Jevgenij Valerjevič Griškovec, současný ruský spisovatel, herec, dramaturg a režisér, autor milující život v provinčních ruských městech, který oslnil moskevskou divadelní scénu svým představením Jak jsem snědl psa (1998; český překlad Vlasta Smoláková), se stal během devadesátých let téměř okamžitě jedním z nejúspěšnějších a nejuznávanějších dramatiků současnosti; divadelními kritiky je označován jako „nový ruský sentimentalista“, „král monodramat“ či „divadelní romantik“. Čeští čtenáři se v překladu mohli seznámit s jeho knížkou „do kabelky“ Košile, v níž se Griškovec pokusil vytvořit „slidovou show“ popkultury Moskvy na pozadí kýčovité kultury „velkých hrdinů“ a jíž si svým způsobem připravoval cestu k dalším experimentálním počinům, mezi něž bezpochyby patří i God žžizni (Rok žživota, 2008). Kniha spojuje autorovu zálibu v nových médiích, dokumentární próze a publicistice. Na základě svých blogových zápisků publikovaných na platformě Live Journal (Živoj Žurnal – název vysvětluje zdvojené používání hlásky ž v názvech knižně vydaných děl) vydal Jevgenij Griškovec už čtyři knihy. Na God žžizni navázal další román Prodolženie žžizni, posléze 151 epizod žžizni a v roce 2012 Ot žžizni k žizni.

Na osmdesáti osmi stranách se Jevgenij Griškovec představuje nejen jako autor divadelních her a úspěšných knih, ale zároveň jako filozof, přemýšlející o Rusku, světě a lidech, přítel, člověk pozorující dění kolem sebe, milující a dětmi uchvácený otec i muž obtížně hledající v dnešním roztěkaném světě vlastní cestu. Text poskládaný z autorových blogových zápisků začíná 13. června a končí 17. července následujícího roku; každý Griškovcův měsíc je zpravidla sestaven ze čtyř až osmi nestejně dlouhých příběhů – mnohdy se jedná pouze o kratičkou glosu k zajímavému tématu, jindy o rozsáhlejší vyprávění, které je vhodné přirovnat spíše k povídce. Jednotlivá Griškovcova vyprávění mají zpravidla autobiografický charakter, velmi často se vztahují k jeho divadelním představením, trasám nejrůznějších turné, práci s publikem či k vlastní spisovatelské profesi. Autor ve svém pohledu na okolní svět spojuje pohled dospělého zralého muže s údivem dítěte, které se setkává s některými skutečnostmi života poprvé a je jimi hluboce fascinováno. Griškovec vypráví úsměvné i bolestné příběhy s hlubokým okouzlením světem i lidmi, kteří se na něm pohybují. S nostalgií i sentimentem líčí události včerejšího dne i reminiscence na vojenskou službu a spisovatelské začátky; přes barevné duhové sklíčko čtenář pozoruje jednotlivé události v autorově životě, podávané formou krátkého epického útvaru, i širokou škálu myšlenek, úvah i paralel.

V knize se seznamujeme například s pocity, které zažívá otec při pohledu na novorozeně v plastové vaničce, či jsme svědky alkoholových sedánků s přáteli, ale o politickém životě v Rusku se nedozvíme nic – autor se vyhýbá těmto tématům stejně bedlivě jako v interview poskytovaných novinářům; domnívá se totiž, že není kompetentní se k politické situaci vyjadřovat a svými názory někoho ovlivňovat. V ne zcela demokratické zemi, jakou Rusko je,  jde o poměrně zajímavý postoj. Pouze výjimečně se Griškovec dotýká témat jazykových či obecně kulturních; navzdory svému věku i popularitě se stále staví do role mladého spisovatele, který respektuje své starší kolegy, uznává národní umělce a poměrně těžko se mu pobývá v jejich šatnách. Velmi pozitivně hodnotí rovněž ukrajinské i běloruské publikum a plně respektuje jazykovou autonomii těchto zemí. Dříve či později se při čtení Griškovcova deníku nabídne otázka, nakolik je autorova bezkonfliktnost pózou, která bývá, i když třeba jen marginálně, součástí každého autobiografického díla, a nakolik odráží skutečný autorův světonázor.

Ačkoli autor texty původně publikoval na platformě Live Journal, není jejich typografie touto skutečností příliš ovlivněna. Zvláštním prvkem Griškovcova textu je grafická značka „smile“, kterou používá tak, že uvádí její ekvivalent v závorce: (úsměv). Charakteristickým rysem textu je pronikání anglicismů, a to na úrovni lexika, zkratek i celých výpovědí; ruský jazyk byl a je vlivům cizích jazyků velmi otevřen a ve výjimečných případech začíná anglické lexikum ovlivňovat i syntax ruské věty, čemuž dopomáhají právě díla podobná Griškovcovu Godu žžizni, publikovaná původně na webu a výrazně ovlivněná čtenáři i jejich komentáři.

Pokud bychom sledovali linii Griškovcových divadelních her a krátkých próz, setkáváme se především s návazností na A. P. Čechova či V. Šukšina, při čtení jeho románu založeného na blogových zápiscích si nemůžeme nevšimnout jistého vlivu Deníku spisovatele F. M. Dostojevského a zcela přímé paralely v českém prostředí, Báječného roku a Dalšího báječného roku Michala Viewegha, které jsou formátem i obsahem Griškovcovi blíže než třeba Šlépěje Jakuba Demla či Všecky krásy světa Jaroslava Seiferta. Od svědectví s výraznými literárními ambicemi se Griškovcovo i Vieweghovo dílo přesouvá spíše k deníku obsahujícímu texty pohybující se na hranici publicisticky, umělecké literatury a dokumentu.

Samotné kořeny Griškovcovy deníkové práce jsou v díle God žžizni uvedeny několikrát: Pochyby, obavy i radost z bloggerské aktivity a především zvědavost, kam se posunou a posouvají hranice oddělující čtenáře a autora. Snaha o zviditelnění a sebepropagaci, která je z Vieweghových deníků zcela zřejmá, není u Griškovce přítomná prvoplánově, avšak nedá se popřít, že veřejný blog zvyšuje spisovateli okruh čtenářů. Zatímco M. Viewegh svými dvěma deníky tvoří spíše příspěvek k triviální literatuře masového typu, která popisuje současnou dobu i její témata, představuje první kniha deníkových zápisků J. Griškovce hlubokou reflexi člověka, vlastního uměleckého i lidského směřování, a především bolestně úsměvné zachycení lidského života v jeho nejrůznějších aspektech a proměnách.