Ivana Srbková

Lze léčit alzheimera návratem do šťastných vzpomínek? A co teprve, když ztráta paměti zasáhne celou společnost, když vstoupí i do politiky? Když rozboří mezinárodní hranice, když smíchá časy… Otázky klade a odpovědi hledá Georgi Gospodinov spolu Gaustinem.

Zopakujme si známá fakta, rozšiřme si vědomosti o nové informace, zkusme však pohlédnout na téma Čechů v Bulharsku „střízlivěji“. Vždyť počáteční euforii leckdy ztlumila drsná realita.

Mohlo by se zdát, že už bylo téma působení Čechů a Slováků v Bulharsku dostatečně zmapováno. Tím víc překvapí objev dosud neznámých dokumentů, které mapují česko-slovensko-bulharské vztahy. Z různých perspektiv se na téma dívá česko-bulharská autorská dvojice.

Konstantin Jireček je pro balkanistiku zásadní osobností – stál u jejího zrodu. Byl ministrem národní osvěty a podílel se na utváření moderního bulharského školství, pro svou dobu napsal významné dílo Dějiny národa bulharského. Letos od jeho narození uplyne 165 let.

Život v Praze inspiroval bulharskou básnířku Lidii Gălăbovu k napsání poezie pojící se právě k hlavnímu městu Česka. Ve sbírce se vrací ke smutku po svém bulharském domově a zároveň prožívá přijetí, jež jí nakonec Praha poskytla.

Druhý román bulharského spisovatele Georgi Gospodinova Fyzika smutku je hojně překládán a těší se pozornosti recenzentů také mimo Bulharsko. Ke konci roku 2018 se dočkal i českého překladu. Rafinované, fragmentární a těkavé vyprávění o trojnásobném životě – děda, otce a syna – má zároveň i epičtější polohu.

Během letošního poetického festivalu Po stranách Moravy bylo poprvé uděleno Zvláštní ocenění za popularizaci české a slovenské literatury v zahraničí. Získala ji bulharská bohemistka a překladatelka Dimana Ivanova.

Začátkem července se v rámci festivalu Na vlnách MKP představili tři bulharští a čeští básníci. Během Bulharsko-českého večera vystoupili Bulhaři Bojko Labkovski a Lidia Galabova a za Čechy promluvil Jan Sojka. Autoři hovořili o své tvorbě i o literatuře obecně. Básník Labkovski například zmínil, že nebezpečným konkurentem literatury se stává vizualita a po autorech se často požaduje především zábava.

Druhý povídkový soubor bosenského autora, který od roku 1992 žije v Praze, přináší autobiografické poetické texty různého žánru. Vedle povídek z jeho rodné Bosny nabízí i obrazy z jeho nové domoviny. Jednotlivé texty svým tematickým a chronologickým řazením vytvářejí důmyslnou a pestrobarevnou mozaiku.

Alexandăr Karparov, spisovatel a lékař, píšící v bulharštině a italštině. Cestovatelské zážitky a bohaté profesní zkušenosti mu poskytovaly dostatek literárních podnětů. Je považován za mistra krátké formy – psal povídky a fejetony, vyznačující se jasnou myšlenkou, sevřenou kompozicí a expresivním jazykem.

Povídka ze sbírky Benátští holubi bulharského prozaika Alexandra Karparova, který žil mj. také v Itálii a vedle bulharštiny psal i italsky.

„Nikdo si nepamatoval na jeho pravé jméno. Znali ho jako Mistra krátké povídky nebo stručněji – jako Mistra.“ Autorkou povídky je Mimi Michajlova (1965), spisovatelka a literární kritička, od r. 2013 ředitelka Bulharské základní školy a gymnázia dr. Petra Berona v Praze.

Mimi Michajlova (1965), spisovatelka a literární kritička, od r. 2013 ředitelka Bulharské základní školy a gymnázia dr. Petra Berona v Praze.

Povídky Kalina Terzijského čtenáře nešetří. Bulharská současnost je v nich líčena v dost neradostných barvách a o tom, že člověk je bytost v zásadě dobrá, má jeho vypravěč také své pochybnosti. Přesto na záblesk naděje nakonec dojde.

Verše básnířky Bronislavy Volkové ze sbírky Vzpomínky moře přeložil do bulharštiny Dimităr Stefanov. Prezentace této knihy se za účasti autorky konala 8. prosince 2015 v Bulharském kulturním institutu v Praze.

