Tlusťoch umřel
Varga, Krzystof: Tequila

Tlusťoch umřel

V předposlední knize nazvané prostě a výstižně Tequila se Vargova pozice znuděného byrokrata obrací ve fabulačních obrátkách o plných 180 stupňů - stává se z něj rocker, leader úspěšné undergroundové kapely, která se však nachází na pomezí svých existenčních hranic - právě jí totiž zemřel bubeník...

Krzystof Varga je úředník, který by skrze svět tabulek rád poznal svět... Alespoň tak se okresleně a s nadsázkou prezentoval v rámci čtyřdenního knižního veletrhu v Krakově na svém autorském čtení v  kaziměřské kavárně Alchymie (na kterém nakonec ze svého díla nepřečetl ani řádku). V předposlední knize nazvané prostě a výstižně Tequila se jeho pozice znuděného byrokrata obrací ve fabulačních obrátkách o plných 180 stupňů - stává se z něj rocker, leader úspěšné undergroundové kapely, která se však nachází na pomezí svých existenčních hranic - právě jí totiž zemřel bubeník...

Tlusťoch ovšem nebyl bubeníkem v klasickém slova smyslu – na rozdíl od zbytku kapely nechodil do obchodů s deskami, ale mnohem radši navštěvoval fastfoody. Jeho vášní nebyla duchovní strava, ale normální jídlo, a to v jakémkoli množství (čím více, tím lépe). Vlastně do vzorce rockové kapely vůbec nezapadal, a proto se jeho smrt vlastně ani jako „rock´n´rollová“ nepočítá.

Hrdinovo alter ego, stojící nad hrobem kamaráda, nesoucí jeho rakev („nejhorší co se vám  v životě může stát, je mít na ramenou rakev a kocovinu...“), se v jednom dlouhém a nekonečném monologu složeném z fragmentárních vzpomínek a duševních pochodů pitvá nejen ve svých vlastních vzpomínkách a v tom, co bylo, ale především v nejisté budoucnosti. Svět si tlustou silnou čarou rozděluje na umělohmotnou kulturu McDonaldů a partiček čtyř zpívajících kluků a na starou dobrou muziku, která má „sílu a chuť“ a která je přirovnávána k Tequile - k tomu nejlepšímu nápoji, jenž existuje.

Přestože je jeho literární mystifikace plná současného životního stylu, jazyka, a také nadsázky a humoru (doteď nevěřím tomu, že Varga opravdu nikdy kytaru nedržel v ruce, neboť jeho stylizace je naprosto přesvědčivá), sám velice dobře cítí, že nic není jako dřív, že zkrátka a dobře stárne. S dostatečnou dávkou sebeironie konstatuje, že plešatí, ztrácí sílu, elán, lidi okolo něho se mění a on sám také - pomalu ale jistě se propadá kamsi do neznáma - na druhou stranu mince zaplněné věnečky a rakvičkami z cukrárny na rohu.

„Pomalu se stmívá, za chvíli bude úplná tma a já se začínám cítit lehce otupěle. Ale nějak se mi odsud nechce, nic mě netáhne k bráně, kterou za chvíli zamknou, nic mě netáhne do města, kterýho mám už plný zuby, nic mě netáhne ke kapele, k muzice. Už nikoho nemám. Zůstali jsme jen my dva - Tlusťoch a já.“

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Wydawnictwo Czarne, Wolowiec, 2002.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse