Když jsem se před pár týdny sešla s přední českou íránistkou Zuzanou Kříhovou, abychom si povídaly o íránské literatuře, situaci panující na íránském knižním trhu, cenzuře, podmínkách, za kterých tamější literatura vychází a o tom, co Íránci píšou a čtou, nikoho netušil, jak rychle se situace v regionu vyeskaluje a že k tomu, co Zuzana hned v první odpovědi predikovala, skutečně dojde.

iLiteratura: Než si začneme povídat o literatuře, nedá mi to se nezeptat, co z pohledu Íránu znamená návrat Donalda Trumpa do prezidentského úřadu?
Zuzana Kříhová: Myslím, že si Trump představuje, že zatočí s Islámskou republikou, ale po svém – tím svým siláckým stylem. Nechce ji úplně zničit, její existence mu vyhovuje, protože se mu to hodí do hry. Jen ji ekonomicky ještě víc vyždímá. Íránci se teď bojí války, ale ten strach tam visí ve vzduchu už několik let – to není nic nového. Bojí se, že na ně zaútočí Američani nebo Izraelci.

iLiteratura: A je takový scénář reálný?
Zuzana Kříhová: Možné to je, ale pokud by zaútočili, cílili by primárně na jaderná zařízení, nevedli by podle mého názoru beznadějnou pozemní ofenzivu a asi ani neútočili primárně na civilní cíle. Izraelci ale zároveň vědí, že se všechna jaderná zařízení nacházejí hluboko pod zemí. Íránci si vzali ponaučení od režimu Saddáma Husajna, který měl všechno odkryté na povrchu a Američané mu to kompletně a velmi rychle vybombardovali. Íránci proto mají zařízení hluboko v jeskynních komplexech po celé zemi a je tím pádem obtížné je zlikvidovat i ze vzduchu. To by byl asi první cíl. Při posledních útocích zhruba před rokem zničili Izraelci protiletadlové systémy, aniž by se k tomu, pochopitelně, oficiálně přihlásili. Íránci se teď tedy nemůžou úplně účinně bránit, alespoň do doby, než vše znovu vybudují.

iLiteratura: Když se od geopolitiky přesuneme k literatuře – o čem vlastně mluvíme, když mluvíme o persky psané literatuře?
Zuzana Kříhová: Předně je třeba říct, že perská literatura není jen literatura Íránu. Jedná se také o literaturu současného Afghánistánu a Tádžikistánu, protože i tam se hovoří a píše persky. My si teď budeme povídat výhradně o íránské literatuře, ve které zároveň zeje hluboká propast: na jedné straně je literatura vycházející v Íránu, jež je striktně cenzorsky hlídaná. A na straně opačné je literatura vycházející v zahraničí, mimo území Íránu, ale z pera Íránců, kteří se narodili v Íránu a z různých důvodů emigrovali do zahraničí.

iLiteratura: Je mezi literaturou vznikající v Íránu a exilovou literaturou z pohledu zahraničního čtenáře velký rozdíl?
Zuzana Kříhová: Pro nás jako zahraniční čtenáře je možná přístupnější literatura psaná Íránci žijícími v exilu, protože ti mohou být z pochopitelných důvodů otevřenější a nemusí psát ve složitých metaforách. Zároveň je ale na místě ocenit, že autoři v Íránu píší a jsou vydáváni, což není vůbec samozřejmost. Já o íránské literatuře vznikající v zahraničí nehovořím jako o literatuře exilu, protože to evokuje představu, že se lidé už nemohou vrátit zpátky a jsou nuceni žít odstřižení od své domoviny. Takhle to ale úplně není. Íránci totiž nemají uzavřené hranice a každý, kdo chce odjet do zahraničí a má na to finanční prostředky, může. Musí ovšem získat víza, což není vůbec snadné. Pokud ale nejsou zájemci o vycestování politicky – tedy protirežimně – činní, nejsou členy nějaké účinné opozice, dovoluje jim režim odjet ze země a zase se vrátit. Pohybují se tím pádem mezi Íránem a Západem v docela velikých počtech a jsou velmi dobře informovaní o tom, co se děje na Západě. V Íránu nemají žádnou železnou oponu, jako byla u nás, kdy se k nám informace dostávaly poměrně pracně a omezeně.

iLiteratura: Jak tedy vypadá íránská literatura vycházející v zahraničí?
Zuzana Kříhová: Literatura Íránců žijících v zahraničí se od té domácí samozřejmě liší. Přichází o reflexi domácího publika a je určitým způsobem odtržená od tamější reality, zpracovává jiná témata, jiná traumata. Zároveň je ale zahraničních publikovaných děl tolik, že je nemůžeme jednoduše ignorovat. Íránská literatura není jenom ta, co vzniká v Íránu, byť pochopitelně vychází v angličtině, francouzštině nebo třeba němčině. Některá díla Íránců, která vyšla v zahraničí, se následně dokonce dostávají v perském překladu na íránský trh. To se samozřejmě děje jen tehdy, pokud nejsou explicitně kritická vůči současnému režimu. Což znamená, že píšou-li autoři – nebo hlavně autorky, protože ty teď mají větší tah na branku – memoáry anebo rodinné ságy a popisují v nich osudy svých vězněných rodičů, prarodičů nebo příbuzných, které režim brutálně perzekuoval, a kniha vyjde v zahraničí, nemůže ze zjevných důvodů vyjít posléze v Íránu. A tito autoři se raději domů nevracejí, protože vědí, že by měli velké problémy.

iLiteratura: Mohla bys uvést nějaký příklad autora, který píše v zahraničí, ale je populární i doma v Íránu?
Zuzana Kříhová: Tak například Firúze Dumas, původním jménem Džazájerí, která se provdala za Francouze žijícího v Americe. Vydává satirické a vtipné memoárové povídky, takové vzpomínkové skeče o svém životě ve Spojených státech, tamějších Íráncích i Íránu. Její knihy byly přeložené do perštiny a jsou v Íránu známé, jen v nich nenajdete části, které cenzura považovala za problematické. V jedné kapitole třeba autorka popisuje, jak její rodina v Americe miluje šunku, přestože všichni přijeli do Států s předsudkem, že šunka a vepřové smrdí. Celá tahle kapitola musela být v Íránu vypuštěna. Anebo v jiné kapitole vypráví, jak si vážila své učitelky literatury, která byla zároveň knihovnice a předala jí lásku ke knihám. A dost podrobně popisuje její nos, který byl jako skoba, ale nevyznívá to ani v nejmenším pejorativně, naopak je to celé milé. Íránský cenzor tuto kapitolu ale vypustil s tím, že části lidského těla, a člověk sám, jsou božím dílem a jen bůh rozhoduje, jak člověk bude vypadat, a my se mu do toho nemáme plést a nemáme ho co kritizovat. Takže i něco, co je vlastně sympatické, může vést k poměrně absurdnímu cenzurnímu zásahu. Cenzura je navíc nesmírně arbitrární, nemá žádná pravidla a autor do poslední chvíle neví, jestli jeho text projde cenzurním kolečkem nebo ne. Neexistuje totiž žádný pevný seznam zakázaných témat – nebo alespoň ne takový, podle kterého by se dalo předvídat, co ještě projde a co už ne. Některé texty, které by člověk považoval za naprosto nepřijatelné, nakonec projdou, a jiné, zdánlivě méně problematické, jsou naopak zastaveny.

O čem píšou Íránky

iLiteratura: Dají se v íránské literatuře vysledovat nějaké konkrétní trendy?
Zuzana Kříhová: Osobně vnímám jako nejvýraznější rys posledních deseti patnácti let literaturu psanou ženami. Nejedná se přirozeně jen o íránský, ale spíše celosvětový fenomén. Íránským autorkám se daří prosazovat navzdory nejrůznějším restrikcím, jsou hodně čteny a žádány. Při poslední cestě do Íránu jsme se společně s kolegyní Monou Khademi, která také překládá z perštiny do češtiny a její čeština je mimochodem výborná, zúčastnily literárního semináře, kde jsem hovořila o české literatuře psané ženami. Teheránské nakladatelství Češme navrhlo, abych jim představila nějaké autorky s tím, že literatura psaná ženami teď v Íránu táhne. A co chtějí čtenáři, to chceme my.

iLiteratura: Čím si myslíš, že to je? O čem Íránky píšou?
Zuzana Kříhová: Ženy – i když hodně opatrně a s vědomím, že spousta věcí může během schvalování vypadnout – otevírají témata, do kterých se muži často vůbec nepouštěli. Píšou o rodinném životě, o tom, co se děje za zavřenými dveřmi, narušují různá společenská tabu. A často se zabývají tím, co to znamená být ženou v každodenním provozu – v rodině, ve společnosti, mezi lidmi. Autorky, o které se zajímám já, zpracovávají spíše sociální témata. Například Faríbá Vafí sleduje osudy žen žijících v tradičním nebo polotradičním prostředí, které jsou ale se svými životy nespokojené. Jsou nespokojené ve svých manželstvích, ale třeba i ve vztahu s dětmi, protože cítí propast mezi tím, jak věci vnímají ony a jak jejich děti. Současná mladá generace je někde úplně jinde než jejich revoluční rodiče. A ona se z té frustrace nějakým způsobem vypisuje, píše o odcizení, o tom, jak jí muž ani širší rodina nerozumí, o tom, že má bohatší svět, ale nemůže se plně projevit. Nebo autorka bestselleru Podzim je poslední sezona Nasím Maráší sleduje osudy tří mladých žen v Teheránu a jejich každodenní střety s restrikcemi. Objevují se i nejrůznější patriarchální témata – to, co my vnímáme jako útlak režimu nebo útlak islámu, mnohdy vychází z nepsaných tradičních pravidel, z jednotlivých rodin. Když je rodina konzervativní, pramení prvotní útlak z ní, což samozřejmě systém dál upevňuje, a právě to ženské autorky zpracovávají, některé jemně, jiné jsou čím dál odvážnější a i přes cenzuru tak proniknou témata, která by ještě před třiceti čtyřiceti lety projít nemohla.

To není cenzura, to je audit

iLiteratura: Jak vlastně státní cenzura funguje?
Zuzana Kříhová: Každá publikace, pokud má vyjít v některém z oficiálních íránských nakladatelství, až už státních, polostátních, nebo soukromých, musí projít cenzurním řízením na ministerstvu kultury a islámského dohledu. Každý nakladatel má povinnost zařídit tuto kontrolu, které se navíc ani neříká cenzura, ale momajjezí, tedy něco jako audit. Je to vlastně jakési interní, vnitřní pročtení, ale ne kontrola, to by tam nemělo zaznívat. Tím se právě systém brání proti výtkám zahraničních lidskoprávních organizací, na něž reaguje tvrzením: ne, my cenzuru neprovádíme, my provádíme tady to momajjezí, to je prostě jenom takový vnitřní audit, jestli je všechno v pořádku, a s cenzurou nemá vůbec nic společného. Ale musí tím projít každá knížka. I proto se nakladatelé nechtějí ujímat nějaké a priori problematické knihy, protože na sebe berou náklady za prvotisk – musí knihu připravit k vydání, musí být zeditovaná atd., a tento prvotisk pak posílají na ministerstvo. Takže za připravovaným titulem je už v této fázi spousta práce a finančních nákladů. Autor si proto musí dobře rozmyslet, jestli vůbec chce za nakladatelem jít. Nakladatel mu může říct, že se mu to sice líbí, ale měl by problém, takže to prostě nevydá, protože by na tom finančně tratil, případně nabídne, že mu to může autor nějak vykompenzovat. Ministerstvo knihu následně buď vrátí proškrtanou a s připomínkami, které se dál řeší s autorem, anebo rovnou řekne ne, tohle se zakazuje publikovat. Přičemž to ale nijak neodůvodňuje.

iLiteratura: Takže nikdo netuší, co se ještě může a co ne? Nebo existují nějaká konkrétní témata, o nichž ani nemá cenu psát?
Zuzana Kříhová: Autorovi nebo nakladateli v případě odmítnutí nepřijdou žádné dokumenty, které by nějakým způsobem vysvětlovaly, že titul odmítáme proto, že tu máte tyhle problematické pasáže. Zkrátka zamítnuto a hotovo. Nechtějí po sobě nechávat stopy, které by mohl někdo použít proti stávajícímu zřízení. To se farizejsky chlubí, že je stejně demokratické jako v jiných zemích a že žádné svobody neomezuje. Jedním z tabuizovaných, cenzurovaných témat je například sexualita. Ta nemůže být v literatuře absolutně žádným způsobem explicitně popisována a to včetně, dejme tomu, polibku nebo toho, že muž leží se ženou v jedné posteli. Ale i o tom íránští autoři nějakým způsobem dovedou psát. Pak je to rozhodně postoj k bohu, jakékoliv zmínky například o ateismu nebo třeba i o magii jsou problematické. Protože se tím zpochybňuje boží jedinost. A záleží i na aktuálním rozpoložení toho kterého cenzora a také na společenské situaci, jestli je právě u moci konzervativnější, nebo naopak reformám více nakloněná vláda. Šahrijár Madánípúr má ve své knize Censoring Iranian Love Story (Cenzura íránského milostného příběhu ) dlouhou pasáž fiktivního rozhovoru autora s jeho cenzorem. A ten cenzor se úplně ponoří do cenzurního řízení a bere jako svou náboženskou povinnost nepustit pasáže, které by mohly být problematické, protože by tím znemravnil čisté mysli mladých Íránců. A protože systém nedává jasný návod, jak má cenzura vypadat, postupují jednotliví cenzoři dost nepředvídatelně. Často se tak stává, že některé knihy sice vyjdou, avšak vzápětí jsou z prodeje staženy. Nebo vyjdou, dva tři roky kolují, pak se trošku změní politická situace a ty knihy jsou z prodeje staženy. A po čase se třeba znovu vrátí. Typickým příkladem jsou knihy absolutního klasika íránské literatury Sádeqa Hedájata, který publikoval ve 30. a 40. letech 20. století. Jeho existenciální literaturu výrazně ovlivnil i Franz Kafka. Některá Hedájatova díla jsou temnější, z pohledu současného íránské režimu psychologicky perverzní a nabádající k odchodu ze světa, což je samozřejmě nesmysl. Hedájat psal primárně romány a povídky, v nichž byl i velmi kritický vůči islámskému duchovenstvu, a tyto povídky jsou zakázané úplně. Ale i jeho ostatní díla, méně kontroverzní, jsou průběžně povolována a zase zakazována. Některá jeho díla jsou permanentně na pultech, jiná ale od revoluce doteď nesměla vůbec vyjít. S románem Búf-e kúr (Slepá sova), zřejmě jeho nejznámějším a i mezinárodně uznávaným dílem, mám osobní zkušenost. Pamatuji si dobu, kdy byl volně k dostání v knihkupectvích. Po několika letech jsem se vrátila a zjistila, že z pultů zmizel. Musela jsem se ptát přímo prodavače, který mi po chvíli přinesl výtisk zezadu se slovy: „Máme ho, ale oficiálně ho prodávat nesmíme.“ Dnes je opět běžně v prodeji. Situace se v Íránu mění neustále a velmi rychle – co ještě před pár lety nebylo možné, je dnes běžné. Tyto posuny přicházejí ve vlnách, v závislosti na vývoji politické situace. Po protestech spojených se zavražděním Mahsy Amíní v letech 2022 až 2023 se atmosféra opět v mnohém zpřísnila. A za pár měsíců může být vše zase jinak. V Íránu není nic pevně dané.