Výstavu nazvanou Síla občanské společnosti – osud Židů v Bulharsku v době holocaustu, věnovanou vztahu většinové společnosti k perzekuované menšině, lze zhlédnout v pražském Klementinu. Informační panely doplňují publikace z fondů Slovanské knihovny NK ČR.

Bulharská literatura sice jako by u nás stále zůstávala ve stínu ostatních evropských literatur, ale přesto se v posledních letech objevilo několik pozoruhodných překladů. Přehledový článek o recepci bulharské literatury v českém prostředí přináší nejen zhodnocení literárních vztahů obou zemí, ale je také doplněn bibliografickým soupisem překladů z bulharštiny za příslušné období.

Prosinec patří další významné spisovatelce – Teodoře Dimové. Nakladatelství Petr Štengl může nabídnout přátelům bulharské literatury ke koupi jako dárek pod stromeček její Adrianu, přeloženou Davidem Bernsteinem; křtu románu, který připravil Bulharský institut spolu s nakladatelem a Knihovnou Václava Havla pro předvečer Mikuláše 5. 12., se rovněž zúčastnila autorka. Knihu publiku fundovaně představil Marcel Černý, spisovatelka a překladatel přečetli úryvky z románu.

Česká vesnice v Bulharsku Vojvodovo (1900–1950) je u nás již dostatečně známá díky badatelské činnosti manželů Jakoubkových; v průběhu let 2010–2012 jim vyšly v Centru pro studium demokracie a kultury na toto téma již čtyři publikace, a ač je Marek Jakoubek podepsaný jako autor u tří z nich a Lenka Jakoubková Budilová u jedné, jejich autorský tandem pracuje společně.

Absolventka dramaturgie a scenáristiky na pražské FAMU Martina Formanová (narozena 9. ledna 1966 v Brně) se do povědomí české veřejnosti zapsala především jako přítelkyně Karla Gotta a poté manželka režiséra Miloše Formana, s nímž nyní žije v USA a má dva syny – dvojčata Andyho a Jima.

Martina Formanová oslavuje letos své desáté spisovatelské jubileum a je docela příznačné, že tak činí navázáním na svou úspěšnou prvotinu Skladatelka voňavého prádla a opět se vrací k autobiografickému žánru. Zatímco ve svém debutu neměla o dramatické momenty a zvraty nouzi, nyní zachycuje poklidnou a pohodovou životní etapu – a to je, jak známo, při psaní dost nesnadné.

Slyšeli jste o Vojvodovu? Ba co víc – oblíbili jste si téma této krajanské vesnice v severovýchodním Bulharsku, kde Češi žili v první půli 20. století krásným a příkladným životem? Pak jste na správné adrese.

Dimităr Kenarov (nar. 1981 v Sofii) patří k výrazným bulharským básníkům mladší generace. Po dokončení sofijské American College dosáhl r. 2004 bakalářského stupně na Middlebury College (USA) pro specializaci americká a ruská literatura. Jeho diplomová práce, věnovaná poezii Wystana Hugha Audena a Josifa Brodského, získala tři akademická ocenění. V současné době pracuje jako „anglicky píšící novinář na volné noze“.

Sbírkou Lapidárium (2009) a nedávno vydanými Technikami a jinými verši (2012) se českému čtenáři představil nejen jako prozaik, ale i jako básník spisovatel Georgi Gospodinov (1968), stěžejní autor literární generace debutující v 90. letech 20. století. V září roku 2009 k nám zavítal na Festival poezie a vína do Valtic o půlgeneraci mladší Dimităr Kenarov (1981) a je víc než potěšující, že si nyní můžeme přečíst ve zdařilém českém překladu Marcela Černého jeho básnickou sbírku Apokryfní zvířata.

Bulharský spisovatel a dramatik Stefan Kisjov se narodil 30. 4. 1963 ve Staré Zagoře, kde absolvoval francouzské gymnázium. Dále studoval na univerzitách v Plovdivu, v Sofii a na pařížské Sorbonně. Vystřídal řadu zaměstnání, často cestuje, déle pobýval ve Švýcarsku a ve Francii; od loňského roku žije v Praze.

Útlý román Stefana Kisjova (nar. 1963) Kat zpracovává archetypální, stále atraktivní téma zločinu, překračování hranic mezi dobrem a zlem.

V románu, zarámovaném dvěma společnými večeřemi, rozehrává Martina Formanová příběh spřátelených manželských párů - čtyřicátníků Andrey a Johna, Liz a Harolda. Tento nebezpečný věk přivádí aktéry k bilancování, přičemž nenabízí zralé ovoce spokojenosti, ba ani smíření, nýbrž bolí frustracemi, nenaplněnými sny a pocity osamělosti až odcizení.

Předmětem této knihy je dnes již neexistující společenství českých evangelíků ve vesnici Vojvodovo v severozápadním Bulharsku. Tato obec byla založena v roce 1900 asi dvaceti rodinami, které z důvodu náboženských rozporů a nedostatku půdy opustily českou vesnici Svatá Helena v Banátu.

Literární i filmový děj se točí kolem bulharské diplomatické mise v Londýně na konci devadesátých let v době jedné z evropských konferencí; mimochodem Popov sám zde rok jako kulturní atašé strávil, jak však uvádí v knize, podobnost se skutečností je čistě náhodná... Ať tak, či tak - rozehrává pitoreskní hru malosti, plnou národních komplexů, založenou na touze dohnat, až ohromit svět.

Letošní rok kosí v literárních (převážně mužských) řadách dost hojně. Mnohé z nás tyto ztráty zasahují nejen umělecky. Mne se takto dotkla smrt Vladimíra Justla (1928–2010) a Ludvíka Kundery (1920–2010), mám-li to brát chronologicky.

O próze Martina Reinera (1964) Lucka, Maceška a já se psalo a hovořilo hojně. Tak tomu má ostatně u titulů nominovaných na Magnesii Literu být. Nebudu opakovat již vyřčené chvály.

Útlá novela Herty Müllerové (1953) Cestovní pas nás zavádí do německé vesnice v rumunském Banátu za Ceauşescovy diktatury v osmdesátých letech minulého století.

Herta Müllerová se narodila roku 1953 na západě Rumunska ve vesnici s německým obyvatelstvem Nitchidorf. Její otec sloužil za druhé světové války u SS, matka byla po válce deportována do pracovního tábora v Sovětském svazu.

Knihu tvoří tři příběhy, přičemž druhý s prvním propojuje jen jakoby bezděčná nitka jediné poznámky.

Snad nejúspěšnější a nejvíce překládaná francouzská spisovatelka své generace Anna Gavalda (1970) je dostatečně známá i u nás. Vloni přinesla Mladá fronta již její čtvrtý knižní titul.

Hispanistka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová vystudovala romanistiku a historii, přeložila román mexické spisovatelky Normy Lazo, je autorkou řady novinářských článků s latinskoamerickou tematikou.

Po úspěšné prvotině Žluté oči vedou domů (vychází spisovatelce, novinářce a hispanistce Markétě Pilátové další próza Má nejmilejší kniha, jejíž námět je opět zasazen do latinskoamerické scenérie.

Příběh románu A taková to byla láska působí silně věrohodně: Gavalda ho psala krátce poté, co se sama rozvedla.

Názvu sbírky i mottu zůstává Gospodinov ve všech svých básních o několika verších důsledně věrný. Jde o poezii nabitou významy i metaforami, důraznou, málomluvnou, současně však něžnou, barvitou a hravou. Klíč k jejímu pochopení může přinést i vysvětlení slov „lapidární“, „lapidárium“, „lapidace“...

Profesor Dušan Šlosar (nar. 1930) je významná a zajímavá brněnská osobnost - vychoval několik generací bohemistů a výrazně se zapsal do vědeckého bádání o historickém vývoji českého jazyka a jeho dialektech.

Tlusťoch vyplul zarudlý a zpocený s proudem cestujících, co právě přistáli na Kennedyho letišti, přičemž před sebou tlačil impozantní vozík se zavazadly. Měl rozpravu s pasovou kontrolou: parchant jeden mu kladl hromadu naprosto zbytečných a urážlivých otázek, jako by chtěl prověřit jeho znalosti angličtiny, které v žádném případě nebyly prohloubené. To ho dodatečně znervóznilo. Zoufale přejel pohledem po stovkách čekajících, nakupených u východu.

Alek Popov, bulharský prozaik, dramatik a publicista. Renomovaný současný spisovatel, jehož knihy se těší velkému zájmu čtenářů, jakož i pozornosti literární kritiky.

Ve dnech 6.-7. října 2008 se v Praze konala mezinárodní vědecká konference na téma Úloha české inteligence ve společenském životě Bulharska po jeho osvobození r. 1878.

Po úspěšné prvotině Skladatelka voňavého prádla vyšla v loňském roce Martině Formanové (1966) novela s atraktivním názvem Trojdílné plavky.

Bulharský prozaik Emil Andreev (nar. 1956) má pověst dobrého vypravěče s citem pro syžet a charakteristickým jazykem.

Za pouhé dva měsíce se Canevovy Kroniky staly bestsellerem. Autor je přesvědčen, že lidé takovou knihu potřebovali; pokud by ji nesepsal on, musel by tak učinit někdo jiný.

V poslední době očividně sílí tendence, že dobrý bulharský titul, doprovázený úspěšnou reklamou a distribucí, může vzbudit zájem čtenářů. A právě starost o čtenáře, získání širší čtenářské obce jako by představovaly jeden ze znaků literatury posledních let. Dalším zřetelným faktem poslední doby je rostoucí počet současných bulharských titulů přeložených do cizích jazyků a vydaných v zahraničí.

Kulturní přátelství obou našich národů, které se může pochlubit dlouhověkou a bohatou tradicí, si pozornost bezesporu zaslouží. Autorky shromáždily výběr některých čtenářsky zajímavých textů - ukázky jsou propojeny fundovanými komentáři, a tak lze knížky číst jako poutavou literaturu faktu, komentovanou čítanku či populárně naučnou publikaci.

Prozaička, překladatelka, literární kritička a psycholožka Albena Stambolova patří k nejzajímavějším představitelkám současné bulharské literatury.

Tvořivě vytěžila Markéta Pilátová ze svého pobytu v Brazílii: po dvou letech, kdy zde učila česky potomky našich krajanů, debutovala prózou Žluté oči vedou domů. Ač jsou osoby a události vymyšlené (jak autorka uvádí), kniha vznikla na základě autentických dojmů.

Možná vás napadne – proč ta sebezničující, až masochistická upřímnost? Je však třeba dočíst až do konce, abyste pochopili. Bez pravdivého zrcadlení by se děj jen stěží mohl vyklenout a gradovat, hrdinka by těžko ušla svůj kus cesty sama k sobě a co je hlavní - my bychom jí sotva uvěřili její vnitřní proměnu.

Během posledních let představuje bulharský literární periodický tisk velmi dynamickou platformu, kde tituly vznikají a zanikají, některé si v kulturním prostředí vydobývají autoritu, zatímco jiné stihnou vydat jen pár čísel.

Dvanáct kratších poetických textů jako měsíců v roce – stejně si i podobných, i rozdílných. Některé se žánrově blíží spíš črtě, portrétu, vzpomínce či dokumentu, jiné se staly pro svou epickou výstavbu pravými povídkami; v žádném z nich však v sobě autor nezapře básníka.

Na podzim roku 1993 založila skupina sofijských bohemistů společnost Bohemia klub. Hlavním cílem tohoto sdružení je soustředit bohemistickou činnost a přispívat tak k popularizaci české kultury a českého jazyka.

Bulharský filmový scénárista Angel Wagenstein (nar. 1922) vstoupil v devadesátých letech minulého století rovněž na pole literatury, kde na sebe záhy upozornil zajímavými prozaickými tituly. Nakladatelství Havran přineslo koncem loňského roku v překladu Oru Bernsteinové na český knižní trh jeho vzpomínkovou prózu Daleko od Toleda.

Ani v literatuře, ani v životě hotová schémata nefungují. Samozřejmě se pokouším sestavit určitý plán, ale ten nikdy není na sto procent definitivní. A konečně jsem se přesvědčil, že nemá cenu přespříliš plánovat, protože mě závěr příběhu tak či tak překvapí.

Už jsem zhltnul ranní noviny (současně se svou kávou), ale protože mi šlo o to odložit začátek pracovního dne, ponořil jsem se do inzerátů. Náhle se mé oči vpily do jednoho textu. Sekání hlav. Následovalo číslo mobilního telefonu. Inzerát byl umístěn v rubrice „Služby“.

S poezií a výtvarným uměním se mohou setkávat návštěvníci Národní knihovny ČR v přízemí Klementina, kde je od 9. listopadu až do 15. ledna příštího roku otevřena výstava Slovo a tvar, přinášející trojverší významného bulharského básníka Borise Christova spolu s grafickými listy předních současných výtvarníků Zachariho Kamenova a Milka Božkova.

V květnu předal mimořádný a zplnomocněný velvyslanec České republiky v Sofii Petr Dokládal v zastoupení ministra kultury rezortní medaili Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury v zahraničí sdružení bulharských bohemistů Bohemia klub.

Přehled významných knih vydaných v Bulharsku v uplynulém roce.