Do školy s rodiči
Rubinštejn, Lev: Honba za kloboukem

Do školy s rodiči

Není správné zobecňovat vlastní zkušenost. Ale co si počít, když člověk vlastní má a cizí ne...

Není správné zobecňovat vlastní zkušenost. Ale co si počít, když člověk vlastní má a cizí ne.
Samozřejmě, že je škola a škola. Například moje žena na svá školní léta vzpomíná se zřejmým potěšením. Ne že bych jí záviděl, spíš se jí divím.
Do školy jsem šel, jak jinak, prvního, v září roku devatenáct set padesát čtyři. Zdá se, že právě v tomto se roce zavedly školní uniformy. Právě se dívám na svou tehdejší fotografii a je mi velice líto, že vám ji nemohu ukázat. Všechno byste hned pochopili, kdybyste spatřili toho ostříhaného ušatého tvora v čepici a haleně myší barvy s páskem a přezkou. Věřte mi, je to velmi dojemná fotka.
Hned první den se stala hotová katastrofa. Všechny rozsadili do lavic. Pro mou výšku a krátkozrakost mě posadili do první lavice uprostřed. Vchází reprezentativní muž v hnědém obleku, didakticky mlčí a pak říká: „Dobrý den, děti. Posaďte se. Jsem ředitel vaší školy.“ Pauza. „Jmenuji se Semjon Grigorjevič.“ Pauza. „Moje příjmení zní... (pauza)... Teplounký.“ A napřímí se ani ne tak slavnostně, jako spíš vítězoslavně. Bože! Co se to se mnou stalo! A přitom rovnou v první lavici!
Podobnou scénu jsme ztropil ještě dvakrát: ve čtvrté třídě při slavnostním nástupu na počest družby národů (na důvod si už nepamatuji) a v šesté třídě na představení „Střeček“, přičemž právě v ten moment, kdy hrdinu zastřelí. Dovedete si to představit? Opět jsem seděl v první řadě a znovu jsem byl podroben veřejnému vyhnání. O tom, jak osudový vliv měla tahle příhoda na mou nezviklatelnou nepřízeň k divadlu, povyprávím někdy jindy.
Ale nyní, tedy v první den mého školního života, mě vyvedli za ucho na chodbu a řekli mi: „Zítra přijdeš do školy s rodiči.“
Druhý den jsem přišel s mámou. Máma musela učitelce Marii Vasiljevně vysvětlovat, že jsem velmi citlivý.
Jenže v ten samý, tedy na druhý den se mi přihodila další katastrofa a snad ještě horší než ta předešlá. Šlo o to, že jsem se styděl zeptat, jestli můžu na záchod. Trpěl jsem, vrtěl jsem se, vrtěl jsem se a trpěl. Jako na boží smilování jsem čekal na spásné zazvonění, jenže jsem se nedočkal. Zrádcovský pramének zpod první lavice vytékal směrem k učitelce Marii Vasiljevně. Bylo to neméně směšné, ale tentokrát už ne mně. O přestávce mi Marie Vasiljevna řekla: „Zítra přijdeš do školy s rodiči.“ Další den jí máma znovu vysvětlovala, že jsem citlivý.
Tak podle slov známé písně začínají školní léta.
Podle toho všeho by bylo logické domnívat se, že jsem školu nedokončil. Ale kdepak, dokončil a dokonce ne tak špatně. A když slyším refrén o tom, že nikdy nikdo nezapomene na školní léta, dokonce s ním souhlasím. Také nikdy nezapomenu na školní léta. Nikdy na ně nezapomenu. Bohužel.
Mnohým lidem se čas od času zdá stále stejný sen. Přibližně o tom, že já, jako už dospělý člověk, mám bůh ví proč jít na zkoušku dejme tomu z trigonometrie pro devátý ročník. Ale mně se k tomu zdá ještě věta: „Rubinštejne, zítra přijdeš do školy s rodiči.“ Probouzím se a s velmi komplikovanými pocity se pomalu a mučivě rozpomínám, že své rodiče už dávno nemám a že třeba jen proto do školy nepůjdu. Nepůjdu do školy. Ani zítra, ani pozítří ani nikdy jindy.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Novoje litěraturnoje obozrenije, Moskva, 2004, 256 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse