O nové autocenzuře
Hůlová, Petra: O nové autocenzuře

O nové autocenzuře

Český rozhlas Plus si pro chystaný podcast Střepy objednal u deseti českých autorek text na ukrajinské téma v libovolném žánru. Text se mi nepsal lehce: formu bylo sice možno svobodně zvolit, ale obsah byl, co se názoru týče, nově de facto diktován zákonem. Za veřejné schvalování útoku na Ukrajinu dnes hrozí až tříleté vězení.

Příslušná autocenzura, jež cenzuru vždy nutně provází, zcela jistě neznamená pouze „ne“ schvalování Putinovy „mírové operace“, kterou samozřejmě považuji za zvěrstvo, ale káravě vztyčený prst varující před každým narativem, jenž nekopíruje onen mainstreamový; jako ve hře na „přihořívá, přihořívá, hoří“. Autocenzura totiž nikdy netabuizuje pouze zakázaná slovní spojení, ale připomíná spíš dopravní značku „slepá ulice“ varující myšlení: zde to raději rovnou otočte, pokud si nechcete komplikovat život.

Zatímco cenzura je redaktorčin fix začerňující v textu konkrétní slovní spojení, věty či odstavce, autocenzura, jež se jí přirozeně snaží předejít, kastruje celé clustery asociací a myšlenek, jež by nás teoreticky mohly do oné slepé uličky zavést. Cenzura je zpětná, avšak autocenzura je preventivní, což je přesně to, co dává cele vyvstat její hrůze.

Ve zkratce shrňme. Argument, že si o Putinově politice nemyslím nic dobrého, je irelevantní nejen proto, že oním zákazem otvíráme Pandořinu skříňku dalších potenciálních zákazů, které by příště mohly platit i pro váš názor, ale také proto, že buď mohu myslet a říkat (nejen jako autorka), co chci, anebo se stávám intelektuálně (i umělecky) impotentní. „I svoboda má v demokratickém právním státě své limity,“ vyjádřil se k věci státní zástupce Stříž a na první pohled to zní pochopitelně. Ale jen do chvíle, než slovo „svoboda“ nahradíme souslovím „svoboda myšlení“. Protože v okamžiku, kdy myšlení oddělíme od veřejného projevu, jsme rovnýma nohama zpátky ve dvojí morálce Československé socialistické republiky, kdy se něco jiného říkalo a něco jiného myslelo zcela běžně a celá desetiletí po revoluci jsme to měli za nehoráznou minulost.

A ono je to zpátky, říkám si při psaní povídky pro Plus. Hlavním hrdinou je ukrajinský uprchlík, ožralý Voloďa, zcela jistě žádný mediální prototyp. A sama sebe se ptám, zda s tím v rádiu nenarazím. A pak si říkám: co kdyby se v povídce vedle Volodi objevil také sympatický mladík, toho času ruský tankista, vášnivě oddaný Putinovi a žijící pro jediný cíl: vrátit Ukrajinu za každou cenu do oné trojjediné rusko-bělorusko-ukrajinské náruče společného národa, kam dle něj historicky patří, jak se dočetl v eseji Ob istoričeskom jedinstvě ruskich i ukrajincev (O historické jednotě Rusů a Ukrajinců), který fasoval spolu s tisíci dalších vojáků s sebou do války na Ukrajinu.

Jednalo by se v případě, že by se vypravěčka od názoru onoho tankisty jednoznačně nedistancovala a navíc jevila znaky autorčina alter ega, o protizákonný text, kterým by si koledovala o tříleté vězení? Hlavou mi ještě stihne problesknout myšlenka, že masové fasování lhostejno jakého eseje svědčí o zcela jiném vztahu ke slovu, a odkudsi z hloubi mé duše vytryskne průvan sympatií s kulturním kódem světa, kde se jazyk těší důležitosti, o jakou v našem světě dávno přišel, než se ozve ohlušující výstřel. Patří cenzorovi ve mně; metafyzickou pažbou mě bezohledně zahání zpátky na značku.

Nakonec stačilo mnohem méně než postava sympatického proputinovského tankisty, kterou jsem raději preventivně vzdala. Povídka totiž v rádiu vyvolala dlouhou interní výměnu názorů mezi redakcí a právním oddělením kvůli vulgarismům. Těžko říci, zda kamenem úrazu byla postava zdravotní sestry v charkovské porodnici „s rozmrdaným ksichtem“, jak o ní ve svém opileckém monologu hovoří postava Volodi, či sousloví „čuráci, machři přes selfíčka“, jímž Voloďa označuje bezzubě proukrajinské Evropany. Případně výraz „malomocní negři“, kterým ukrajinský uprchlík vyjadřuje, jak podle něj vidíme zde v Čechách jeho spoluobčany.

