AM

Alena Machoninová

v letech 2000-2006 studovala rusistiku na FF UK v Praze, v roce 2010 tamtéž absolvovala doktorské studium v oboru komparatistika. Od roku 2006 působí jako lektor českého jazyka a literatury na Moskevské státní univerzitě. Zabývá se především ruskou neoficiální poezií a výtvarným uměním druhé poloviny 20. století. Věnuje se také překladům současné ruské prózy.

Sorokin ve své poslední próze načrtává možný osud knih i literatury jako takové. Děj novely se odehrává v blízké budoucnosti, kdy lidé propadli zvláštní vášni – namísto čtení začali literaturu vstřebávat v pokrmech připravených na plamenu z hořících románů, jejichž stránkami pod roštem listuje obratný kuchař.

V závěrečných komentářích k Puškinovu domu Andrej Bitov (1937) uvádí dlouhý výčet podtitulů, které by mohly charakterizovat žánr jeho knihy. Chybí mezi nimi paradoxně ten, který by vystihl více než dvacetileté peripetie publikování textu – román přízrak.

Prózy Ljudmily Ulické jsou mnohohlasým svědectvím o 20. století, jehož skuteční aktéři pomalu odcházejí ze života a s sebou si odnášejí své čistě osobní příběhy, bez nichž jsou ty velké, světové dějiny nemyslitelné. Přestože jsou ruské oficiální archivy nadále přístupné jen v omezené míře, cesta k vlastní minulosti je otevřená – ve vzpomínkách doposud žijících pamětníků, v albech, korespondenci, denících, v rodinných archivech. A právě tyto soukromé dějiny Ulická s pečlivostí archiváře zkoumá ve

Literární časopisy v Rusku zaujímaly přibližně od druhé poloviny 19. století až do rozpadu Sovětského svazu velmi výsadní postavení. Díky obrovské rozloze země a neméně také díky soustředěnosti téměř veškerého kulturně-společenského dění ve dvou hlavních městech, Petrohradu a Moskvě, představovaly pro provincii jeden z mála zdrojů důvěryhodné informace o aktuálním literárním procesu.

Pismovnik (Listář, 2010) je román ruského spisovatele žijícího ve Švýcarsku, Michaila Šiškina. Spíše než o klasickém románě v dopisech je na místě mluvit o sbírce vzorových soukromých, často i milostných dopisů, ve kterých je inscenováno dokonalé souznění obou pisatelů nehledě na zjevně nepřekonatelné překážky, které jim klade naše lineární vnímání reálného času.

Pro svůj obraz Ruska roku 2028 si Sorokin zvolil zcela nečekanou polohu, která jako by se snažila vyjít vstříc čtenáři unavenému z dnešní roztříštěné reality, čtenáři, kterému se znovu zachtělo slyšet velká heroická vyprávění pomalu zapomenuté minulosti.

Důraz na jazyk a neméně na jeho schopnost (de)formovat okolní prostor, je přítomný i v zatím posledním Sorokinově románu s názvem Den opričníka, který v češtině vychází v překladu Libora Dvořáka.

Po obědě přišel do skleníku šilhavý úkolář. „Máš jít do tábora, Rado. A věci, co máš ve skleníku, si vem s sebou.“ Rada ořezávala rajčata a byla celá umazaná od trávy. Udiveně se podívala na úkoláře. „Sám nevím. Prý přišel telegram, aby tě odvezli do Magadanu, a poslali auto s eskortou. Ale neboj se, Magadan přece není Serpantinka!“

Pořád je mi zima. Dokonce i v létě na pláži, na žhnoucím slunci, mě nepřestává mrazit v páteři. Asi proto, že jsem se narodila v zimě, v lese a první měsíce svého života jsem strávila v rukávu odpáraném z mámina kožichu. Celkově vzato, neměla jsem přežít, takže jestli někdo dostal život darem, byla jsem to já. Jenom nevím, jestli jsem tenhle dar potřebovala.

