Pojďme do jiné země
Gordimer, Nadine: Poutníci (1)

Pojďme do jiné země

Mohlo by se zdát, že po pádu apartheidu v Jihoafrické republice ztratí mnoho tamějších spisovatelů hlavní či důležité téma své tvorby. Opak je však pravdou, jak ukazují mj. díla nositelky Nobelovy ceny za literaturu Nadine Gordimerové.

Mohlo by se zdát, že po pádu apartheidu v Jihoafrické republice ztratí mnoho tamějších spisovatelů hlavní či důležité téma své tvorby. Opak je však pravdou, jak ukazují mj. díla dvou nositelů Nobelovy ceny za literaturu, Nadine GordimerovéJ. M. Coetzeeho. Vnější ghetta, ta viditelná, která již padla, je vždy jednodušší odstranit, avšak vnitřní ghetta, která zůstávají v nás, ta už se odstraňují hůře (lze-li je vůbec odstranit). O tom nás přesvědčuje i zatím poslední román Nadine Gordimerové (1923), který u nás vyšel pod názvem Poutníci. Je to bohužel teprve druhá kniha, která u nás této autorce vychází; dosud jsme znali pouze povídkový soubor Pátkova šlépěj (č. 1989). Větší štěstí měli slovenští čtenáři: román Status quo z roku 1974, oceněný Booker Prize, vyšel v r. 1988; v r. 1992 pak ještě vyšel román July a jeho ľudia (v originále 1981), patřící k jejím nejlepším dílům. Nobelovu cenu získala Gordimerová v roce 1991 a i poté vydala několik románů a povídkových souborů, v nichž přesvědčuje, že cenu nejvyšší získala po právu.

Román Poutníci (The Pickup, 2001) začíná ve chvíli, kdy se hrdince Julii Summersové porouchá auto v chudinské černošské čtvrti Johannesburgu. V dílně, kam dá auto opravit, se třicetiletá Julie seznámí s o rok mladším mužem, uprchlíkem z kterési arabské země. Abdu, jak si mladík říká (je to jen běžné označení muže v arabském světě), je v JAR nelegálně a hrozí mu vyhoštění ze země. Ve vztahu s Julií vidí svou šanci, jak získat trvalý pobyt nebo legální vstup do jiné vyspělé země. Julie totiž pochází z bohaté rodiny, ale se svým otcem se téměř nestýká a jeho penězi pohrdá. Její „vzpoura“ je však spíše povrchní a salonní. Teprve díky Abduovi se pomalu začíná měnit. Mnohem více si nyní uvědomuje prázdnotu svého života na straně jedné i vzdálenost otcovým hodnotám na straně druhé. Hluboce se do Abdua zamiluje a nevidí, že jeho láska k ní je přece jen zištnější. Odmítá požádat otce s jeho vlivem o pomoc pro Abdua. Ten se nakonec musí vrátit zpět do vlasti. Julie se rozhodne opustit svůj dosavadní poklidný a zajištěný život a odejít s ním. Všemi je varována před poměry, které v jeho chudé zemi panují, ale přesto odejde. Provdá se za Abdua a začne žít u jeho početné rodiny ve vesnici, kolem níž je jen poušť. Tady se Abdu mění v Ibráhíma, což je jeho skutečné jméno. Julie se snaží sžít s jeho rodinou a vyučuje angličtinu. Mnohem lépe než Abduovi se jí daří bořit ona vnitřní ghetta rasismu a intolerance. Nalezne nový smysl života v dosud nepoznané rodinné pospolitosti a po boku milovaného muže, kterého stále vnímá především jako milence, což jejich vztah obohacuje. Abdu se však neustále snaží dostat pryč a dokola žádá na zkorumpovaných úřadech o vízum do Austrálie, Kanady či USA. I tady se projeví rozdíly: jeho žena by sice byla vítána hned, on však nikoli; takových lidí jako on je v západním světě ohrožovaném islámským fundamentalismem a terorismem a vlnami imigrantů dost. Po více než roce se mu to nakonec podaří. K úspěchu mu však pomůže také Juliina matka, žijící po rozvodu v Kalifornii. A nastává nový rozpor: manželka, která by měla být poslušná svého muže, odmítne odejít. Chce zůstat zde, v poušti, na chudém venkově, kde našla smysl života, ne v honbě za úspěchem a kariérou, ale v každodenním trápení s nedostatkem a s cizím jazykem, kulturou, náboženstvím a zvyklostmi, které ji fascinují. A především nechce odejít do Kalifornie, která je pro ni symbolem právě toho všeho, co opustila, když s Abduem/Ibráhímem odešla. Propast mezi oběma milenci je nyní již zřejmě nepřekonatelná. Na konci odjíždí muž sám a Julie zůstává; oba předstírají, že za ním přijede později, až si Abdu najde práci a bydlení.

