K dvacetiletí novodobého samostatného českého státu přichází publicista Aleš Palán s caesarovsky nazvaným svazkem, prezentovaným jako příspěvek k reflexi sdílené historie a varování generaci narozené až poté. Oním zlomovým momentem, společným traumatem, o jehož detailní nasvícení autor usiluje a jež prostřednictvím dobových novinových výpisků sleduje až k jeho kořenům, je konflikt mezi českou a slovenskou stranou, dovedený v Palánově podání od selhávání diplomatické komunikace až k otevřenému střetu zbraní. Ti narození už předtím s autorem patrně budou hrát jeho hru na „jako“ a možná znovu pocítí i jistou úlevu, že před dvaceti lety neprožili jugoslávský scénář, na nějž se Zápisky odvolávají. Možná se ale – bok po boku s výbavou čtenářů dvaceti- a méněletých – ocitne ve zkoušce jejich paměť, kritičnost či soudnost. Tak byla ta válka, nebo nebyla – když je to vytištěno černé na bílém, označeno daty a názvy médií (jak poznat, že jsou mnohá z nich vyfabulovaná, stejně jako většina zařazených článků?!) a když editor přidává tak profesionální předmluvu i ediční poznámku o pramenech a metodice? Divme se pak, že v knihkupectvích na Palánovu knihu klidně narazíme v oddělení „Literatura faktu – moderní historie“!

V úvodu autor slibuje ve „výběru z českých a slovenských printů, republikových i regionálních, z období mezi 7. říjnem 1992 a 1. lednem 1993“ (s. 8) stopovat a vystopovat náznaky, ze kterých se rodí válka, a odhalit, „kdo za to všechno může“ (s. 9). Spíše jsou však Zápisky suverénní hrou s realitou a fikcí, posouváním a prolínáním jejich hranic. Nejde jen o to, zjistí-li čtenář s nevěřícným údivem, že svůj protějšek v hmotném světě mají (či naopak nemají) některé bezmála fantaskní postavy, lokality nebo média, které se objevují v knize, nebo že právě ty nejostudnější články Palán nevymyslel, ale přetiskl. To však jsou pouhé rekvizity; autorovi slouží k tomu, aby jejich pomocí čtenáři – či přesněji na čtenáři – předvedl, nakolik je skutečnost pouhým produktem slov a obrazů, jejichž prostřednictvím jsme se v ní uvykli orientovat.

Jako zkušený novinář Palán lehce vystihuje odstíněné styly i akcenty jednotlivých článků výboru, střídá perspektivy, vytváří až prototypický mediální obraz „neklidných časů“, kdy může být nejistota v dodávkách základních potravin snadno vyvážena útoky na marginalizované menšiny či plamennými proklamacemi, navozuje vzpomínku na dobový diskurs, jenž neznal náhubkový zákon ani nedbal na politickou korektnost. Zároveň však čtenář tu a tam postřehne jakési autorovo zamrkání, signalizující sdílené vědomí, že právě odtud, z mluvy a sugestibility médií, se „rodí emoce a postoje pokládané za zcela svobodné a orientované“ (s. 9). Tutéž událost lze, jak předvádějí jednotlivé texty, prezentovat i hodnotit různým způsobem; a efekt, který zvolený způsob vyvolá v hmatatelném prostoru, se pak stane dalším živným roztokem šroubovice, jež je schopna růst a roztáčet se ze své vlastní podstaty: ke své reflexi a mediálnímu ztvárnění „skutečnost“ sebe samu vlastně nepotřebuje. Palán se tak dotýká dnes tolik exponované otázky převyprávění „příběhů“ dějin. A nahrává představě, že ani klíčové postavy či události historie nemusejí reálně existovat, je-li o nich patřičně vyprávěno. Koneckonců, kdo stoprocentně doloží, že kněžna Ludmila, mistr Hanuš nebo rabi Löw reálně existovali a nejsou jen výtěžkem spiknutí dávných kronikářů a literátů? A oč je v těchto intencích Karel IV. reálnější než, dejme tomu, Vinnetou?

Kdo za to může, strhnou-li se mezi „dvěma národy, které si zvykly nazývat se bratrskými“ (s. 7), krvavé boje, na to čtenář jednoznačnou odpověď nedostane – i v tom je plně vydán Palánově (meta)mediální hře. Nedoví se vlastně nic ani o té válce, ačkoli se autor předem představuje jako tehdejší válečný zpravodaj a v pravidelných vstupech ji dokola připomíná a slibuje (ostatně – nakolik bylo těchto autorských předznamenání knize skutečně zapotřebí?! bezpochyby by velmi dobře fungovala i bez nich). Bylo-li i toto zklamané očekávání součástí Palánovy intence, těžko soudit. Oddíl věnovaný samotnému vypuknutí bojů je stručný, jak jen možno. Části, které líčí pozadí války a její zrod, jsou naopak pečlivě propracované, motivicky bohaté, spletené z řady barvitých, a přece v efektu mrazivých epizod: představme si kabaretního kouzelníka, předvádějícího žasnoucímu publiku číslo s gilotinou, při němž asistentka zůstane krutým nedopatřením bez hlavy. Přidržíme-li se této metafory, závěrečný oddíl knihy pak trochu působí jako králík, vytažený po takto vyhrocené předehře z iluzionistova klobouku až příliš mimochodem.

Útržkovité vyprávění a obraz hlavního konfliktu utkaný z mnoha zdánlivě odvislých pramínků můžou upomenout na Pavićův Chazarský slovník. Zápisky se pravděpodobně, na rozdíl od Pavićova opusu, do učebnic nedostanou; za třicet let od vydání Chazarského slovníku už víme, že vylíčit příběh pouhým zaznamenáváním jeho jednotlivých torzovitých epizod je velmi dobře možné, a rovněž žánr alternativní historie je v posledních letech více než oblíbený. Zápisky ovšem znamenají jeho inteligentní obměnu, stejně jako osobitý příspěvek k celospolečenské diskusi o nacionalismu a vášních. A vzpomíná-li Palán Renčínův dobový vtip o dělení federace, po němž „i srandy bude jen polovina“, nezapomeňme dodat, že ta, co vybyla na Zápisky, je i tak vydatná.