„Musím to vědět. Tak jsem stavěný. Znát pravdu, i když mi nepomůže,“ říká hlavní hrdina, profesor orientalistiky na univerzitě v Haifě. Stejně jako ve své odborné práci hledá v alžírských dějinách kořeny arabského terorismu, se ve svém osobním životě snaží dobrat příčiny rozpadu manželství svého syna. Jochanan Rivlin prostě musí pochopit, co se tehdy stalo – a má pocit, že tím může zachránit nejen syna, ale i sám sebe. Pátrání v bludišti nevysloveného ho stále více zavádí k Arabům – jako kdyby snad oni mohli dát Rivlinovi vytouženou odpověď. Otázka totiž nezní, proč se syn rozvedl, ale co všechno jsme ochotni obětovat na oltář pravdy a zda tím skutečně osvobozujícím momentem není namísto poznání spíše smíření.

Zlatý věk izraelsko-arabského soužití

Avraham B. Jehošua (1936–2022), byl vedle Amose Oza a Davida Grossmana jedním z nejvýraznějších hlasů moderní izraelské literatury. Ve svých románech Cesta na konec tisíciletí (č. 1997), Milenec (č. 2008), Pan Mani (č. 2010), Molcho (č. 2012) důsledně rozkrývá tenké praskliny v osobních i kolektivních identitách. Nikdy nezůstává na povrchu, jeho próza je vždy vrstevnatá, věcná a přitom překvapivě něžná. Za svůj život získal řadu domácích i zahraničních ocenění, v roce 2005 se dokonce dostal na shortlist Mezinárodní Man Bookerovy ceny. Politicky vystupoval jako aktivista mírového hnutí a vyslovoval se proti izraelské okupaci Západního břehu Jordánu, zároveň ale tvrdě odsuzoval palestinské sebevražedné útočníky.

Právě o soužití Izraelců a Palestinců vypráví Osvobozená nevěsta. Ačkoli je političtější než autorovy předchozí romány, stále v ní jde především o osudy jednotlivců. Optimistické vyznění izraelsko-palestinských vztahů lze připsat tomu, že autor začal psát svůj román v roce 1998, tedy ještě před tím, než se zadrhnul mírový proces a vypukla druhá intifáda, vlna palestinských sebevražedných atentátů, která si vyžádala tisíce obětí na obou stranách. I ta je však již historií, současný čtenář má spíše v živé paměti tragický vývoj událostí po teroristických útocích Hamásu na podzim roku 2023 a následné drtivé izraelské odvetě, který vyústila v jednu z nejhorších humanitárních katastrof regionu. Milé, občas úsměvné soužití Izraelců a Palestinců v Osvobozené nevěstě tak může působit jako anachronismus, jako dávno minulý zlatý věk, ve světle současných událostí bájný a nedosažitelný.

Cesta do hlubin duše – ale čí?

Jehošua v Osvobozené nevěstě opět rozvíjí svůj typický styl: pomalé vyprávění, důraz na dialogy, důkladnou introspekci a cit pro detaily, které by jiný autor snadno přešel. Snad jen on dokáže popsat naškrobené prostěradlo tak, že po něm toužíte přejet dlaní a nadechnout se jeho vůně. Stejné je to i s postavami, které se velmi rychle stanou vašimi starými známými – ať už z izraelské, či palestinské strany. Pokud byste si nebyli jistí, tak tu první poznáte podle okoralých bábovek, kdežto tu druhou podle pečeného jehněčího.

Příběh Rivlina, který pátrá po osobním tajemství, se propojuje s příběhem arabské studentky Samáhir, která rovněž nese svá vlastní břemena. V románu ztělesňuje hrdost i ublíženost Arabů, nemocnou Šeherezádu, která svým vyprávěním dává Rivlinovi nahlédnout pod pokličku arabské mentality. Díky ní se pedantský profesor vydává na jakýsi road trip po palestinských vesnicích, při němž (jak už to bývá zvykem) spíš než kulturu toho druhého poznává sám sebe. Obě postavy spojuje nejen působení na akademické půdě, ale také posedlost, které jim brání posunout se vpřed. A každému, kdo se nezbaví svého dybuka, hrozí, že uvízne na půli cesty. Jehošua tu zpracovává klasický jidiš příběh o mladé židovské nevěstě posednuté duchem jejího mrtvého snoubence. Kterou nevěstu je ale nutné osvobodit? Synovu bývalou manželku nebo Samáhir? Nebo snad nevěsta symbolizuje část naší duše lpící na minulosti? Odpovědět si musí čtenář sám. Osvobozená nevěsta je totiž román o mlčení. O tom, co se neříká – mezi otcem a synem, mezi manžely, mezi Židy a Araby, mezi národem a jeho historií. Je to kniha, která se nebojí pomalu a pečlivě odhalovat bolestná místa a klást otázky, na které nelze odpovědět jednou větou.

Zbavit se dybuka

Jehošua nenabízí útěchu. Ani Rivlin, ani jeho studentka nedostanou jednoznačné odpovědi. Stejně tak nedojde k žádné arabizaci stárnoucího profesora. Ačkoli spal v jejich postelích, používal jejich koupelny a držel s nimi ramadánový půst, stále na Araby pohlíží v duchu koloniálního orientalismu a jejich jedinou hodnotu spatřuje akorát v poezii. „Za poslední měsíce jsem viděl skutečných Arabů až moc, přiznává své ženě, je načase se s nimi setkávat zase jen na monitoru.“ (s. 461) A s tím také jeho spontánní terénní výzkum končí. Alespoň že se čtenář dočká malého zadostiučinění za přečtených šest set stránek v podobě onoho tajemství, které zapříčinilo rozvod Rivlinova syna. Nakonec to ale vlastně není ani tak důležité – mnohem důležitější je zbavit se dybuka a osvobodit nevěstu.

Významný přírůstek do českého kontextu

Magdalénu Jehličkovou jako dvorní překladatelku Avrahama B. Jehošuy v druhé polovině knihy nahradila Šárka Melanie Sedláčková. Duo překladatelek se zhostilo své role se ctí, kniha se čte jedním dechem a překlad nikde nedrhne. K zesílení atmosféry Jehošua nechává Palestince promlouvat arabsky; o revizi přepisu i překladu několika arabských básní se postarala arabistka Jitka Jeníková. Čtenáři se tak dostává kompletní péče a nemusí se obávat žádného překladatelského fušerství. Prostě skvělá kniha, z které si odnesete mnoho emocí a vjemů, včetně těch čichových a hmatových. Po jejím přečtení budete vědět, jak voní škrobená prostěradla i galilejské kopce při západu slunce.