Na konci listopadu získala Ljudmila Ulickaja (1943) za svůj poslední román Danieľ Štajn, perevodčik (Překladatel Daniel Stein) literární cenu Bolšaja kniga. Po loňském vítězi Dmitriji Bykovovi se Ulickaja stala její druhou držitelkou a novopečenou ruskou milionářkou, neboť první místo je ohodnoceno třemi miliony rublů.

V osmnáctém čísle moskevského vydání módního kulturního přehledu Afiša byl pod názvem Naše všechno (Naše vsjo) opublikován fotografický seriál věnovaný čtyřem generacím ruských spisovatelů. Celkem jednatřicet prozaiků a básníků odpovídalo na tři jednoduché anketní otázky: 1) Kdo je vaším učitelem? 2) Co právě čtete? 3) Nad čím momentálně pracujete?

V moskevském nakladatelství Zacharov vyšly sebrané hry Vladimira Sorokina (1955). V knize Kapital (Kapitál) jsou pod názvem jediné nové hry tohoto sborníku představeny všechny dramatické texty autora napsané v průběhu osmdesátých a devadesátých let – veškerý kapitál dramatika Sorokina.

Před tím, než se počátkem listopadu kniha Viktora Pelevina dostala na knižní pulty, objevila se v anonymní podobě hned na několika ruských blozích. Blogeři se začali přít o Pelevinovo autorství. Ačkoli kritici uvedli celou řadu „stylistických prohřešků“ proti Pelevinovu způsobu psaní, knižní podoba textu se od té elektronické téměř v ničem neliší.

Podle zprávy ve čtvrteční příloze Ex libris deníku Nězavisimaja gazeta se měl téhož dne v sedm hodin moskevského času v galerii Marata Gelmana konat literární večer věnovaný prezentaci nového, respektive přepracovaného románu Vjačeslava Kuricyna Matador na luně (Matador na měsíci. Moskva, Raketa 2006 ) a rukodělného Věstníku Miroslava Němirova.

Kultura dva si jistě i po deseti letech, jež uplynuly od prvního ruského vydání, najde své čtenáře, neboť není jen strohým popisem monumentální stalinské architektury, ale především pokusem o její výklad, jež je také výkladem tehdejšího každodenního života, a kupodivu tak dostává lidské rozměry.

Román o budování komunistické osady daleko od centra, kdesi v rozlehlých ruských stepích bývá nejčastěji spojován s pojmy utopie, anitiutopie či apokalypsa. Po jeho stranách stejně jako po nedozírných prostranstvích Ruska vyhlížejícího nadcházející revoluci bloudí doslova cervantesovské typy hledající štěstí, očekávající příchod pozemského ráje.

Odarčenkovy básně jsou malebné a zpočátku až barvotiskové obrázky, které autor v jedné básni označuje za „dokonalé“ – avšak s notnou dávkou ironie, neboť „Obrázky zcela dokonalé“ jsou zákonitě přerušovány jakoby nemotivovanou a absurdně nelítostnou pointou.

Ústřední část knihy představují Jakobsonovy přednášky proslovené v roce 1935 na Masarykově univerzitě. Stostránkový „příběh formalismu“ dotváří důkladný životopis, doslov a v neposlední řadě i dobové dokumenty, které vypovídají o tom, jak byl Jakobson přijímán v Čechách doby před i poválečné.

Spisy Jevgenije Kropivnického kromě veršů a kratičkých próz (životopisů či názorů na umění a pravidel, jimiž se má řídit) zahrnují předmluvu Jurije Orlického, texty o Kropivnickém, komentáře a bibliografii, jsou tak osobitým průvodcem po počátcích poetiky lianozovské skupiny.

Román Duch neopětované lásky vyšel v Rusku nejprve časopisecky v roce 2000 a o rok později knižně právě s ilustracemi Leonida Tiškova, a je Moskvininou první knihou pro dospělé.