Oldřich Mikulášek se narodil v Přerově v rodině železničáře, po měšťanské škole absolvoval dvouletou gremiální obchodní školu a poté vystřídal mnoho různorodých a zároveň krátkodobých zaměstnání (v továrně na cukrovinky, v cihelně, byl i litografem a leptačem aj.). Nakonec se stal redaktorem sportovní rubriky Obzoru, Lidových novin, Čs. rozhlasu a Hosta do domu. Po těžkém úrazu mu byl přiznán invalidní důchod, a to na samém prahu sedmdesátých let, kdy nemohl pro svůj politický postoj oficiálně publikovat. Zemřel v Brně.

První sbírku veršů, Černý bílý ano ne, vydal r. 1931, ale později se k těmto svým poetistickým počátkům nehlásil. Další knihy (Marné milování, Křídlovka, Podle plotu), jež vyšly po téměř desetileté odmlce, se spíše přibližují linii Halasově, a právě v nich se objevují motivy pro Mikuláška příznačné: víno, krev, srdce, pohyb a pulsování na jedné straně a zároveň šedá každodennost na straně druhé. Významným motivem je rovněž Mikuláškovo město Brno. Mezi sbírkami let padesátých najdeme sice díla poplatná tehdejšímu povinnému optimismu (Albatros), ale současně vzniká i poezie existenciální tísně a úzkosti (Ortely a milosti). Na tuto linii navazují sbírky z let šedesátých a sedmdesátých (Svlékání hadů, Šokovaná růže, Velké černé ryby a dlouhý bílý chrt a především Agogh), v nichž se však jeho verše zniterňují a nabývají poloh meditativnějších. Na počátku let osmdesátých se k nim přidávají i motivy milostné (Čejčí pláč).

Poezie Oldřicha Mikuláška je těžko zařaditelná k jakémukoliv literárnímu směru dvacátého století. Její osobitost spočívá především v soustředění se na okamžik, průlom, jímž se až brutálně dravě zmocňuje skutečnosti. Drsný, nehledaný jazyk, a zároveň návaznost na lidovou píseň a s tím spjaté bytostné moravanství - tím vším by se daly charakterizovat verše Oldřicha Mikuláška.

Oldřich Mikulášek na Wikipedii
Oldřich Mikulášek ve Slovníku české literatury po roce 1945