Jiří Kárnet, divadelní kritik, žurnalista, dramatik, básník a překladatel, byl u nás osobností málo známou, neboť od roku 1948 žil v emigraci; zprvu ve Francii, ale většinu života strávil v New Yorku. S Pavlem Tigridem založil čtvrtletník Svědectví, spolupracoval se Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky. Prvního února tohoto roku zemřel; jeho Posmrtný deník, vydaný u nás před necelými dvěma lety, je tak paradoxně tím, co Kárnetovo dílo stále udržuje živé.

Čisté kalhoty svádějí děti k tanci v kalužích, okraje sešitů ponoukají žáky ke kreslení a úzké kolonky dotazníků dělají z dospělých spisovatele. Není to jen Grušův Dotazník, ale i Kárnetův Posmrtný deník, původně pokus o odpověď na dvě otázky, jež položil exulantům Václav Havel při své návštěvě New Yorku v roce 1968: „Chtěl byste přijet do Prahy na návštěvu?“ a „Chtěl byste se tam vrátit natrvalo?“ Kárnetova odpověď se rozrostla na esej Eyes Only: The Posthumous Diary, základ této knihy. „V divadle dnes máme antihrdiny, píšou se antiromány a antireportáže a já vlastně napsal antianketu...“

Jak vidno, není to odpověď ano, ano – ne, ne; v možnostech této recenze pak není odhalit „pravdu“ a konečně celému světu zjevit to „ano“ či „ne“, a zredukovat tak antianketu zpátky na anketu. Bylo by samořejmě možné zdůraznit některé momenty: proč si myslíme, že se všichni emigranti toužili vrátit a stále se cítili jen jako vyhananci v provizoriu? A jak vrátit to, co bylo, a dostat se do téže Prahy, z níž byli nuceni odejít?

Nebo jen citovat několik Kárnetových bonmotů: „Emigrace je v něčem strašně snadná, protože to je jako tančit v prázdném sále, což je sice votrava, ale zároveň se člověk nemusí naučit se vyhýbat ostatním tanečníkům...“ „Mám pocit, že Americe už musím zůstat věrný (Československu svým způsobem nějak také) a že ji nemohu, tak jako holku, využít, a kdybych ji možná už nepotřeboval, zas vodkopnout.“ „Ale jestlipak vás už taky napadlo, jestli byste to vydrželi natrvalo vy se mnou?“

To je však jen několik listů, vytažených namátkou z mohutného proudu chaosu, v němž jazyk přemílá a semílá vše možné. Myšlenky rozsekané otazníky a vykřičníky. Aforismy řazené jen tak vedle sebe: „Kněz, co se v létě potí pod sutanou, na ledě neupadne!“ (Asi není náhodou, že se Kárnet stále obrací k Havlovi a oslovuje jej „šéfe“.) Různé vrstvy jazyka vzájemně se srážející a prostupující: „Už když v Jihlavě bejval tábor lidu a konal se (překrásný slovo) u konečné tramvaje vedle něčeho překrásně středověkého, čemu se říká krecl...“

Nazvěme Kárnetovu knihu zpovědí nebo třeba litaniemi; naléhavý monolog jako by se neustále snažil přimět někoho k odpovědi. Koho? Tvůrce ankety, na něhož se jakožto na „šéfa“ obrací nejčastěji? Někoho jiného z lidí? Nebo vzít slovo „zpověď“ doslova? Anebo je konečně tím, kdo si má odpovědět, autor sám, a chrlí stále nové a nové věty jen proto, že doufá, že jednou konečně neuslyší „nevím“?

Protože návrat „domů“ se postupně natolik rozrůstá, že zdaleka nejde jen o Prahu, o Čechy či jakékoli jiné místo. Politická situace je zatlačena do pozadí manželskými konflikty a jinými problémy okolního světa, a i ty jsou jen kulisou pro chaos vnitřní, pro intenzivní pocit převrácenosti světa. Vrátit se domů, ale víc domů než do Prahy; otázkou není, jestli ano, ale kde a co je „domů“. A k tomu směřují další a další exploze jazyka, jako by si z něj stavěl „nearer home“. Jako si děti budují domečky z větví, planěk, svetrů, igelitu, listí, kartonu, kamení, sena, cihel, plechu, lepenky, paraplat...