Tato představa je ale záhy smetena ze stolu, i když text jistou podobnost s detektivními příběhy přece jen nabízí. Pakliže je ovšem v dobrodružstvích Phila Marlowa a jemu podobných hlavní hádankou především totožnost osoby, jež se dostala na špatnou stranu zákona, ve Volaném čísle si tuto otázku zodpovíme poměrně vzápětí – předmětem vyšetřování je totiž sám vypravěč a trochu konkrétněji křehká a v jeho očích nejasná možnost způsobu vlastní existence. Onen „vyšetřovací postup“ pak osciluje mezi hledáním vlastní identity a nějakého pevného bodu v jeho životě a autodestrukcí. (Jakou shodou okolností lze asi přežít situaci, v níž si hrdina s podřezanými žílami politý benzínem zapaluje cigaretu? A lze vůbec vymyslet spolehlivější a přesto natolik obrazně zajímavý způsob sebevraždy?)

Tři kapitoly knihy a v nich uplatněné způsoby narace rámcují tři různá výtvarná zpracování. Ty však ponechme stranou – byť jsou sebevýraznější, stále jen spoluutváří celkový dojem a nejsou jeho primárním původcem. První část je hravě neurotická a autor v ní nejvíce sází na absurdní groteskno, které úspěšně navozuje klamné zdání, že vypravěč je osobou, která prostě jen vidí skutečnost trochu jinak než ostatní. Občas má sice opodstatněné obavy, že se pomalu stává někým jiným, ale protože si to stále ještě uvědomuje, není pozdě s tím něco dělat. Postupem času však toto dominantní téma ustupuje do pozadí ruku v ruce s tím, kterak se vypravěč pomalu vzdává naděje, že své snažení dovede zdárně k cíli, a jeho život dostane pevné kontury tím, že jím projde pouze s jednou identitou. Namísto toho přichází unavená rezignace a obraz univerzálně rozpolcené postavy, jež chce především přežít, nehledě na to, která z jejích tváří má právě navrch.

Ze svých zkušeností dramatika (na svém kontě má přes dvě desítky her) těží Tobiáš především v části druhé, která je koncipována jako monolog. Místy až bohapusté tlachání sklouzává ke zkratkovitým přerývavým komentářům okolí štamgasta v jednom bistru a k banálním konstatováním o životě, jako by řečník jádro sdělení teprve hledal nebo se nemohl rozhodnout, jaká slova volit a kde vlastně začít. A přestože je vyústěním této „magnetofonové nahrávky“, jak z textu vyplývá, opět jen pocit bezvýchodné samoty a nejistota, zdá se, jako by měla pro svého původce až terapeutický charakter. Klipovitost scén a filmový střih se sice objevuje již v předchozích dvou kapitolách, naplno je však uplatněn až v té poslední, stylově nejuměřenější. Retrospektivní pasáže jsou rozbity do fragmentů heslovitými výkřiky, abstraktní obrazy zase střídají krátké rozhovory lékařů radících se nad pacientem a také dialogy, v nichž vypravěč ležící v kómatu odpovídá své milé. On ji slyší, ona jeho ne. A obdobná komunikační i citová bariéra ho dělí i od ostatních lidí.

Výše zmiňovanou nejistotou však netrpí pouze hrdina, ale na některých místech i samotný čtenář. To když v textu narazí na mírně otřepané banality typu „Nikdo nežije ten svůj podělanej život sám.“ (str. 63) „Někam se propadám.“ (str. 83) „Nevim, kdo jsem.“ (str. 89) nebo „Tohle všechno už se stalo.“ (str. 94)

Volané číslo neexistuje je na české scéně opravdu neobvyklým vydavatelským počinem, a to především kvůli výtvarné stránce. Ta v jednotlivých částech dokáže výborně charakterizovat náladu vyprávění a hned od počátku je jasné, že má pouze ilustrativní ambici, i když v tomto případě bezezbytku platí, že to rozhodně není málo. Zda by však obstál text samotný, je už věc jiná.