Vědeckofantastický román Dvacet tisíc mil pod mořem nepatří jen k nejslavnějším dílům francouzského snílka Julese Verna, ale také k vůbec nejznámějším dobrodružným příběhům, jaké kdy byly napsány. Na jeho úspěchu se podílela řada faktorů, od nadčasové ponorky po tajemného kapitána Nema, avšak klíčovou roli sehrálo i prostředí, v němž se děj knihy odehrává. Autor bere čtenáře na fascinující cestu do míst, jež tehdy byla lidem z větší části nepřístupná, a seznamuje je s živočichy, které měl možnost naživo spatřit jen málokdo. Přestože dnes už oceánské hlubiny i s jejich obyvateli známe o fous lépe, na jejich tajuplnosti, přitažlivosti a potenciálu mnoha úžasných objevů se ani po více než sto padesáti letech od vydání Vernova románu zas tak moc nezměnilo.

Australská hrozba

Jedním ze zanícených obdivovatelů mořského života je i brněnský rodák, spisovatel, překladatel a lektor Michael Stavarič (nar. 1972), který dlouhodobě žije ve Vídni. Jeho dětským snem dokonce bylo stát se mořským biologem, což se mu sice nevyplnilo, své múze a dávné lásce se však rozhodl složit poklonu alespoň perem. V loňském roce se čeští čtenáři mohli seznámit s jeho nevšedním titulem Fantastické chobotnice, v němž nahlédl pod chapadla (přesněji ramena) pozoruhodných a stále trochu záhadných hlavonožců. A o chapadla není nouze ani v jeho nejnovější do češtiny přeložené knížce, která je opět určená především mladším čtenářům a na tu předchozí přímo navazuje. Tentokrát se Stavarič od hlavonožců přesunul k žahavcům, konkrétně k medúzám, byť v češtině může být toto označení trochu matoucí. Medúza totiž není název konkrétní taxonomické skupiny živočichů, nýbrž označení pro životní stadium žahavců, které u některých z nich (například korálů) zcela chybí.

Stejně jako u předchozí knihy autor začíná poněkud zeširoka, tentokrát povídáním o Měsíci, gravitaci či zamořování oceánů plastovým odpadem. Postupně se však na scéně začnou objevovat i slibované medúzy, nejprve v podobě své jmenovkyně z řeckých mýtů, od níž se Stavarič dostává k vyprávění o tom, jak cestoval po australském pobřeží. Poprvé v životě při tom na pláži narazil na varování před jedovatými medúzami, jmenovitě čtyřhrankami, jež patří k nejnebezpečnějším vodním živočichům na světě. Historka, kterou ještě doprovodí vysvětlením anglického názvu medúz (jellyfish), jej opět zavede k zajímavé a do určité míry související odbočce věnované (žahavým) kopřivám a nejjedovatějším živočichům na světě, po níž následuje už méně související kapitola o „Michaelovi“, jeho dětství, oblíbeném čísle (sedmička), zálibách a snech.

Samá voda

Kolem šedesáté strany se však medúzy vrací v plné parádě. Autor zmiňuje například pozoruhodný pokus, který odhalil, že některé medúzy mohou být v podstatě nesmrtelné (dokud je v moři někdo nesežere), a nabízí seznam sedmi (!) svých nejoblíbenějších medúz s odůvodněním, co ho na té které z nich nejvíce fascinuje. Zatímco na talířovce obrovské jsou to její neuvěřitelné rozměry (chapadla této talířovky mohou měřit přes 35 metrů), u druhu Halitrephes maasi je to výstřední tvar, který této krásce v angličtině vynesl název „ohňostrojová medúza“.

Následující kapitoly (kapitol je celkem sedm, jak jinak) mají o něco formálnější ráz a medúzy představují z biologického hlediska. Prozrazují například to, že jejich tělo tvoří obvykle z více než 90 % voda (u některých druhů dokonce až z 99 %) nebo že postrádají mozek, srdce i plíce. Dále autor popisuje, jak medúzy loví (živí se totiž dravě), jak tráví potravu, jak se rozmnožují nebo co všechno dokážou. Nechybí ani malá systematická vsuvka, v níž se dozvíme, co to medúzy vlastně jsou (a nejsou) a v jakých skupinách žahavců se s nimi můžeme setkat. Brzy však formální tón opět ustupuje, ať už s podkapitolou, která dětem prozrazuje, jaká medúza se k nim na základě jejich vlastností nejlépe hodí, či úvodem do „medúzovštiny“, v němž se dozvídáme, co je to medúzika, hvězdúza, hlubinúza či pěnúza.