Jediné, co mě k tomu na závěr napadá, je, že ona dvojí morálka pod kuratelou zákona, kterou jsme v Česku po letech ve vztahu k Rusku s takovou slávou resuscitovali, a nepochopení, co to je literatura, respektive neochota dostát tomu zcela automaticky a za každých okolností alespoň ve veřejnoprávním médiu, se napájejí ze stejného pramene zbabělosti a pokrytectví.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Zákazník,

Nu, psát na objednávku, ale říkat objednateli, co si má objednat, to je něco. Ale ne autocenzura.

milda,

Opilý Ukrajinec a sympatický ruský agresor ? Originální umělecký pohled na současné nepředstavitelné utrpení na Ukrajině. Opravdu si myslíte, že by Vám za to hrozil v Česku kriminál ? Spíš všeobecná ostuda.

Voloďa,

Povedená a poučná diskuse.

Marhoull,

Myslím, že v kontextu současného "toho správného nerativu" je nutné svobodném myšlení utnout tipec, bývalého komunistu Igora Stříže zvolit za prezidenta ČR, všechny estébáky co veřejně odsoudí Putina a nazvou ho (mj. zcela správně) zrůdou a válečným zločincem rehabilitovat. Že Češi byli vždycky takový malí vychcaní ubožáci jsem si už tak nějak zvyknul, ale na tohle si fakt zvyknout nejde. Pindat to by nám šlo. Proč proboha jako stát podle zákona neumožníme lidem bojovat legálně na Ukrajině? Oficiálně hrozí těmto lidem vězení ! Jsme jako Evropani pos...raný strachem a tak jen pindáme a pindáme, ale skutečně vojensky pomoc a zapojit se VŠEMI prostředky nechceme co? To není hnus? To raději budeme zavírat spisovatele, co Igore... a další sluníčkáři?

Bengold,

Vzdát se úžasného literárního záměru popsat v povídce sympatického ruského tankistu jakožto protipól hrubého Ukrajince, a to vše z obavy z postihu? Vždyť už jen z konceptu toho zamýšleného díla tryská invence hodná Pavla Kohouta z jeho raných let.
Umíte si představit, co by o Petře Hůlové a o její "autocenzuře" napsal Ludvík Vaculík? Obávám se, že by tu chuděrku znectil takovým způsobem, jak to uměl jen on.
Kam to čeští literáti došli?

Voloďa,

Vždycky se najdou tak trochu nemocní lidé, kteří v době, kdy na Ukrajině umírají tisíce lidí hlady mají potřebu vytvořit vulgárním jazykem hovořící postavu ukrajinského uprchlíka a libovat si nad pocity, které v nich tato jejich domnělá odvaha vyvolává. Hůlková u mě jako pisatelka skončila. Slaboduchý text, který by se hodil více do Haló novin, než do tohoto projektu.

Anonym,

Přesně tak. Třeba to opravdu v této situaci jinak nejde, ale mělo by se o současném radikálním omezení svobody slova aspoň víc diskutovat a neměl by se z toho stát new normal.

kruč,

Tento text je trefa do černého! Petra Hůlová dělá přesně to, co má dělat každý spisovatel jako společenská bytost - kriticky, a nikoli stranicky!, ohledává dobový společenský konsenzus a z uměleckých pozic prověřuje jeho hodnotu. Výborný byl i její předchozí sloupek. Petra nenadbíhá potřebám doby a společenské poptávce, jako mnoho zdejších takzvaných spisovatelů. Je schopna vidět ji z výšky nebo alespoň odjinud. A i když to neklapne pokaždé, tak vůle k této perspektivě se velmi cení.

jarošo,

No co, na Seznamu jsem byl "Váš přístup do diskuzí byl natrvalo zablokován" za odkaz, kde Rusi psali o nás. ještě by mě tak mohli zastíhat, jak tam pak dále, no, uvádí.

