Začátek 90. let 20. století v české literatuře nazval svého času Jiří Kratochvil "obnovením zdravého chaosu". Je to charakteristika přesná a platí beze zbytku nejen pro literaturu celonárodní, ale i pro tu její část, která je určena dětem a mládeži.

První signály byly patrné na každém kroku: Knihkupectví a knihkupecké pouliční stánky byly od samého počátku 90. let zavaleny nejen dospělým, ale i dětem určenou umělecko-naučnou a encyklopedickou produkcí rozličné úrovně - od seriózních projektů, jakými byla např. ediční řada nakladatelství Albatros České dějiny, po ledabyle přeložené, na koleně spíchnuté a leckdy nevkusné knihy pro děti všech věkových kategorií (včetně naučných leporel pro předškoláky). Je potěšující, že po této kvalitativně více než různorodé záplavě z první poloviny 90. let je v posledních letech patrná snaha po tom vydávat kvalitní produkci umělecko-naučné literatury a využívat přitom i domácí zdroje. Také v beletrii se hned po Listopadu objevilo nemálo podnikavců, často bez jakýchkoli skrupulí - autorů, ilustrátorů i nakladatelů, kteří si nelámali hlavu s něčím tak "zbytečným", jako je dobrý vkus nebo kultura jazyka, o umělecké úrovni, původním nápadu a invenci ani nemluvě. Ostatně záplava kýče a braku je na mnohých knihkupeckých pultech k vidění dodnes a zpravidla je doprovázena elementární nakladatelskou neseriózností (v mnohých knihách marně pátráte po jménech překladatelů, ilustrátorů, odpovědných redaktorů; po datech či místech vydání, jsou knihy, kde neobjevíte dokonce ani jméno autora...).

Jednou z příčin tohoto tristního stavu je nepochybně to, že literární produkce pro děti není soustavně sledována a reflektována ani v literárních a kulturních časopisech, ani v denním tisku. Čestnými výjimkami jsou - po zániku Zlatého máje - jen brněnský čtvrtletník Ladění (vychází na Pedagogické fakultě MU), pražský časopis o dramatické výchově a dětském divadle Tvořivá dramatika (vydává ho ARTAMA spolu s katedrou výchovné dramatiky DAMU a Sdružením pro tvořivou dramatiku) a zčásti i brněnský časopis Komenský. Donedávna bylo možné k nim připočítat ještě týdeník Nové knihy, který pravidelně informoval o dětských knihách a publikoval jejich stručné recenze nebo rozšířené anotace. To však už je v této chvíli bohužel minulostí. Poté, co na podzim loňského roku Nové knihy zanikly, zmizelo jediné periodikum určené širší veřejnosti, které o dětské literatuře informovalo. Z deníků a literárních časopisů se tu a tam objeví zmínka o dětské literatuře jen v Lidových novinách a ve Tvaru, ale jde spíš o nesystematické "odbočky", o soustavném recenzování produkce pro děti nemůže být řeč. Dlouhá léta tak u nás v literatuře pro děti panuje nezdravý stav zatuchlého přítmí, v němž si vlastně každý, i ten největší diletant nebo nejagresivnější kšeftař může v klidu a pokoji podhazovat dětem prakticky cokoliv. Tradičně nejvděčnějšími jsou období kolem Vánoc a před koncem školního roku, kdy rodiče - bez možnosti zorientovat se v záplavě knih - koupí i takové tituly, které za to vůbec nestojí a po kterých by - kdyby o nich alespoň něco věděli - ani nesáhli.

Další jev, který je příznačný pro současnou produkci pro děti, je dramatický pokles úrovně většiny časopisů určených dětem a mládeži. Čestnou výjimkou byla do počátku roku 2002 Mateřídouška, která si pod vedením zkušené a kultivované šéfredaktorky Magdaleny Propperové držela vysoký standard jako literární časopis pro nejmenší čtenáře a soustřeďuje kolem sebe nejkvalitnější současné autory píšící pro děti. Kdo si zalistuje několika posledními ročníky Mateřídoušky, zjistí, že právě na jejích stránkách se zrodila nejedna kvalitní kniha, která bude patřit k české klasice dětské literatury (připomeňme namátkou Malování zvířat J. Bruknera, knihy Hany Doskočilové Když velcí byli kluci nebo O Mamě Romě aneb Dvanáct romských přikázání a další, ale třeba i knihy veršů Miloše Kratochvíla nebo Jiřího Dědečka). I to už je bohužel minulostí. Sluníčko, kdysi nejambicióznější časopis pro děti, má pod vedením Jana Krůty povážlivě kolísavou úroveň, i když - abychom byli spravedliví - patří ještě mezi dětskými časopisy k lepšímu průměru. Existence Ohníčku, který nepřestal hledat svou tvář, je zcela nejasná a všechno nasvědčuje tomu, že zanikl. Začátkem 90. let nově vzniklá Pastelka se zjevně pokoušela udržet si alespoň solidní úroveň, ale když se časopisu před třemi lety chopila zcela nová redakce, následoval pád k tristnímu diletantismu. ABC se už beletrii nevěnuje prakticky vůbec, stejně jako Věda a technika mládeži. Ambiciózní a úctyhodný pokus Jindřišky Ptáčkové Delfín - časopis pro -náctileté z roku 1998 neměl bohužel dlouhého trvání (kromě nultého čísla vyšel všeho všudy jen třikrát). Nadějněji se zatím v současné době jeví Moje první noviny, pokus nabídnout dětem periodikum živé a vkusné. Doufejme, že úctyhodné nadšení a invence vydrží redakci co nejdéle. Neboť terén, na kterém se seriózní časopisy pro děti pohybují, není ani trochu vstřícný. Neboť stánky zaplavují každý měsíc stohy agresivně nevkusných, podbízivých komerčních titulů typu Méďa Pusík, Kačer Donald, Pá, Šikulka, Dáda, pro teenagery pak Bravo, Cosmogirl atd. Vloni k těmto známým "firmám" přibyl další "hit", měsíčník pro nejmenší Matýsek pro čertíky a čertice, který pod vedením šéfredaktora Vlastimila Marka láme všechny rekordy v diletantismu a nevkusu. Je smutné, jak tyto a další tituly bez skrupulí využívají děti, ale i dospívající jako rukojmí k honbě za ziskem ber, kde ber.

A ještě jeden jev, typický pro poslední desetiletí, je třeba zmínit - tzv. digesty, tedy stručná, "zjednodušená" převyprávění známých příběhů, které autoři spíše primitivizují nebo deformují, místo aby svým zpracováním otevíraly cesty dětským čtenářům k výchozímu dílu. Velmi obezřetní by měli být všichni, kdo se rozhodují koupit dětem pohádky, byť zaštiťované známými jmény (Němcové, Erbena, bratří Grimmů atd.), protože mnohé z těchto titulů jsou kukaččími vejci, která s původními díly klasiků mají společného méně než málo. Ale o tom blíže v kapitolce o pohádkách.

Kdybychom produkci dětské literatury posledního desetiletí posuzovali jen mechanicky podle toho, kolik vkusných, seriózně připravených, zdravě ambiciózních a zdařilých titulů lze najít na pultech a jak velké je naopak procento publikací, které jsou evidentně nevkusné nebo diletantské, neměli bychom moc důvodů ke spokojenosti. Tak katastrofální však situace současné české literatury pro děti a mládež přece jen není. Jsou žánry, v nichž se můžeme chlubit skutečnými autorskými a edičními počiny. A hovořívá-li se někdy o zlatém fondu literatury pro děti, pak do něho 90. léta přispěla knihami nejméně tří autorů - Ivy Procházkové, Pavla Šruta a Hany Doskočilové.

Návraty z menších i velkých dálek
Začátkem 90. let byla literatura pro děti, stejně jako literatura "pro dospělé", ve znamení návratů. V dětské literatuře ale není na místě hovořit o "efektu muzea" (jak nazval situaci "dospělé" literatury svého času V. Novotný). Splácení nejkřiklavějších dluhů přineslo z větší části skutečné obohacení repertoáru dětských knížek. Tak se mohly konečně dostat k dětským čtenářům knihy z přelomu 60. a 70. let a z "normalizačního" dvacetiletí (Cestopis s jezevčíkem Ludvíka Aškenazyho, Markétin zvěřinec Ivana Klímy, Prázdniny s Bosonožkou Edy Kriseové, Hiršalův a Kolářův Paleček krále Jiřího nebo Šiktancovy Královské pohádky, osobitě završující vývoj české pohádkové prózy 60. let; událostí se na počátku 90. let právem stala jazykově zajímavá pohádková próza s filozofickým podtextem Havrane z kamene Tomáše Pěkného). Oficiálně mohla vyjít také ojedinělá undergroundová tvorba pro děti (kniha Magor dětem Ivana Martina Jirouse). Konečně se na český trh mohly dostat bilderbuchy švýcarského Bohem Pressu (Štěpán Zavřel: Létající dědeček, Jindra Čapek: Děťátko se narodilo atd.). Po dlouhých letech mohly být znovu vydány dětské verše Ivana Blatného ze 40. let. Nové vydání sbírky Jedna, dvě, tři, čtyři, pět je skutečným objevem a obohacením škály české poezie pro děti a připomenutím, že vedle sládkovsko-hrubínovského a nezvalovsko-halasovského proudu disponuje česká poezie pro děti také dalším zajímavým typem, vycházejícím z poetiky Skupiny 42, a že tedy Josef Kainar není v poezii pro děti náhodným, osamoceným jevem, jak se dlouho zdálo. Stejně tak mohly po dlouhých letech konečně vyjít také dětem určené veršované knihy katolických básníků Jana Zahradníčka (Ježíškova košilka) a Václava Renče (Perníková chaloupka) a Durychovo mistrné převyprávění Nového zákona (Z růže kvítek vykvet nám). Do kategorie splácení dluhů patří v posledním desetiletím i ojedinělá knížka folklorních říkadel, hádanek, rčení, přísloví a dalších textů pro nejmenší Byl jeden domeček, kterou měl znalec naší literatury pro děti Jan Červenka už dávno v rukopisu, ale před rokem 1989 ji mohl ve zlomcích publikovat jen v časopise Sluníčko; teprve v roce 1995 mohla vyjít v knižní podobě.

Samizdatovou (ev. polosamizdatovou) a exilovou tvorbu pro děti 70. a 80. let se pokusil po Listopadu doma představit Ivan Klíma v Uzlu pohádek. Kromě výborných textů klasiků dětské literatury Jana Skácela, Jana Vladislava a Jana Wericha tu však ostatní příspěvky jinak velmi renomovaných autorů - Ludvíka Vaculíka, Karola Sidona, Václava Havla, Zdeňka Pochopa ad. - zapůsobily rozpačitě. Ostatně některé texty měly zjevně charakter násilných "odboček" do tvorby pro děti.

Poezie: vedle invence a nových podob nonsensu archaické deklamovánky
Pokud bychom posuzovali stav české poezie pro děti 90. let podle autorů "hlavního proudu" předchozích dvou desetiletí (Jiří Žáček, Jiří Faltus, Jindřich Balík...), nedošli bychom k příliš optimistickým závěrům. Základním problémem této poezie pro děti je, že žije v jakémsi podivném bezčasí, opakuje vyzkoušená a leckdy už vyčpělá témata a modely převážně nezvalovské poezie. I doba jiskřivých nonsensových veršů Jana Vodňanského je tatam. Rýmovačky, které tento autor vydává v nakladatelství Fragment, jsou chabým odvarem jeho někdejší poezie.

Zato Josef Brukner, básník, který v 70. letech nemohl publikovat knihy ("existoval" tehdy jen v dětských časopisech Mateřídouška a Sluníčko) a v 80. letech patřil jen k těm trpěným, vydává v polovině 90. let svůj meisterstück, knihu básní a fejetonků Pojďte s námi za obrazy aneb Malování zvířat (1995), v níž - stejně jako ve starší Obrazárně - vytvořil básnické paralely k obrazům světových i českých malířů různých dob a směrů. Zajímavý pohled do dílny Jana Skácela zprostředkoval Jiří Opelík, když v roce 1998 vydal ze Skácelovy pozůstalosti básnickou skladbu pro děti O pejsku Ťapovi, výru Výrovi, slavíčku Slavíkovi a kočičce, která se moc styděla, experimentující s novými podobami říkadla.

Když v první polovině 80. let vydala Věra Provazníková knížku ohlasů na folklorní hádanky Hlava rezatá, noha strakatá a útlou sbírku Čarohrátky, s velkým kritickým ohlasem se bohužel nesetkala. Knížka Padla Madla do říkadla, která vyšla v roce 1999 v nakladatelství SID & NERo, ovšem prokázala, že V. Provazníková patří k nejosobitějším českým básníkům pro děti, jejíž poezie je založená jednak na bohaté metaforičnosti, jednak na hře s příběhem. Ve známých pohádkách dokáže autorka objevit nová témata, nové úhly pohledu, nové pointy. O veršovanou epiku se v posledních letech pokusila také Jana Štroblová v knížce Znáte tu pohádku? (1999), bohužel však s méně přesvědčivými výsledky.

Samostatnou kapitolou poezie pro děti 90. let je nonsens. Po Janu Vodňanském (zejm. Šlo povidlo na vandr ze 70. let) a Emanuelu Fryntovi (jehož skvělé Písničky bez muziky vydal Albatros poprvé v 80. letech) se tomuto typu poezie věnuje v 90. letech systematicky Jiří Weinberger. Obě jeho sbírky - Povídá pondělí úterku (1995) a Ach, ty plachty (1996) -, které otevřeně přiznávají inspiraci Edwardem Learem, Christianem Morgensternem, Ivanem Vyskočilem a již zmíněným Emanuelem Fryntou, neuzavírají nonsens jen do sféry dětské poezie, ale počítají s ním jako s objektem hry dospělých i dětí, resp. dospělých s dětmi. K nonsensu se vrátil také Ivo Štuka ve svém Abecedníku. Je jen škoda, že vedle invenčních her s verši a rýmy tu zůstala řada zbytečných banalit nebo násilností.

90. léta přinesla také zvýšený nakladatelský zájem o písničkové texty. Zdeňku Svěrákovi vyšla v polovině desetiletí kniha Dělání a Jaromír Nohavica pustil na trh své Tři čuníky, kterým pohříchu chybí kritické oko redaktora: vedle výborných textů tu bohužel najdeme i nepochopitelné propady.

Se zajímavým redakčním počinem přišlo nakladatelství Amulet, když připravilo knížku Kostkovaný ideály. Marie Vodičková, zkušená redaktorka, která dlouhá léta podstatným způsobem spoluutvářela produkci Albatrosu, připomněla, že česká literatura disponuje také zajímavou poezií pro teenagery Mileny Lukešové (ze sbírky Nahej v trní) a Jana Kašpara (Tulikráska). Tuto tvorbu vsadila Marie Vodičková do zajímavého kontextu: Lukešové a Kašparovy básničky doplnila mj. písňovými texty, např. Jiřího Suchého, Zdeňka Svěráka, Jiřího Dědečka, a poezií Václava Hraběte.

K průvodním rysům dětské poezie posledního desetiletí patří však bohužel také recidivy diletantského veršotepectví, které postrádá jakoukoli soudnost. Obzvlášť nevkusnými a grafomanskými dílky zaplavují trh "hvězdy" ostravských nakladatelství Librex a Blesk Jaroslav Cita (Hledám, hledám nit, 1997, ad.) a Adolf Dudek, dále autorka publikující hlavně v brněnském nakladatelství Schneider Zuzana Kopecká (Básničky od srdíčka, Hádanky od srdíčka...) nebo Roman Šmejkal (např. Čím budu), publikující v pražském Knižním klubu, kteří patří do nejhlubšího literárního suterénu. Přeslazenými deklamovánkami, které jako by se vynořily odkudsi ze začátku 19. století, nekriticky "obšťastňuje" dětské čtenáře Naděje Zimová (viz její Uzlíček básniček, který vyšel v nakladatelství Gloria v Rosicích u Brna v roce 1999). Seznam takovýchto rádobybásníků by však mohl být bohužel podstatně delší.

Pohádky a rádobypohádky
Tradičně vděčným obchodním artiklem z oblasti literatury pro děti jsou pohádky.

90. léta prokázala, že mezi českými klasiky pohádkového žánru zaujali své pevné místo Jan Vladislav (Deset večerů s pohádkou, 1992, a další tituly) a Pavel Šrut (Kočičí král, 1989, a Prcek Tom a Dlouhán Tom a jiné velice americké pohádky, 1993), kteří dokáží - každý po svém - současným dětem zprostředkovat bohatství světového pohádkového repertoáru. Pavel Šrut otevřel navíc českým čtenářům zcela nový pohled na americký folklór v mistrně zvládnuté knížce prášilovských historek Obr jménem Drobeček (1997). Po Královských pohádkách, připravených k tisku už na přelomu 60. a 70. let a vydaných až začátkem let devadesátých, přesvědčil Karel Šiktanc v druhé knize pohádek O dobré a zlé moci (2000), že svou osobitou obraznost a originální práci s jazykem dokáže s úspěchem přetavit i do prozaických textů pro dětské čtenáře.

Příkladnou autorskou ukázněností, jazykovou citlivostí, jemným humorem, pokorou při zpracovávání různých látek ze světového repertoáru příběhů (mýtů, bájí, pověstí, pohádek...) a schopností objevovat v nich aktuální témata s důrazem na etické hodnoty se vyznačují knihy Hany Doskočilové. Po Diogenovi v sudu vyšly v 90. letech Damoklův meč (1991) a Golem Josef a ti druzí (1994) a nejnověji pak vynikající knížka variací na romské příběhy O Mamě Romě a romském pámbíčkovi (2001).

Ojedinělým počinem bylo na začátku 90. let vydané převyprávění židovských pohádek a pověstí Osm světel Leo Pavláta. České a moravské folklorní látky kultivovaně zpracoval ve dvou svazcích svého Pohádkového vandrování po Čechách (1992) a Pohádkového vandrování Moravou (1998) Vladimír Hulpach.

Ukázkami kvalitně a textově i ilustrátorsky seriózně připravovaných pohádkových knížek jsou také sbírky Nejkrásnější pohádky o ... (princeznách, čarodějnicích, obrech...) nakladatelství Albatros.

Vedle toho však na děti a rodiče číhají na knihkupeckých pultech zrádné pasti v podobě ledabylých adaptací a převyprávění, opatřené zhusta nevkusnými, až dryáčnickými ilustracemi. Jeden příklad za všechny: poloanonymní edice Minipohádky říčanského nakladatelství Junior. Neméně problematická je však produkce pražského nakladatelství Fortuna Print, ostravského Librexu a dalších.

Oblastí, která je v posledních letech obzvlášť citelně postižena diletantismem a bezohledným komercionalismem, jsou moderní pohádky a pohádkové prózy. Jsou autoři (Vítězslava Klimtová se svým už dvoudílným Lexikonem ohrožených druhů strašidel a na něj navazujícími tituly, Emil Šaloun s knihou O víle Plavuňce, 1995, Pavel Šešulka s Cvrčkem Nikolem, 1996, Markéta Pražáková s knihou Šli myšáci do světa, 1994, Jindřiška Ptáčková s knihou Chodil světem oštrozok, 1993, Jindřich Balík s Pohádkami z kouzelné zahrádky, 2000, Jan Krůta s Upovinami, 2000...), kteří propadli iluzi, že v tomto žánru je vlastně možné cokoliv, takže se dostávají do polohy totálního blábolu.

Ostatně i Alois Mikulka, patřící v 60. a 70. letech k nejorginálnějším autorům české pohádkové prózy nonsensového typu, zabředává v posledních letech do křečovitého "vyrábění" humoru za každou cenu (viz např. jeho knížku O jelenovi s kulometem a jiné trampské zkazky, 1996). Ilustrací autorské neukázněnosti jsou ostatně i některé pohádkové prózy Zdeňka Svěráka: Po zdařilé knížce Tati, ta se ti povedla! (1991), jejíž vtip je založen na radosti z vyprávění a sdílení příběhů, vzápětí svoje nápady zbytečně rozmělnil v Radovanových radovánkách (1994). Nejasnou žánrovou koncepcí a nevyrovnaností trpí také kniha příběhů Jak daleko je slunce (1995) Ivana Klímy, které mají ilustrovat základní životní otázky, stejně jako Povídačky pro Klárku (1996) Jiřího Stránského.

A tak kvalitu moderní pohádkové prózy garantují i v 90. letech především osvědčení autoři předchozích desetiletí - Miloš Macourek (Žofka, 1992, Mach a Šebestová o prázdninách, 1993, atd. a série Arabel, pod nimiž je podepsaná také Hermína Franková), Olga Hejná (průřez staršími i novějšími texty Pohádky pro skřítka Hajaju, 1995) a Ludvík Středa (Tatínkovy pohádky, 1997).

Crazypohádková próza Patrika Ouředníka O princi Čekankovi, jak putoval za princeznou, a o všelijakých dobrodružstvích, která se mu přitom přihodila (1993), stavějící na nevázané hře s jazykem, související s experimentální tvorbou ve "velké" literatuře, zůstala bohužel v české literatuře pro děti dodnes osamocena.

Příběhům s dětským hrdinou dominuje Iva Procházková
Příznačným rysem prózy 90. let je intervence fantastických motivů do reálného, všedního světa dnešních dětí. Tato tendence má své kořeny už v předchozím desetiletí (připomeňme zejména Otu Hofmana) a souvisí s aktualizací žánru fantasy (prózy Michaela Endeho, Bratři Lví srdce Astrid Lindgrenové, nová vydání Tolkienových ság, Lewisovy Letopisy Narnie, mumíní příběhy Tove Janssonové, ale také přízračné knihy Nora Josteina Gaardera Sofiin svět, Haló! Je tu někdo a Jako v zrcadle, jen v hádance) a analogickými pohyby v "dospělé" próze (Daniela Hodrová, Michal Ajvaz...). Česká literatura pro děti a mládež se může pochlubit špičkovou autorkou příběhů s dětským hrdinou, v nichž jsou tyto motivy využívány neobyčejně zdařile. Je jí Iva Procházková. Její příběh na pomezí reality a fantazie Středa nám chutná (1994), sbírka povídek Hlavní výhra (1996) a přízračný Soví zpěv (1999) získaly právem - spolu s ostatními prózami Ivy Procházkové (viz především vynikající Únos domů, 1998, a miniaturu pro malé čtenáře Pět minut před večeří, 1996) - ocenění i v zahraničí.

Martina Drijverová se v 90. letech orientovala spíše na pohádkové látky. Domovem pro Marťany (1998) však opět dokázala, že umí zručně a svižně napsat příběh ze současného života s citlivými psychologickými průhledy do vnitřního života dětských postav.

Záplava příběhů s dívčí hrdinkou nekončí
Velký "boom" zažívá v posledním desetiletí próza s dívčí hrdinkou. Bohužel však - s čestnou výjimkou Ivy Procházkové (Karolína. Stručný životopis šestnáctileté, 1999) a Daniely Fischerové (Lenka a Nelka neboli AHA, 1994) - zůstává v zajetí klišé a banalit. Ukázkovým velkovýrobcem chatrných dívčích románků je Lenka Lanczová. (O nic kvalitnější produkci nenabízí však ani Věra Řeháčková, Jitka Komendová, Květa Šímová a další a další konstruktérky laciných příběhových modelů).

Lépe se v 90. letech vedlo těm autorům, kteří dívčí hrdinku zasazovali do historických kulis. K nejlepším knihám tohoto typu patří Zakázané holky, 1995, příběh Hany Bořkovcové z doby okupace, Výjimečný stav, 1995, Antonína Rýgla a Bára, 1997, Zdeňky Psůtkové.

Problémy s původní dobrodružnou prózou zůstávají
Plnokrevnými dobrodružnými prózami česká literaturu pro děti (na rozdíl např. od anglické, americké nebo německé literatury) neoplývala nikdy. Nedostatek kvalitních původních dobrodružných příběhů proto nakladatelství kompenzovala překlady. 90. léta nepřinesla bohužel v tomto směru žádnou změnu. Leda k horšímu - protože ledabylá redakční praxe, touha po snadném zisku nebo diletantství, kombinované se sentimentálně obdivným, ale s dnešními dětskými čtenáři už dávno se míjejícím pohledem na foglarovské "staré zlaté časy", pomáhají na světlo reprintům zastaralých překladů z 1. republiky nebo i zcela pochybným textům (sem bohužel patří mnoho titulů nakladatelství Toužimský a Moravec). Ocenit je naopak třeba snahu pražského Amuletu, který se pokouší oživit i tuto žánrovou oblast alespoň solidními překlady.

Jediným českým autorem, který systematicky a dlouhodobě hledá nové možnosti dobrodružné prózy pro různé věkové kategorie, je dodnes nedoceněný Svatopluk Hrnčíř. V 90. letech mu vyšly kromě časopiseckých povídek knihy dobrodružných příběhů s dětskými hrdiny Želva čeká v Babylónu, 1990, Talisman spiklenců, 1996, moderní foglarovská variace Ostrov uctívačů ginga, 1999, a Lovci z Ohňové hory, 1998, jehož první verze vycházela v 80. letech v časopisu Ohníček pod názvem Lovci melounů. Na rozdíl od jiných autorů dobrodružných příběhů pro děti a mládež dokáže S. Hrnčíř zručně fabulovat, aniž se uchyluje k lacinému, povrchnímu vyrábění efektů, a jeho dětské postavy jsou skutečně živé; příkladný je Hrnčířův kultivovaný jazyk, který v tomto žánru není vůbec běžný.

Fantasy - móda i seriózní literatura
Každému, kdo by chtěl zachytit typické rysy posledního desetiletí v literatuře (včetně té, která je určena dětem a mládeži), nemůže přejít bez povšimnutí vlnu fantasy, která v druhé polovině 90. let kulminuje. Vypravěč se v těchto příbězích z paralelních světů mění v manipulátora, který si před zraky čtenáře se zjevným potěšením hraje s postavami jako s figurkami na šachovnici, vodí je do fantastických prostředí a staví jim do cesty ty nejneuvěřitelnější překážky. Toto konstruování veskrze umělých světů, ostentativně odlišných od naší reality, může mít podobu jen samoúčelné hry (pokémonské příběhy v podobě televizních seriálů i knížek - pilně se jejich vydávání chopilo nakladatelství Egmont - jsou toho nejkřiklavějším dokladem), ale může se stát i prostředkem sdělení závažného tématu. Je zajímavé, že tento boom fantasy se v produkci pro děti a mládež u nás projevuje zatím úctyhodnou řadou úspěšných překladů (R. Dahl, M. Ende, T. Pratchett, J. K. Rowlingová, Lemony Snickett), ale původních kvalitních novinek jsme se zatím nedočkali.

Leporela, bilderbuchy, obrázkové knížky
Nejzranitelnější oblastí literatury pro děti, tedy oblastí, která se nejsnáze stává objektem neomaleného kšeftování, jsou knihy pro nejmenší. Typická je v tomto směru produkce nakladatelství Egmont ČR, které se dětem (a především rodičům!) podbízí nevkusnými obrázkovými alby a ledabyle poskládanými zápisníky a příručkami "mladých svišťů", zneužívajícími jméno Walta Disneyho (jež mimochodem nemají s tímto ilustrátorem většinou společného už téměř nic). Obdobně podbízivé jsou po textové i výtvarné stránce substandardní obrázkové sešity Wolfa Gerlacha o Brášcích, které na český trh chrlí brněnské nakladatelství MOBA. Domácí specialitou, ba přímo fenoménem české literatury pro děti 90. let, je sebevědomá továrna na nevkus (a na peníze), fungující pod hlavičkou Vítězslavy Klimtové, která si všechny ty záplavy "lexikonů", knih, sešitů, kalendářů atd. atd., naplněné svévolnými povídánkami o strašidlech, sama píše, ilustruje a v poslední době i vydává.

I tato oblast české literatury pro děti má však v posledním desetiletí nepřehlédnutelnou osobnost - výtvarníka Petra Síse. Jeho obrázkové knížky - Tři zlaté klíče (1995), Podivuhodný příběh Eskymo Welzla (1995), Hvězdný posel (1996) - jsou v tom nejlepším slova smyslu postmoderními uhrančivými pozvánkami pro děti a jejich rodiče k objevitelským cestám do nitra ilustrací, v nichž se skrývají útržky příběhů a osudů skutečných i fiktivních postav.

Se zcela ojedinělým počinem přišel začátkem roku 2002 výtvarník, performer a spisovatel Petr Nikl. Jeho Pohádka o Rybitince je svým způsobem zjevením na dnešním knižním trhu. Je to dílo v pravém slova smyslu exkluzivní - jak po stránce textové (jde o nezvalovskou pohádkovou prózu, která je založena na bohaté, někdy možná až příliš spletité hře metafor a asociací), tak po stránce výtvarné. Navíc je to výjimečná kniha-výtvarný objekt, která i svým dokonalým zpracováním a grafickou úpravou zjevně polemizuje se současnou tendencí odsuzovat knihu do polohy spotřebního zboží "na jedno použití".

Zprostředkovatelé dětských knih mají stejně důležitou roli jako jejich autoři
Literatura pro děti není, respektive neměla by být ostrovem izolovaným od ostatní literární tvorby. Chce-li být plnohodnotnou literaturou, musí být v prvé řadě uměním, nikoliv více nebo méně obratně "maskovaným" zdrojem návodů a pouček. Z hlediska adresáta má však jednu zvláštnost - na rozdíl od dospělého čtenáře, který si svou knihu je schopen najít sám a který je s to se bránit proti produkci, která ho uráží nebo dokonce degraduje na primitiva, je dítě v nevýhodné pozici. Stojí bezbranné, vydané na milost a nemilost dospělým, kteří mu knihu přidělí (rodiče, učitelé...) nebo kteří mu ji nabízejí (nakladatelé, knihkupci, knihovníci). Proto je role dospělých zprostředkovatelů dětské literatury daleko zodpovědnější než těch, kteří zprostředkovávají knihy dospělým čtenářům.

Je smutné, že 90. léta přinesla pramálo skutečně zodpovědných nakladatelů dětských knih. Na prvním místě je to stále Albatros, jehož logo je dodnes zárukou dobré kvality a seriózní redakční práce. Úroveň si drží dětské knihy BB-artu a nakladatelství Hynek. A konečně je tu Amulet, pražské nakladatelství, které se může pochlubit některými objevnými původními tituly i řadou dobře vybraných a připravených překladů (zřetelná je např. snaha zprostředkovávat podněty ze zahraniční dobrodružné prózy). K nakladatelským domům, které se v posledních letech pustily do ambicióznějších podniků, je třeba jmenovat nakladatelství HAVRAN (Magdalena Wagnerová: Proč), nakladatelství Meander (viz již zmíněnou Pohádku o Rybitince od Petra Nikla) nebo pražský Baobab.

Na druhé misce vah, na straně nezodpovědného přístupu k přípravě knih pro děti - ať už je důvodem diletantství, nebo vlastní kapsa - objevíme bohužel smutně dlouhou řadu nakladatelů, nebo spíš pouze podnikatelů. Vedle už zmíněného ostravského Librexu, který je bohužel "spolehlivou" značkou té nejhorší úrovně, je to další ostravský podnik - Blesk, brněnská nakladatelství Datel a MOBA, Egmont ČR, Euromedia-Knižní klub Praha, z Bratislavy do Čech (do Říčan) přesídlivší Junior, Petra se svými zástupy sladkobolných dívčích románků, Fragment v Havlíčkově Brodě, který se pro změnu specializuje na leporela, a další a další.

Nezbývá než doufat, že snad jednou začne konečně fungovat kritika dětské literatury v denících i v jiných médiích a že dospělým (rodičům a učitelům), a tudíž ve svém důsledku dětem začne pomáhat objevovat v té leckdy nepřehledné krajině, které se říká literatura. zákoutí, jež stojí za to.