Cesty textů ke čtenářům

iLiteratura: A když autor neuspěje s vydáním oficiální cestou, má nějaké jiné možnosti?
Zuzana Kříhová: Řada autorů se ve chvíli, kdy jim ministerstvo vydání knihy nepovolí, rozhodne systém nějak obejít. Existují způsoby, jak knihu publikovat mimo oficiální nakladatelskou strukturu – formálně to pak může vypadat, že vůbec nevyšla, ale ve skutečnosti je v malém nákladu na trhu dostupná. Zároveň se ale nejedná o samizdat, který u nás kdysi podloudně koloval. Ty knihy skutečně existují, jsou vytištěné a různými kanály se šíří. Anebo – a to je globální trend – se k nim lze dostat online: prostřednictvím sociálních sítí, blogů nebo různých digitálních úložišť.

iLiteratura: Írán není zrovna země, kterou bychom si automaticky spojili se sociálními sítěmi, blogy a svobodným pohybem na internetu. Není tam všechno zakázané?
Zuzana Kříhová: Je to tak – YouTube je zakázaný, Instagram byl donedávna také blokovaný, Facebook je zakázaný, X je zakázaný. Všechno je oficiálně zakázané, a přitom to všichni používají – včetně nejvyššího náboženského vůdce, který měl účet na Twitteru, nebo ministra zahraničí. Íránci jsou ve světě sociálních sítí skuteční mistři. Jsou v tom opravdu napřed a právě přes sociální sítě a blogy dnes sdílejí, komunikují a publikují. Ještě donedávna, před masovými protesty v souvislosti s vraždou Mahsy Amíní, všichni fungovali přes VPNky a dostali se, kam potřebovali. Po protestech ale přišla nová vlna blokací – tentokrát i VPN služeb – a hledání funkčního připojení bylo mnohem složitější. A potom se na trhu objevily mobily, které už měly předinstalované VPNky – šlo o zařízení distribuovaná se státním vědomím nebo přímo s podporou režimu. Jenže k těm lidé neměli nedůvěru, protože tušili, že tyto VPNky mohou být sledované. Sice je to pustilo na twittery a facebooky, ale zároveň se informace o skutečně sledovaných osobách, o tom, co kdo kde psal, rovnou přelévaly do nějakého sledovacího systému. V Íránu proto zuří boj mezi vládními hackery a nevládními hackery. Zároveň dnes velké množství drobných podnikatelů funguje přes Instagram – a to nejen kvůli propagaci, využívají ho přímo k obživě. Vzhledem k zoufalé ekonomické situaci například spousta lidí s vysokoškolským titulem prodává tímhle způsobem různé pašované zboží, oblečení, voňavky, cokoliv, protože je jejich profese neuživí. A režim to nemůže zcela potlačit, protože na těchto aktivitách dnes stojí část ekonomiky a bez nich by hrozil úplný kolaps. I literatura se tak často šíří právě prostřednictvím literárních blogů a různých platforem na sociálních sítích.

Červená linie

iLiteratura: A co íránští autoři a autocenzura?
Zuzana Kříhová: Na to jsem se čas od času ptala, ale to je takové citlivé téma. Přišlo mi, že autoři nemají tuto otázku rádi, možná je příliš prvoplánová. Jedna básnířka se dokonce velice rázně ohradila, že ona rozhodně nikdy nepsala básně s tím, že by něco kvůli cenzuře vypouštěla. Jenže taky nemůže v Íránu publikovat a žije ve Spojených státech. Míra autocenzury bude ve skutečnosti hodně vysoká, samozřejmě se to autor od autora liší. A často prostě zkoušejí, jestli něco ještě projde nebo ne.

