Rozum v klíně
Heczková, Libuše: Píšící Minervy

Rozum v klíně

Minervy přelomu 19. a 20. století – spisovatelky, učitelky, redaktorky – navykaly české ženy vzdělávat se a myslet.

Procesy vytváření ženské literární kritiky nazývám metaforicky hledáním rozumu v klíně; jde o postup osvojování kritického myšlení těmi, které jsou v 19. století téměř bezvýhradně identifikovány s citem, sentimentálností, smyslností, empatií a především s erotičností a tělesností. Kulturní zápis do ženského těla, který jej poznamenal jakýmsi trestem „podlidství“ za jeho fyzickou spjatost s těhotenstvím a rozením, nemusel mít podobu jen zjevné restrikce, naopak byl často oslavou ženství nebo dekadentní performativní androgynní provokací, která útočila na optimismus měšťanské kultury. Rossi Braidottiová v knize Patterns of Dissonance tuto situaci formuluje radikálně: „Patriarchální myšlení spojilo ženu s přírodou, s tělem, s fyzičnem jako materiál, který je třeba zkrotit a ochočit. Tato stigmatizace ženy z ní činí vyděděnce, nebo spíše obraz na okraji, odkazující za hranice kulturního a symbolického řádu. Žena je metaforou pro věčně se vzdalující možnost neřádu, v Descartovi je obrazem chaosu nebo génia zla; jako taková zosobňuje v patriarchální obrazotvornosti onu znepokojivou možnost absence zákona i jeho rozkladu. Tento obraz ženy […] vyvolává zároveň fascinaci a hrůzu. Jako marginalizovaný pojem je ukazatelem, označujícím hranice teoretické reprezentace“ (Braidotti 1991: 140). V díle francouzské dekadentky Marguerite Eymery‑Vallettové, píšící pod pseudonymem Rachilde,5 takový „obraz na okraji“ nalezneme v dekadentně „perverzní“ a podvratné podobě. Jedna z jejích povídek – „Vinobraní v Sodomě“ – alegoricky zobrazuje vyprázdnění původního skutečného božského řádu patriarchálním, starozákonním mužstvím. Brutální a krvavé podobenství stylově přetížené smyslovými barvitými obrazy, sugestivními synesteziemi a ornamentálností ukazuje zničení ženství a dosazení abstraktní zženštilosti a homosexuálního i homosociálního pouta na jeho místo. Fyzické ženství a ženská sexualita jsou zde prezentovány jako hrozba, které musí „moudří Sodomští“ čelit svou mužnou racionalitou: „V spravedlivém a hrozném hněvu se shromáždili mužové boží, aby se zbavili těchto pomatených, které posedala od soumraku do jitřenky nezkrotná lačnost zlých vášní.“ Tento „spravedlivý hněv“ nakonec vyústí v krvavé bakchanálie – ukamenování „jedné z tulaček za láskou, které moudří Sodomští vyhnali ze svého města“. Ta se přesto odvážila vrátit a svou nahotou je „vybízet k hříchu v den Hospodinův“. Ukamenují ji, vylisují, vypijí a poprvé okusí lásku mezi muži. Rachildina dekadentní Sodoma je pesimistická vize krize racionality a krize dosavadní mužskosti. Je to svět, který je dokonalý a odsouzený k zániku.

V podobné „Sodomě“ (avšak nejistější a ambivalentnější a snad optimističtější) moderny se emancipovala „ženská kritika“. Hledala svoji racionalitu a kritičnost, způsob, jak promlouvat o tvůrčích aktivitách žen i mužů a také jak definovat svou zkušenost ženství, definovat ženské já racionálně a vědomě. Nacházela svůj prostor i přesto, že postupy té z nejrozumovějších lidských disciplín ji odsuzovaly k biologickému nereflektujícímu bytí.

„Fyziologická slaboduchost ženy“
Věda konce 19. století zabývající se člověkem mnohdy připomíná ve vztahu k ženám sbor „moudrých Sodomských“. Přírodovědci, antropologové, lékaři se často projevovali jako nepokrytí misogynové, kteří napadali ženské intelektuální schopnosti, možnost se vzdělávat i schopnost tvůrčích výkonů. Odvolávali se na empirická zkoumání, která mísila sociální a empirické podmínky a pravidla, v nichž žily ženy, s jejich fyziologií a sexualitou (viz sborník V bludném kruhu 2006). Notoricky známé misogynní knihy ve své době uznávaných vědců Paula Julia Möbia, Cesara Lombrosa nebo německého psychologa a lékaře Wernera Sombarta a dalších jsou vrcholem ledovce, který v podstatě shrnuje Möbiův výrok o fyziologické slaboduchosti ženy. Takové interpretace ženské přirozenosti se musely i v tehdejší době setkat s odporem. „Krev vstupuje k hlavě z této teorie moderního proslulého učence, teorie vzaté z kurníku a z chléva,“ hřímala Teréza Nováková nad Sombartovými názory (Nováková 1903d: 224). Vědecká tvrzení měla zásadní dopad na studium ženské psychologie, mnohé ženy se k nim samy přikláněly a jejich vliv přetrvával dlouho do 20. století (Dijkstra 1996, Vojvodík 2006b). Tyto teorie ale na druhé straně také otevíraly závažné otázky ženského tvůrčího génia a urychlovaly diferenciaci a individualizaci ženských postojů. Závažné analýze ve své době podrobila filosofické a fyziologicko‑evolucionistické sexuální teorie vídeňská esejistka a feministka Rosa Mayrederová v knize Ke kritice ženskosti (1905, česky 1911). Opírá se o názory Havelocka Ellise, Richarda von Krafft‑Ebinga, Cesare Lombrosa, Friedricha Nietzscheho, Arthura Schopenhauera. „Světlé stránky teleologické pohlavní přirozenosti disponují ženu k mateřství, její stinné stránky – k prostituci. Pud výhradně oddati se jedinému muži, jenž tak často bývá počítán ‚k základním pudům‘ ženskosti, jest teprve plodem kultury, dílem vyšší odlišenosti ženiny a nenáleží v obor její primitivní přirozenosti pohlavní. Neboť výlučná oddanost předpokládá zhusta sílu mravní vůle, osobní moc nad svůdností vnitřních i vnějších okolností, jež ženu vysoko povznáší nad pasivitu a slabost její základní teleologické bytosti. Bez pozitivnějších, tedy ‚mužštějších‘ vlastností, než jsou ty, které plynou jedině z psychosexuelní dispozice primitivního ženství, jest nemyslitelna pohlavní integrita, jakožto svobodný, mravný čin“ (Mayreder 1911: 39−41). Mateřství zůstávalo jedním z centrálních problémů feminismu. Sexuální popis ženy vycházející z teleologie přirozenosti mateřství přetrvává různě tlumen po celou první polovinu 20. století.

Vliv těchto teorií je patrný i z toho, jak se s nimi vyrovnává ještě po padesáti letech filosofka Albína Dratvová v knize Duše moderní ženy: „Darwin byl přesvědčen, že projevy velikého nadání jsou variací v biologickém smyslu a že takové variace, ať již ve sféře pohlavní, nebo duchovní, jsou častější u mužského pohlaví. Naproti tomu vystoupilo mnoho badatelů a tvrdilo, že závěr tento diktuje mužům jejich ješitnost. Havelock Ellis uvádí oba tyto názory na pravou míru vědeckým zjištěním, že prosté výkyvy duševních schopností muže jsou větší proti výkyvům psychy ženské.“ Podle tohoto psychologa „najdeme‑li u muže častěji výjimku, které dáváme název genia, najdeme u nich také mnohem častěji než u žen – duševní méněcennost. […] žena kráčí svým životem pevněji, soustředěněji, muž kolísá mezi nebem a propastí. To je okolnost, na níž ženy při nejlepší své snaze nemohou nic měnit, i když se jim podařilo za pomoci lékařů a hygieniků vítězně přemoci svůj handicap tělesný“ (1947: 159).

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Heczková, Libuše: Píšící Minervy. Vybrané kapitoly z dějin české literární kritiky. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Praha, 2009.

Zařazení článku:

literární věda

Jazyk:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse

JLukavec,

Třeba v knihkupectví Fišer, Kaprova 10.

Siegfried Kunze,

Dobrý den,
prosím o podání informace, kde bych mohl knihu
Píšící Minervy zakoupit. Za informaci děkuji.
Zdraví S. Kunze