UK,

Soudružka spisovatelka konečně může psát "o hrubé mluvě tankistů" a jak je znám, má z toho vnitřní dilema a vůbec je z toho tak trochu "na větvi". Podobné téma určitě v české literatuře totiž pár desítek let chybělo, naposled se podobným způsobem autorky museli soužit nad válečnými hrdiny v 50. letech, jelikož si nepamatuji, že by je od té doby někdo k podobným textům ponoukal. Nu což, pro Český, kdysi Československý, rozhlas to byla také celkem dlouhá pausa.

Josef,

Přesně tak, nechápu, kde se v současných "spisovatelích" či spíše, buďme skromní a pokorní, "pisatelích", bere tak nebetyčná bohorovnost a nesoudnost .

Tomas Furstenzeller,

Otřesný text. Sebelítost je autorce vlastní jako kůže. Srovnává své pocity s tím, o čem vzhledem ke svému věku slyšela jen z vyprávění. Relativizuje. Přitom si stačí stejný příběh vložit do jiných kulis. Proti vypitému Pepovi ze Sudet stojí vyleštěný Hans, vášnivý podporovatel Hitlera, kluk s dobrým srdíčkem, a autorka se v roce 39 čílí, že Český rozhlas není její invencí nadšen. Ba co víc, že nechce investovat do vysílacího času, do honoráře pro interpreta, do nákladů na produkci. Nezohlední ani na chvilku pocity lidí, kteří by se na realizaci její pochybné svobody měli aktivně podílet. Svobodu, kterou tolik chce pro své myšlenky, jiným zapovídá. Strašné zklamání. Tečka za Petrou Hůlovou.

Tereza,

Možná že se jedná o autocenzuru nebo tomu říkejme hlas soudnosti a svědomí. Ale nejspíš je to na místě. V současné situaci je psát o místě a vojenském konfliktu, o kterém nemáte dostatečné informace ani z něj nemáte zkušenost z první nebo druhé ruky, tak trochu přiléváním oleje do ohně. Tím spíš pokud chcete psát fiktivní příběh z prvních linií války. Být vámi, tak bych se téhle myšlenky zastavila předtím, než skočím do módu "můj názor je cenzurován."
Jestli něco takového za každou cenu chcete napsat, musíte být připravená, že vás nejen bude soudit dnešní "cancel culture" ale za pár let také oko literárního historika. Takový text vás možná může dát do pozice, kdy jej nebudete moci publikovat na platformě, která si své texty vybírá, ale nic vám nebrání jej publikovat jinde. Ať už jste napsala jakékoliv množství knih, privilegované postavení spisovatele by nemělo jít ruku v ruce s neomezenou možností publikovat vše všude. Pochybuji, že se existence zákona, který zmiňujete, dá považovat za návrat do státní cenzury, jde jen na obezřetnou reakci a prevenci eskalace ve společnosti. Upřímně si myslím, že na veřejnoprávních médiích nemají texty, které podporují násilné konflikty kdekoliv, co dělat. Každopádně by mělo především záležet na vyznění vašeho textu. Pokud bude váš text aktuální za pár měsíců/let a nebudete se za něj stydět, vydejte si jej pak.

ijcro,

Mám pocit, že se spousta lidí potácí mezi tendenčními bláboly a zabývá se zcela nepodstatnými věcmi na pomezí pseudopozitivní propagandy hodné tak vypatlaných influencerů. Některé tendence je potřeba ignorovat, jinak zbytní a zaplní víc než jen veřejný prostor.

lao-tse,

Nebylo by lepší nechat události vyplynout a uležet a pak se s odstupem vrhnout do prozaické tvorby? U básní tomu může být jinak, ale dobrá próza vždycky vznikala až s odstupem. Nicméně se zdá, že v tomto případě o kvalitu vlastně už ani nejde, spíš o to, aby za každou cenu něco vzniklo. Ach jo. Asi už opravdu nejsem dnešní. A s přispěvatelem "Souhlasím" naprosto souhlasím.

mruk,

mruk pozoruhodný výklad slepé ulice její zlověstnost mi doteď unikala mruk

Ondřej,

Z celého srdce si přeji, aby tato situace nikdy nenastala, ale stejně by mě zajímalo, jak by reagovala současná česká kulturní a intelektuální scéna v případě, že by Putin vyhrál. Kolik by tu vlálo ruských vlajek. A kdo z těch, kteří teď nosí modrožlutou stužku, by si alternativní realitě připnul tu mandelinkovou.

Souhlasím. ,

Ale nepřijdou vám akce typu "objednat si u deseti českých autorek text na ukrajinské téma v libovolném žánru" samy o sobě směšné?