Přednosti a bolístky

Stejně jako v případě Fantastických chobotnic se o obrazovou stránku postarala Michèle Ganserová, jejíž černobílé ilustrace se s textem skvěle doplňují a celé knize propůjčují specifické kouzlo. Na jednu stranu připomínají dřevoryty ze starých (nejen) přírodovědných svazků, na tu druhou si zachovávají živost a modernost, což je podstatné, aby na malé čtenáře nepůsobily příliš cize a nepřístupně. Na hravější a tvořivější děti opět čekají různé úkoly, například proplétání se bludištěm, vymýšlení českých jmen pro medúzy, které zatím mají jen to latinské, hledání rozdílů mezi obrázky nebo možnost vybarvit si některé podmořské výjevy, byť vzhledem k použitému křídovému papíru to asi nebude úplně snadné, nehledě na postoj rodičů, kteří knihu platili.

Jak už to tak u knih určených primárně dětem bývá, je i na této patrná určitá nejistota ohledně toho, kdo má být cílovým čtenářem. Autor k němu napříč textem často promlouvá, snaží se s ním interagovat a podnítit v něm zájem o téma. Obraty, které při tom používá, by naznačovaly, že hovoří spíše k žákům prvního stupně, avšak množstvím textu (zejména hustěji vysázenými pasážemi označenými „pro chytré hlavičky“), některými termíny, volbou ryze černobílých ilustrací a častou nutností uchylovat se k latinským názvům tam, kde neexistují české, se kniha jeví jako vhodnější pro starší děti, ideálně ty, které nastupují na druhý stupeň nebo na něm už jsou (nakladatel doporučený věk neuvádí). V takovém případě je ale otázka, jestli jim způsob oslovování nebude proti srsti (vždyť jsou velcí!) nebo zda jejich důvěru v autora nenaruší jeho opakovaná přiznání, že tomu, co popisuje, ne vždy zcela rozumí, ten či onen pojem sám právě slyšel poprvé a podobně.

Krom toho, a to už se netýká jen cílového čtenáře, textu ne vždy prospívají příliš velké odbočky od tématu, jakkoli mohou být zajímavé. Samotným medúzám je totiž nakonec věnována odhadem polovina knihy a potenciál objevování jejich „fantastického“ světa zůstává zčásti nevyužit.

Nesnáze s medúzajíci

Nemálo vrásek autor jistě přidělal překladatelce, zejména svými jazykovými hříčkami, které často odkazují k triviálním názvům zmiňovaných organismů. Ve slovníku medúzovštiny tak například narazíme na medúzajíce, což je vtipný odkaz na plže rodu Aplysia, v angličtině i němčině známé jako „mořští zajíci“ (angl. sea hares; něm. Seehasen). V češtině se však tito měkkýši jmenují zejové, což by vtip zabilo. Podobných věcí je v knize celá řada, a proto ani není divu, že někdy Stavarič překladatelce, která jinak odvedla vynikající práci, hlavu popletl úplně, a my se tak dočteme například o „obřích krabích pavoucích“, což zní rozhodně děsivě, ale jde jen o doslovný překlad opět německého i anglického triviálního názvu Riesenkrabbenspinnen, respektive giant crab spiders. V češtině se tito pavouci jmenují poněkud nudně maloočky (děsiví ale jsou, o tom žádná). Byť jde o drobnost, je lepší použít český název nebo, není-li kupříkladu kvůli kontextu zbytí, jako v případě výše zmíněných mořských zajíců upozornit, že jde o překlad anglického či německého triviálního jména, abychom pro organismy s existujícím českým názvem zbytečně nezaváděli označení převzatá z cizích jazyků.

Fantastické medúzy každopádně potěší každého, komu se zamlouvala autorova předchozí kniha o chobotnicích, milovníky kvalitních ilustrací i všechny zájemce o přírodovědné knihy – jak ty mladší, tak i jejich rodiče, kteří poté ratolesti jistě rádi doprovodí do mořského světa, aby si medúzy a jiné mořské tvory společně prohlédli naživo.