makulací..." Slovem "makulace" jsem myslel zničení, rozšmelcování, rozemletí, nikoliv vydání (od stejného základu je také slovo makulatura, používané v polygrafii pro zkažený papír). 26. dubna 1984 tedy vedení Odeonu nedalo souhlas s vydáním, ale naopak se zničením vytištěných knih.

Marie Voslářová,

Jan Vaněk: Máte tam překlep. KH: Víte, že ta vaše věta nedává smysl? Každý se může splést, upozornit na to je užitečné a snad můžu napsat, že redakce je za každou připomínku a upřesnění vděčná. Tón pak už vypovídá jenom o komentujícím...

Luděk,

a kdo neni ochotny overit si smysl textu?

KH,

To je ovšem otázka jen po rámci etikety. Neochota ani zpětně si ověřit smysl textu je ovšem zarážející mnohem víc.

Martin Liška,

Pane Vaňku, chápu, že každého někdy ovládnou emoce, ale přeci jen, když si svůj příspěvek přečtete teď s odstupem nějakých 16 hodin, nepřijde Vám, že s posíláním lidí do chráněných dílen kvůli tomu, že neznají slovo "makulace", jste trochu přestřelil?

Vladimír Pistorius,

Pokud se týká zfilmování románu Andrzejem Wajdou, o české verzi jsem doposud nevěděl. Název je identický s názvem knihy, tedy "Kronika wypadków miłośnych", čemuž odpovídá i český název filmu "Kronika milostných nehod". Originální polský film je přístupný na youtube. Je krásný a stojí za shlédnutí. O podobné dostupnosti české verze bohužel zatím nevím.

Vladimír Pistorius,

Pokud se týká otázky odeonského vydání, má pan Vaněk naprostou pravdu a recenzentka Bára Zelenková chybně přečetla mou závěrečnou poznámku: kniha měla původně vyjít v roce 1978, později se její plánované vydání přesunulo na rak 1979, z tiskárny přišla na začátku ledna 1979, avšak byla uložena ve skladu, odkud byl celý náklad v roce 1984 odvezen a zničen.
Pokud za vydání nebudeme považovat vyrobení knihy a její následné zničení, nedočkala se Černá kronika lásky prvního vydání ani v roce 1978 (kdy ještě ani nebyla vytištěná). ani v roce 1979 (kdy sice již byla vytištěna, ale nikoliv distribuována), a už vůbec ne v roce 1984 (kdy byla zničena). Pořád při tom šlo o jedno a to samé chystané vydání.
Rovněž bych se rozpakoval označit vyškrtnutí 6 odstavců a dalších dvou vět za "razantní redakční úpravu", jakkoliv tehdejší běžná praxe cenzurních či autocenzurních škrtů je z dnešního pohledu nepřijatelná.

Jan Vaněk jr.,

Zrovna sem s tím jdu: v závěrečné Pistoriově "poznámce nakladatele" s názvem (neklame-li mě paměť) Příběh jednoho zákazu, tradičně podrobné i s odkazy na archivní fondy, se můžete dočíst (pokud nejste funkčně negramotní nebo vám někdo nepodstrčil zvláště důmyslný padělek), že (když to zkrátím) kniha byla vytištěna v lednu 1979 (s vročením 1978), ale nadřízenými orgány už nevpuštěna do distribuce (kvůli dlouhým výrobním lhůtám se posuzovalo ještě ex post, jestli se autor nebo titul v mezičase nestal nepřijatelným), a po odpisu z účetnictví a pěti letech ležení ve skladu bez valné vůle a koneckonců i možnosti to řešit onoho 26. dubna 1984 "vedení Odeonu vydává souhlas s makulací" (což pro mladší čtenáře bez přístupu ke vzdělání nebo slovníkům neznamená totéž jako distribuce, nýbrž naopak skartace, stoupa, zkrátka sešrotování).

Také formulace "vydání se dočkal roku 1978, avšak v razantně redakčně upravené podobě" se zjevně pokoušela převyprávět Pistoriův údaj, že v Odeonu z autocenzurních důvodů vypustili "šest odstavců vyjadřujících smutek nad zmizelou Litvou" (str. 112–3 přítomného vydání) a dvojici replik o životě "se svobdnou vůlí v nesvobodě" (str. 158).

Říkám si, jestli by iLiteratura neměla z evropských fondů místo placení sebevzdělávacích seminářů radši založit nějakou chráněnou dílnu.

Barbora Zelenková,

V doslovu samotné knihy, který obstaral Vladimír Pistorius, se můžete dočíst o komplikacích spojených s vydáním románu. Právě zde je uveden datum 26. dubna 1984, kdy Odeon souhlasí s vydáním románu, bohužel většina nákladu byla nejspíše vzápětí (cca v květnu) zničena. Jednalo se o český překlad.

Jan Vaněk jr.,

Přímo nakladatel www.pistorius.cz na obálce jasně uvádí: "Černá kronika lásky měla vyjít v českém překladu v roce 1978, avšak tehdejší cenzura nechala kvůli politické nepřijatelnosti autora celý vytištěný náklad odvézt do stoupy, takže se k českým čtenářům dostává až nyní"; o roce 1984 tam není absolutně nic. Jak si lze ověřit v katalogu Národní knihovny nebo dokonce ve skenu archivního výtisku na NDK.cz, právě tento náklad činil 5 tisíc výtisků.

Milan Valden,

Dodal bych, že román Kronika wypadków miłosnych byl v roce 1986 zfilmován, režie: Andrzej Wajda, scénář: Andrzej Wajda a Tadeusz Konwicki; u nás byl uváděn pod názvem Kronika milostných nehod.

Martin Liška,

Prvnímu odstavci úplně nerozumím - ta omezení z let 1978 a 1984 se týkají vydání originálu nebo českého překladu?