V nakladatelství Paseka vychází již třetí ze série črt „italského života“ americké spisovatelky Frances Mayesové. Po čtenářsky úspěšných titulech Pod toskánským sluncem a La bella Toscana přichází populární autorka s další novinkou, tenktokrát s podtitulem Roční doby italského života. Vzpomíná v ní na klidně plynoucí období od sklonku zimy až do časného podzimu, které už více než dvacet let každoročně tráví v usedlosti Bramasole v kopcích nad malebným toskánským městečkem Cortonou.

Venkovská vila změnila život své majitelky od základu. Inspirovala ji k tvorbě, proslavila ji a stala se bezmála turistickou atrakcí. Pro ni je ale stále hlavně drahým druhým domovem, který vnímá jako živé stvoření s vlastní duši a věnuje mu stejně tolik pozornosti a péče. Mayesová ovšem nechová vřelý vztah jen ke svému domu a zahrádce, ale také k celému kraji a jeho obyvatelům. Jak píše: „Kdysi jsem přijela do Itálie za uměním, dobrým jídlem, krajinou, historií, architekturou, vínem a nepopsatelnou krásou. Zůstala jsem tady kvůli lidem. Našla jsem totiž v Cortoně neobyčejné společenství srdečných, pohostinných a štědrých duší.“ Za ta léta s manželem dobře poznali nejen sousedy a cortonské starousedlíky. Měli příležitost projezdit celé Toskánsko a zabrousili i do vzdálenějších koutů Itálie. Vzpomínek za tu dobu nastřádali vrchovatě, a tak se tahle nadšená milovnice všech krás a požitků znovu rozhodla uspořádat své zápisky, nasáklé zdejší svéráznou atmosférou, a přenést je podoby literární romance.

Jsme v Itálii, a tak je zákonitě jedním z nosných témat jídlo. Vaření je místními ceněno jako věda, rituál, kultura, svátost. Příprava pokrmů a stolování tu představuje každodenní společenskou událost. Frances Mayesová je obdivovatelka tradičního kuchařského umění a své vyprávění o hostinách a restauracích prokládá originálními recepty a radami z kuchyně i zahrádky. Nezapomíná přitom, že v Itálii nejde ani tak o jídlo samotné jako spíše o jeho sdílení. Fascinuje ji pohostinnost místních, jejich umění žít, zemitost a naturel. V náznacích si všímá také temnějších odstínů italské mentality. Její bilancování s realističtějšími zkušenostmi je ale pokaždé přehlušeno bezstarostnou romantickou idylou. Od obrázků z kažodenního života se posouvá k úvahám o umění. Ačkoliv si ke svým cestám po skvostech italského malířství a architektury vzala k ruce několik odborných publikací, instinktivně nechává díla působit spíše na své emoce než na intelekt. Její postřehy a analýzy jsou osobitě vzletné a nešetří fantazií. Autorčiným oblíbencem je cortonský rodák Luca Signorelli, o kterém se mnohokrát zmiňuje a věnuje mu celou kapitolu. V ní popisuje cestu okolními městečky po stopách jeho malířského odkazu.

Pro někoho laciný a naivní sentimentální kýč, pro jiného něžná, poetická knížka o štěstí a lásce k životu. Blažená ležérnost, se kterou Frances Mayesová píše a skládá své úvahy do krátkých kapitolek, je odleskem řečené dolce vita v podání zámožné Američanky. Její pokusy o vyjadřování v italštině pokulhávají, zkušená překladatelka Zuzana Mayerová ale odvedla dobrou práci a uhladila, co se dalo. Toskánsko na každý den je dozajista dobrou volbou pro ty, kdo chtějí nenáročnou formou načerpat inspiraci k cestování po slunné Itálii nebo jen tak blaze snít o stile di vita italiano a nezávazně přitom listovat nabídkou uměleckých děl, historických památek, květin, knih, receptů a lidských příběhů.