Ve druhém rozhovoru s přední českou íránistkou Zuzanou Kříhovou mimo jiné přišla řeč na situaci na íránském knižním trhu i na to, co si – mnohdy velmi překvapivě – mohou Íránci přečíst z české literatury. Nebo také jak vypadá práce na perském překladu Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové do perštiny.

iLiteratura: Jaký je vlastně íránský knižní trh?
Zuzana Kříhová: Knihy v Iránu ještě donedávna vycházely i v desetitisícových nákladech, a to opakovaně, třeba i třicetkrát, což je pro nás dost nepředstavitelné, takové trochu sci-fi. V současnosti je to ale už komplikovanější, protože se vzhledem ke špatné ekonomické situaci zvedla i cena papíru. Není to tedy tak růžové, jako to bývávalo, ale pořád se vydávají poměrně vysoké náklady a knihy mají i nadále vícero dotisků. Kromě původní tvorby je v Íránu také silný trh s překladovou literaturou. Íránci mají velký zájem o publikace zahraničních spisovatelů, nakladatelé to vědí a dělají všechno pro to, aby co nejrychleji přeložili nově vydané světové bestsellery. Írán nicméně nemá podepsanou Bernskou úmluvu o ochraně literárních a uměleckých děl. A zatímco prestižnější nakladatelství se opravdu svědomitě snaží kontaktovat agenty nebo zahraniční spisovatele a domluvit s nimi nějakou smlouvu a finanční kompenzaci, jiní nakladatelé to naopak ignorují. Stáhnou si jednoduše knížku z internetu, nechají ji přeložit a vydají v podstatě okamžitě nebo velmi brzy poté, co se objevila ve Státech, v Británii nebo ve Francii.

iLiteratura: Vycházejí i překlady z češtiny do perštiny?
Zuzana Kříhová: Ne, z češtiny momentálně nikdo nepřekládá, nebo o tom alespoň nevím. Čeští autoři v Íránu vycházejí, ale jsou to ti, kteří už byli publikováni v nějakém jiném jazyce, primárně v angličtině. A nakladatelé sledují především zahraniční úspěch – pokud se český autor prosadí ve světě, je šance, že budou jeho knihy přeloženy i do perštiny.

iLiteratura: A co z českých děl v Íránu vyšlo?
Zuzana Kříhová: Například kompletní Kafka či Kundera. Oba autoři jsou v Íránu velmi oblíbení. Vyšel i Haškův Švejk, ten je ale přeložený z maďarštiny, což je docela vtipné. Překvapivě i Václav Havel, jeho Moc bezmocných, vyzývající k aktivizaci občanské společnosti, upřesňující, jak se postavit diktatuře zevnitř. Cenzorům to kupodivu nevadí – zřejmě uvažují tak, že esej kritizuje komunistickou diktaturu a ta se současného Íránu netýká. Vyšlo také Klímovo Moje šílené století, včetně nezcenzurovaných pasáží s židovskou tematikou a holocaustem, zápolením s komunistickým režimem a restrikcemi, které autor zažíval. A s kterými se mohou potýkat i současní íránští spisovatelé a intelektuálové. Možná i proto dílo přitahuje pozornost v Íránu. Jedná se o velmi dobrý překlad a překvapilo mě, že v něm nejsou vynechány pasáže, které bych z hlediska fungování knižní cenzury v Íránu považovala za problematické. Oblíbený je i Bohumil Hrabal, například Příliš hlučná samota vyšla více než dvacetkrát, možná i zásluhou vynikajícího překladu Parvíze Daváího, íránského spisovatele a filmového kritika žijícího v Praze. Do češtiny skvěle překládají také má kolegyně Mona Khademi a Reda Mirchi.

iLiteratura: To je přehled prózy, ale vzhledem ke kladnému vztahu Íránců k poezii mě napadá – a co česká poezie?
Zuzana Kříhová: Z poezie toho vyšlo velmi málo, dávněji několik ukázek ze Seifertovy poezie, v jisté antologii, ale jinak nemám o dalších překladech informace.

iLiteratura: Existuje v Íránu bohemistika?
Zuzana Kříhová: Ne, bohemisté v Íránu nepůsobí, bohemistika tam ani nikdy neexistovala. Před pár lety jsme s docentkou Bozděchovou z bohemistiky FF UK kontaktovaly íránské univerzity, zda by byl zájem, teď ale za současné situace na zakládání oboru není příhodná doba.

