Knihu Za lesem les, která se na trh dostala loni, rozhodně nenabízí každé knihkupectví. Vyšla v nízkém nákladu jako první kniha a také jako první (samo)vydavatelský počin Kristýny Svobodové, a byla tedy distribuována jen do několika vybraných nezávislých knižních obchodů. Zaujme však na první pohled, je totiž zelená jako sama příroda. Světle zelená je obálka, tmavě zelenou je vyveden text a do stejné barvy ladí ilustrace Barbory Satranské. Díky svému elegantnímu vzhledu se kniha dostala i mezi nominované tituly Nejkrásnější české knihy roku 2024. Získala také ocenění Zlatá stuha v kategorii knih pro starší děti a mládež.

Příběh začíná jednoho podzimního večera, do oken rodinné dýňové farmy bubnuje říjnový déšť, uvnitř společně sedí tři sourozenci Klikvovi a labrador Ruf. Ema, dvanáctiletá knihomolka, si jako obvykle zapisuje do svého deníku. Sní o tom, že se jednou stane spisovatelkou. O rok mladší Berta, která se svou touhou po vědomostech a nekonečným množstvím nápadů obohacuje domácnost rodiny Klikvových o řadu vynálezů, se spolu se sedmiletým bratrem Hugem pokouší o zmapování celé oblasti kolem dýňové farmy. Dvojice je zcela zaměstnaná zakreslováním nejbližšího okolí svého domova, takže si ani nevšimne, že se rodiče ještě nevrátili domů. Zato Ema se napjatě dívá z okna. Měli přece být zpátky už odpoledne. S nepřítomností rodičů se ztrácí i pocit bezpečí a každý zvuk v domě se rázem stává podezřelým.

Dospělí v této knize nemají příliš prostoru. Pokud ovšem nějaký dostanou, nejsou zobrazeni v nijak příznivém světle. Otráveně a bez zájmu reaguje rozmrzelá školní hospodářka i policista, který příkře odbývá dětské otázky na zmizelé rodiče. A tak se děti rozhodnou jednat samy. Jádro příběhu začíná zběsilým úprkem podomácku zkonstruovaným horkovzdušným balonem. Nejen tento útěk před hrozícím dětským domovem, ale i přistání v Mlčenlivém lese a řada dalších situací nabízí kaskadérské kousky, za které by se nemusel stydět ani hollywoodský akční film. Čtenář toužící po opravdovém dobrodružství, kde jsou hrdinové často na hranici života a smrti, dostane, co žádá. Ten citlivější se možná bude občas bát, jestli děti mohou takovou nálož nebezpečí zvládnout – jestli se Berta neutopí, jestli Hugo přežije pád z balonu, jestli Emu nezasáhne nějaká větev z nevlídného a neprobádaného Mlčenlivého lesa příliš silně. Akční scény nicméně střídají dvě zklidnění – krom samotného závěru je to bloudění lesem. Možná až příliš dlouhé. Nijak zvlášť totiž neposouvá děj, a přestože dává postavám čas se vyvíjet, čtenář tu může začít ztrácet pozornost. Příběh by dozajista obstál i bez závěrečného epilogu. Ačkoli samotný návrat dětí k rodičům v posledním odstavci není nijak detailně rozveden, už plavbou po Mokrém potoce se dobrodružství uzavře a děti jsou opět v bezpečí. Obraz Emy sedící na okně před prázdnou stránkou deníku však přináší poselství na závěr – každý jsme vypravěčem svého příběhu a neměli bychom dovolit, aby nám strach bral slova.

Zásadní roli hraje v příběhu příroda. Mlčenlivý les je dosud neprobádanou dominantou kraje, a skrývá tak lecjaká tajemství. Les je střeží stejně, jako si lidé střeží ta svá (například Ema by nejraději nikdy nedala svůj deník z ruky). Prostředí je v knize vykreslené poutavě, souzní s atmosférou, kterou hned na začátku knihy navodilo několik celostránkových ilustrací. Les si ponechává svou mlčenlivost, nevyřkne ani slovo, a přesto mají všichni vstoupivší pocit, jako by o nich mluvil. Okolní stromy všemu naslouchají a prostřednictvím kořenů si vzájemně předávají informace, někde hluboko v černočerné zemi si mezi sebou tiše mumlají. Les vytváří tajemné prostředí plné napětí, které ještě graduje, když se větve začnou hlásit o slovo, sápou se po lidských vetřelcích a znepříjemňují tak nejednu cestu. Kouzelné prostředí Mlčenlivého lesa ale přináší i něco pozitivního, dává hlas nejvěrnějšímu společníkovi rodiny Klikvových, psu Rufovi.

Díky vývoji jednotlivých postav text nabízí řadu podnětů k zamyšlení. Ačkoli se nám může zdát, že v některých situacích jsou dětské síly přeceněny (například když sedmiletý Hugo v silném proudu Mokrého potoka zdvihá promočeného unaveného labradora Rufa z vody, ač sám údajně neváží víc než pytlík rýže), nabízí se myšlenka, jak neuvěřitelná síla se v každém z nás probouzí, když je někdo z našich blízkých v ohrožení. Ema se dokáže postavit počátečnímu strachu a převzít vůdčí roli nejstaršího. Berta se naopak zklidní, částečně i proto, že bez brýlí je odkázána na pomoc ostatních. Obě přicházejí na to, že i když je každá z jiného těsta, hádky nejsou vždy tím správným řešením. Celý proces provázejí Rufovy trefné komentáře a moudra, na něž přišel možná díky svým instinktům, možná dlouhým tichým přemýšlením. Čtenáři sdílející domácnost se psem se tak sami mohou zamyslet, co by jim asi tak jejich mazlíček řekl, kdyby mohl na chvíli promluvit. Ruf má v tomhle jasno, žádné šťourání v nose a žádné holčičí pištění a dohadování. „Žádné zvíře nemá rádo povykování. To ti potvrdí každý pes. Pekelně nám z toho drnčí v hlavě.“

Za lesem les lze doporučit k předčítání i samostatnému čtení. Dobrodružství vybízí k rozhovorům o vztazích, přírodě, bezpečí domova a tajemstvích. Nehrozí, že by se čtenář zalekl hustě potištěných stran, protože sazba je vzdušná a text se hravě přetahuje o místo s ilustracemi. Napětí v něm vzbuzují i nezvyklé názvy kapitol (např. Kapitola odtikávající, Kapitola tajnošustná, Kapitola tmoucetemná). Ač je kniha od začátku do konce plná dobrodružství, zasloužila by si silnější zápletku. Namísto dlouhých cest lesem se nabízí důkladnější rozvedení linky záhadné Ulity, Hugova malého tajemství na dně kapsy, kterého se les dožaduje. Potenciál nabízí i linka mateřského dubu, jehož signály musí poslechnout každý strom. Svůj prostor by mohli získat i rodiče. Obraz dospěláků by tak nakonec mohl být o něco pozitivnější.