iLiteratura: Je nějaká íránská persky psaná kniha, kterou bys ráda přeložila a představila českým čtenářům?
Zuzana Kříhová: Ráda bych se pokusila prosadit k překladu první díl trilogie íránského autora Amíra Čeheltana, který je zároveň zajímavým příkladem toho, jak tamější systém funguje. Čeheltan publikoval několik děl v perštině, která mohla vyjít v Íránu, a zároveň napsal věci, o nichž věděl, že mu v Íránu neprojdou, a popravdě ani nevím, jestli je vůbec mohl oficiálně předložit k posouzení. Tyhle knihy pak vyšly v Německu a některé i v angličtině – v Íránu samozřejmě ne. Přitom autor dál žije v Íránu, není ve vězení, může cestovat do zahraničí a zase se vracet, a to i přesto, že se jedná o spisovatele zpracovávajícího velmi problematická témata. Píše třeba o propojení podsvětí s nejvyššími vládními strukturami, o likvidaci politických odpůrců nebo o podmínkách v nechvalně známé věznici Evin, kde jsou drženi političtí vězni. Zmiňovaná trilogie navíc reflektuje i téma dvojí morálky, která v Íránu panuje. Jedním z motivů jsou třeba nelegální operace, „opravy“ panenských blan, které se tam skutečně provádějí – a Čeheltan to dokáže podat tak, že to není laciné nebo senzační, ale opravdu společensky výmluvné. Čili je zjevné, proč tato kniha v Íránu nevyšla, a dokud bude u moci stávající režim, ani nikdy nevyjde. A režim samozřejmě ví, že Čeheltanovy knihy v zahraničí vyšly, že tak autor má vliv na íránské čtenáře, kteří je čtou v překladech nebo v pašovaných kopiích – a přesto ho nechává být.

iLiteratura: To je nesmírně zvláštní. Takhle to u nás před revolucí určitě nebylo.
Zuzana Kříhová: Přesně tak. Je to zvláštní a možná až nepochopitelné. Pokud českému autorovi vyšla před rokem 1989 kniha v zahraničí, buď už v Československu dávno nežil, byl v rámci asanace donucen k odchodu, nebo ho režim držel pod stálým dohledem, aby tím svým chorobným myšlením náhodou nenakazil ostatní. Ale autorů podobných Čeheltanovi působí v Íránu řada, dokud tedy nepřekročí určitou mez neboli jak Íránci říkají červenou linii. Problém nastává ve chvíli, kdy se začnou víc angažovat ve veřejném prostoru. Například když veřejně podpoří vězněné aktivisty, obrátí se na mezinárodní organizace, apelují na dodržování mezinárodních lidskoprávních závazků Íránu. To už je z hlediska režimu problém. Dává pak autorům výrazně najevo, že tohle si líbit nenechá, a často i dost brutálním způsobem.

iLiteratura: A kromě Čeheltanovy trilogii máš v ohni ještě nějaké želízko?
Zuzana Kříhová: Určitě bych moc ráda viděla v češtině vydání románu Dívár (Zeď) Alírezy Gholámího – příběh z prostředí íránsko-irácké války zprostředkovaný pohledem třináctiletého kluka. Takové Jdi a dívej se po íránsku. Autor žije v Íránu, je novinář a rozhodně to tam nemá jednoduché. Tahle knížka je přesně ten případ, který nedostal povolení k vydání – a tím pádem ani nemohla oficiálně vyjít, i když autor v textu velmi opatrně našlapuje, aby ho z ničeho nemohli obvinit. Vysvětloval mi, že mu tu knihu vydal jeho blízký přítel, a já se ptala, jestli teda vyšla nebo nevyšla? A on na to, že vyšla, ale oficiálně nevyšla. Takže na trhu, mezi lidmi, je, ale vlastně není.

Zuzana Kříhová (*1979) vyučuje perský jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se moderní perskou prózou, literaturou íránské diaspory a současnou íránskou poezií v překladech. Věnuje se také lexikografii a podílí se na tvorbě elektronické databáze indoíránských jazyků. Překládá z perštiny a spolupracuje na edičních projektech spojených s perskou literaturou.