Konec je úmyslně otevřený, závěry autorka nepředkládá, čtenář si je musí najít sám. Obě postavy hledají zemi, v níž by se jejich odlišnosti mohli co nejvíce smazat. To však není možné, kromě lásky: „Tu noc se milovali tak, že to milování bylo nějakou další zemí, zemí samou o sobě, ne tvou či mou.“ (s. 99)

Vhodně zvolený český název Poutníci vyjadřuje jedno z témat knihy: putování; pouť za láskou, za porozuměním a tolerancí, pouť do nové země, do lepší budoucnosti, za jinou kulturou a jejími zvyky a jazykem atd. Takových poutí je dnešní svět plný a vlastně jsou tito poutníci pro dnešní dobu typičtí. Všude narážíme na podobná vnitřní ghetta, když už ne vnější. Pro tento dotek současné reality je román Nadine Gordimerové, psaný krásným poetickým a citlivým jazykem (a výborný český překlad tomu jen pomáhá), velmi působivý a hodnotný. Autorce se podařilo věrně zachytit povahy hlavních postav, jejich rozdíly i to, co je spojuje, a především rozporuplný svět, v němž musí své problémy řešit: jihoafrické velkoměsto, kde se všechny problémy mohou skrýt pod povrchem, ale přesto je není možné přehlížet, i vesnici v poušti, kde je vše viditelnější a mnohem odhalenější a syrovější, i když se může zdát, že písek vše očistí. Jako zakletý kafkovský zámek pak působí snahy obou milenců vycestovat do jiné země: snaží se o to dvakrát a pokaždé jinak, ale pokaždé stejně složitě a tragicky absurdně. Méně přesvědčivě na mne však působí např. poněkud schematická revolta Julie proti světu svého otce, stále dokola připomínaná minulost Julie a jí podobných přátel z jedné kavárny, kde se planě diskutuje, či poněkud zbytečný a nijak nerozvedený motiv jejího strýce gynekologa (s ním si Julie rozumí lépe než s otcem a také od něj žádá pomoc, jíž se jí dostane), obviněného neprávem ze sexuálního obtěžování pacientky, který působí poměrně lacině, byť by se dal tento velice aktuální problém rozvést podrobněji a hlouběji, ale to už by byl zase jiný příběh.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Petr Mikeš, Euromedia Group k.s. – Odeon, Praha, 2004, 256 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Vit Zdralek,

Jak poukazuje J. M. Coetzee ve své zatím poslední sbírce esejů, Inner Workings: Essays 2000-2005 (Vintage Books 2008), kniha Poutníci (orig. The Pickup) znamená v Gordimerové tvorbě zásadní - a podle Coetzeeho pozitivní - změnu. Spisovatelka se odklání od angažovaného politického psaní - kterým se jako nelhostejná jihoafrická spisovatelka snažila po svém bojovat proti systému apartheidu - k niternějším polohám lidské duše, což ji zjevně velmi osvobozuje. Citujme ze závěru Cotzeeho eseje.

"Within that tradition [cervantesovská tradice vyjevovat skutečnost, psát pravdu i když jí není nasloucháno] she was able to work quite satisfactorily until the late 1970s, when she was made to realise that to black South Africans, the people to whose struggle she bore historical witness, the name Zola, to say nothing of the name Proust, carried no resonance - that she was too European to matter to the people who mattered most to her...

With the end of apartheid and the relaxation of the ideological imperatives that under apartheid had overshadowed all cultural affairs, Gordimer was liberated from such self-laceration. The fiction she has published in the new century shows a welcome readiness to pursue new avenues and a new sense of the world. If the writing tends to be somewhat bodiless, somewhat sketchy by comparison with the writing of her major period, if the devotion to the texture of the real that characterises her best work is now only intermitent, if she is sometimes content to gesture toward what she means rather than pinning it down exactly in words, that is, one senses, because she feels she has already proved herself, does not need to perform those Herculean labours anew." (strana 256)