iLiteratura: Díky tobě bude v brzké době k dostání perský překlad Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. Proč právě Žítkovské bohyně?
Zuzana Kříhová: Důvod je zcela prozaický: představovala jsem před časem v Teheránu současné české autorky včetně Kateřiny Tučkové, její Gertu Schnirch a Žítkovské bohyně, jako jakýsi vzorek toho, co u nás bylo v té době populární. Chtěla jsem poukázat na jistý trend, patrný v naší literatuře, i když samozřejmě vůbec nejsem na tuto oblast odbornice. Kateřina Tučková se, podle mě, dokázala chopit témat, která buď byla, nebo stále jsou marginalizovaná anebo skoro až tabuizovaná, a protlačit je na povrch takovým způsobem, že se o ně veřejnost začala mnohem víc zajímat. Podařilo se jí vyvolat veřejnou diskusi a třeba i kontroverzi, to se týká jak odsunu Němců, tak i fenoménu Žítkové. My tam máme chalupu, takže jsem mohla sledovat, jak se například proměnila turistika v regionu. Dřív tam nejezdil skoro nikdo, byl to zapomenutý kraj. Ale po vydání románu se najednou zvedla obrovská vlna zájmu o Žítkovou i údajné bohyně. Teheránské nakladatelství Češme kniha zaujala, i když jsem je rovnou musela varovat, že hlavním tématem je, řekněme, lidová magie, což může být z hlediska cenzury problém, a v závěru románu je lesbická scéna, což znamená stoprocentně potíže. Na druhou stranu bohyně byly vlastně něco jako lidové léčitelky, disponující jistými nadpřirozenými schopnosti nebo silnými psychologickými schopnostmi. A navíc to byly hluboce věřící ženy, čímž by se snad dala cenzura obejít. 

iLiteratura: Takže cenzorské kolečko knihu teprve čeká?
Zuzana Kříhová: Přesně tak. Sama jsem zvědavá, protože nevím, jestli vůbec získá povolení, aby mohla v Íránu vyjít. Pokud se tak stane, bude to druhá nebo třetí kniha, která kdy byla přeložena z češtiny do perštiny.

iLiteratura: Jak takový proces překladu z češtiny do perštiny vypadá?
Zuzana Kříhová: Na překladu spolupracuji s íránským kolegou, takže je to společné dílo. Čteme a překládáme text, větu po větě konfrontujeme s perskou a českou verzí. Já to trochu zdržuji, stále nacházím něco, s čím nejsem úplně spokojená, je to nekonečný proces. Tím, že perština není můj mateřský jazyk, musím v nuancích spoléhat na kolegu. Hodně o textu diskutujeme a občas se i hádáme. Posíláme si ten text sem a tam a řešíme všechno možné – například idiomy nebo jak se popasovat s nářečím.

iLiteratura: A jak jste se rozhodli s nářečím naložit?
Zuzana Kříhová: Postavy mluví v místním dialektu, mluví poměrně málo a česká kritika to autorce i vyčetla, jak jsem někde zaznamenala. Hlavní hrdinka Dora naopak hovoří spisovnou češtinou. Dialekt se objevuje hlavně ve scénách s čarováním nebo inkvizičními procesy, a to se pak snažíme zachytit co nejlépe. Uvažujeme ještě o možnosti vybrat dialekt některého z íránských regionů, aby jazyk působil autentičtěji, protože v Íránu se hovoří mnoha variantami perštiny a dialekty. Další věc jsou policejní protokoly, výslechy, materiály StB, které působí nesmírně autenticky, přestože si je Tučková vymyslela. A my je musíme podat tak, aby si i íránský čtenář myslel, že se jedná o skutečné protokoly; jejich řeč musí být strohá, úřednická, což je poměrně těžké uhlídat. V textu se hodně pracuje se zkratkami, to perština moc neumožňuje, protože arabská abeceda, kterou perština používá, nemá velká a malá písmena. A když se má napsat zkratka, jsou na ni potřeba velká písmena, jenže v perštině to působí divně a nepřehledně. Další věc: jak přepisovat česká jména. To je samá Kateřina Shánělka, Marie Křestnička, samé ř, čtyři, pět souhlásek vedle sebe. Pro Íránce je opravdu výzva takové jméno přečíst a vyslovit aspoň přibližně správně, protože perština nezapisuje samohlásky, jen souhlásky. A já se, samozřejmě, dost snažím držet standardních transkripčních pravidel, s kterými otravuji i naše studenty, a chci to mít konzistentní.

iLiteratura: A co jsi s tím udělala? Jak sis poradila s Kateřinou?
Zuzana Kříhová: Ř přepisuju jako rž. Takže je to Kater-žina, a perský čtenář tam bude mít napsané KTRŽNÁ, protože nositelem dlouhých vokálů jsou některé další hlásky, takže u dlouhých samohlásek to trochu jde. Pak jsou tam nejrůznější toponyma, na která jsem si udělala i tabulku, abych se neztratila. Kromě toho řešíme další zapeklitosti s vlastními jmény – v románu vystupuje třeba Kateřina Divoká, kde Divoká je jakási přezdívka, navíc z dob, kdy ani příjmení neexistovala. Všude jinde v textu ale máme klasická příjmení. A my se musíme rozhodnout, jestli ji přeložíme jako Vachší, tedy persky Divoká, anebo tam necháme foneticky Divoká, protože všechna ostatní jména zůstávají v české podobě. Máme respektovat přezdívku a přeložit ji? Na druhou stranu je riziko, že čtenář nepozná, že je to přezdívka, a bude to považovat za její příjmení.

iLiteratura: Jména, zkratky, dialekt. Jakým dalším výzvám při překládání s kolegou čelíte?
Zuzana Kříhová: Dlouhým větám a spoustě českých idiomů, které samozřejmě v perštině vůbec nedávají smysl, takže musíme hledat ekvivalenty. Často jsou to i rčení související se zbožností a křesťanskou vírou obecně. Ekvivalent může být Alláh nebo „svatí“ imámové, což je ale nesmysl, to nejde použít. Například „Ať při tobě stojí všichni svatí!“. Jenže v islámu institut světce neexistuje, v Íránu je navíc státním náboženstvím ší’a 12 imámů – a kdybych napsala, ať při tobě stojí všichni imámové, budou si tamější čtenáři říkat: copak v nějaké české zapadlé vesnici znají naše imámy?

iLiteratura: A co bylo nejtěžší? Vymyslet, jak předat českou čtenářskou zkušenost do Íránu?
Zuzana Kříhová: Přiznám se, že myslím na to, zda bude íránský čtenář číst román tak dynamickým tempem, jako jsem ho třeba četla já v češtině. Bojím se, aby se neztratil v množství informací, dobovém kontextu, v té proměně žánrů a časových rovin, protože jsou tam proskoky do minulosti, éry komunismu, druhé světové války, středověkých inkvizičních procesů, které íránský čtenář nemusí tak dobře znát. Někde jsme přidali vysvětlivky v poznámce pod čarou, protože si myslím, že bez toho to prostě nejde, ale ještě nevím, jestli mi to nakladatel vůbec dovolí.

iLiteratura: A ví autorka, že překlad vzniká?
Zuzana Kříhová: Ví to jak Kateřina Tučková, tak její agentka Dana Blatná. Varovala jsem je, jak vypadá situace s cenzurou, upozornila jsem i na další úskalí, která mohou nastat. Jestli román cenzurním kolečkem projde, tak Kateřině samozřejmě ukážu své poznámky pod čarou a upozorním i čtenáře, aby věděl, že se jedná o poznámku překladatele, protože vedle toho je tam i několik poznámek pod čarou samotné autorky, tak aby se to nepletlo.

iLiteratura: Co když to cenzor nepovolí? To bude všechna ta práce k ničemu?
Zuzana Kříhová: Snažím se připravit i na možnost, že by knížka nemohla v Íránu vyjít. Mám takové želízko v ohni v britském exilovém íránském nakladatelství, kde mi slíbili, že knihu případně vydají, ale jistotu samozřejmě nemám. A popravdě to vlastně ani moc nechci, beru to jen jako takovou záchranu, protože pokud román vyjde v Anglii, kniha se nedostane k širšímu čtenářskému okruhu v Íránu. A proč by si Íránci v Anglii kupovali českého autora přeloženého do perštiny; oni si chtějí kupovat svoje autory, kteří jsou třeba v Íránu zakázaní, a chtějí je číst v perštině.

iLiteratura: A co překlady z perštiny do češtiny? Existuje něco?
Zuzana Kříhová: Z perštiny do češtiny je toho spousta.

iLiteratura: Ze současných autorů?
Zuzana Kříhová: Z perštiny do češtiny spíše starší autoři, jako klasičtí autoři Háfez, Sa´dí, Džámí, Mauláná Rúmí, Gorgání… Z moderních prozaiků Sádeq Hedájat, Ebrahím Golestán, Sádaq Čúbak, moderní básnířky a básníci Forúgh Faroghzád, Sohráb Sepehrí. Řada současných íránských autorů nebo autorek je přeložena z angličtiny, protože již žijí a tvoří v zahraničí, a čeští nakladatelé si je najdou primárně jako autory bestsellerů, ne jako íránské autory. V tirážích je přitom často ani neuvádějí jako íránské autory, i když oni sami ve svých knihách Írán silně tematizují: íránskou identitu, íránské zvyky, historii, kuchyni… To by podle mě nevadilo, kdyby ti autoři psali třeba o tom, jak se hraje fotbal v Británii, a nic íránského tam neměli, ale vzhledem k tomu, že o Íránu a íránské kultuře píší, a ne málo, tak mi to úplně v pořádku nepřijde. Nakladatelé se většinou vůbec nesnaží někoho z nás kontaktovat, abychom autora uvedli do kontextu, představili ho a vysvětlili, proč vlastně musí psát v angličtině, proč po něm saháme v angličtině my, proč vůbec žije v zahraničí, o čem píše a proč píše tak, jak píše.

iLiteratura: A co tedy vyšlo?
Zuzana Kříhová: Přímo z perštiny máme Lásku zelených let od Ebráhíma Golestána, Občanský průkaz od Fereidouna Esfandiara, Spravedlnost Sádeka Čúbaka, Tři kapky krve od Sádeka Hedájata. To je z prózy všechno. A pak máme klasickou poezii.

iLiteratura: Pracuješ vedle Žítkovských bohyní ještě na něčem?
Zuzana Kříhová: Nedávno mě požádali z jednoho slovenského nakladatelství, abych připravila deset dvacet stránek ukázek současné moderní poezie, současných moderních básníků. Mám už kontakty na zhruba deset z nich, dostala jsem je od známých. Sama jsem zvědavá, jestli mezi nimi objevím někoho hodně zajímavého. A pak ještě překládám dva další romány z perštiny, jeden z období války mezi Íránem a Irákem a druhý ze současného Íránu.

Zuzana Kříhová (*1979) vyučuje perský jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se moderní perskou prózou, literaturou íránské diaspory a současnou íránskou poezií v překladech. Věnuje se také lexikografii a podílí se na tvorbě elektronické databáze indoíránských jazyků. Překládá z perštiny a spolupracuje na edičních projektech spojených s perskou literaturou.

Co číst, když chcete číst Írán

Populární autoři a autorky

V Íránu:
Faríbá Váfí (فریبا وفی)
Nasím Maráší (نسیم مرعشی)
Možgán Atáolláhí (مژگان عطااللهی; v současné době už také píše v zahraničí)

V zahraničí:
Šokúfe Ázar (شکوفه آذر)
Šahrijár Mandanípúr (شهریار مندنی‌پور)
Behrúz Búčání (بهروز بوچانی)

 

Íránské knihy dostupné v češtině

Přeložené přes jiné jazyky:
Marjane Satrapi: Persepolis 1 a 2; Šitíčko; Kuře na švestkách; Ajdar; Strašidla se bojí měsíce
Azar Nafisí: Jak jsme v Teheránu četly Lolitu
Marina Nemat: Vězeňkyně z Teheránu
Jasmin Darznik: Poslušná dcera. Příběh čtyř generací íránských žen
Sahar Delijani: Strom ztracených vzpomínek
Gina B. Nahai: Andělé nad Teheránem; Kaspický déšť
Abnousse Shalmani: Chomejní, Sade a já
Kader Abdolah: Dům u mešity

Přeloženo přímo z perštiny:
Fereidoun M. Esfandiary: Občanský průkaz
Sádek Hedájat: Tři kapky krve
Antologie současné perské literaturu z Íránu a Afghánistánu (12 povídek a básně)
Ebráhím Golestán: Láska zelených let
Sádek Čúbak: Spravedlnost