Jazykové světy
Koch, Jurij: Modrá vrána

Jazykové světy

Moje mateřština je lužická srbština, prastarý západoslovanský jazyk, kterým se dokáže dorozumět nějakých šedesát tisíc lidí v zemi, kde žijí dva národy, v které však veřejný život plně ovládá němčina.

Moje mateřština je lužická srbština, prastarý západoslovanský jazyk, kterým se dokáže dorozumět nějakých šedesát tisíc lidí v zemi, kde žijí dva národy, v které však veřejný život plně ovládá němčina.

Co se ve mně děje, když se rozhodnu psát nanejvýš pro tisíc lidí, kteří přece rozumějí i německy? K mému prvotnímu prožitku patří, že jsem své matce řekl „mami“ a otci „tati“. Když jsem se radoval, říkal jsem: „Mám radost.“, horká jasná koule na nebi je „slunce“, zeleň na louce „tráva“ a nástroji, kterým se dá séct, se říká „kosa“. Když jsem měl hlad, škemral jsem: „Mami, namaž mi chleba.“

Tahle řeč je součástí mého elementárního bytí, mé brány do světa, fundamentu mé vlasti. V této řeči jsem se naučil pojmenovávat věci, rozlišovat je a vynalézat nová jména. V ní jsem slyšel první zpívaná slova, rýmovaná, smysluplně seřazená, poučná, nádherná slova připomínající celé verše, kterými teď mohu všechno vyslovit, napsat – dopisy a milostná psaní, kletby a nářky, komentáře, knihy. S touto řečí jsem vyrostl. S ní je spojen můj osud. Už se od ní nedokážu odpoutat, i kdybych chtěl. Nevybral jsem si ji. Byla tu, už když jsem přišel na svět. Dítě si nemůže vybrat rodiče.

Takže my dva. Co si počneme? Tvoříme spolu publicistiku i beletrii. Nechceš to tak ani ty, ani já, ale příroda kolem nás. A: Jsou lidé, kteří po nás baží. To dává osudu určitý smysl.

Co by se však stalo, kdybych se rozhodl (každý den padají taková rozhodnutí), nebo kdyby mi to někdo vnutil (dějiny znají tisíc příkladů), co by se stalo, kdybych se odloučil od svého elementárního jazyka?

Překročil bych meze své rodné vsi, v níž byla skála, z které se lámala nejtvrdší žula v Evropě. Opustil bych svůj terén, vkročil do cizí krajiny na bezcestí. Opustil bych své dětství, svlékl si ho jako dobře ušitou košili. Nesvlékám si košile, když znamenají vědomí a svědomí. Sám bych se okradl o svůj praprožitek. Nechal bych ho ležet za sebou. Už bych nemohl být naivní. Už bych si nemohl hrát, už bych nemohl myslet nelogicky, ani s brutální upřímností.

Takováhle sebezkomolenina by už nikdy neměla potřebu psát.

 

 

Mám před sebou nový list. Hned napíšu první větu. Bude v němčině.

Proč píšu i německy? Zkrátka a jednoduše: Protože mne může číst víc lidí. – Ale to není celá odpověď.

V mé vlasti, rozdrobené hospodářskými zájmy, náboženstvím, mentalitou, jazykem a celou řadou cizích vlivů, se už po staletí přes sebe skládají kultury, dějiny, jazyky a identity. Když hodíte do rybníka hrst kamínků, tak se kruhy na vodě rozšiřují. V bodech, kde se setkávají, se kruhy zesilují nebo zeslabují nebo z nich vycházejí nové.

Jedním takovým kamínkem je německá kultura, němčina, celý její mohutný kontext, v kterém se zabydlela. Víc než tisíc let roztahuje své silnější a větší kruhy, lehá si na jiné, zašlapává je a přestává útoky všech vln. Občas se uvolí k drobné změně, s delší či kratší výchylkou. Ale dalekosáhlou hru vln a kruhů na vodní hladině určuje ona.

Na německých školách (i na lužickosrbských), kde jsem studoval, jsem se musel učit zpaměti Goetha a Schillera a Brechta. Větší, možná jen zdánlivě větší životní pocit, to opojení světovostí, je mým nejranějším průvodcem. Nemám proti němu nic. Je to můj soused, třebaže se každý den neutvrzujeme přes plot, že se máme rádi. Vedle něj se cítím bezpečně, přestože mě přirozeně napadá, že si je dobře vědom své převahy. Dělám, jako bych jeho aroganci neviděl, někdy rozladěně, často s převahou slabšího.

Někdy k němu vzhlížím, napodobuji ho, používám jeho jazyk, v kterém se dobře vyznám, někdy líp než on sám. Řeč mého souseda a průvodce se mi stala druhou mateřštinou, přestože má matka se v ní vyznala prachbídně.

Druhá mateřština je jako přídavný objektiv fotoaparátu, širokoúhlý teleobjektiv s lepším zaostřením. Zdá se mi, že pro své snímky mám dobrou výbavu. Bude záležet na mně, jak ji použiji.

První věta na listu je překlad mého lužickosrbského originálu.

Překlad? Překlad by zajistil člověk, kterého seženu já nebo nakladatelství. Sám si jsa překladatelem, nepřekládám. Převádím myšlenky. Jsem svobodný. Jsem prost jakéhokoliv pouta, které by mne spojovalo s originálem. Nemám pána jako pes, jehož svoboda je omezena provazem. Nakonec si můžu se svým textem dělat, co chci. Smím se procházet tak daleko, jak chci. Převádím poezii z jednoho světa do druhého. Světy různých dějin, povah, škol, svobod, mravů, vyznání, řádů se sbližují. Jazyk ta střetnutí zvládne, přestup práh. Vezme na sebe i uvítací proslov. Ale když se bude starat jen o to, aby byl správný, jakékoli námluvy budou marné. Spisovatelé, kteří se vyznají ještě v dalším jazyce, žijí v dalším světě. Jsou doma i u sousedů, dokážou pomoci, kde jiní odmítají. Dvojjazyční lidé dokážou šířit mír, protože znají svět, z kterého pochází protivník.

První věta mého převodu zní: Děkuji matce, že mi nesmlčela svůj jazyk.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Lukáš NovosadRadek Čermák, Praha - Podlesí: Dauphin, 2009

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse